V historii i v současné době se pořádají revoluce, politické puče i krvavé masakry kvůli jedinému "slovu". Kvůli touze převést pouhé slovo do reality. Svoboda. Každý ví, že chudý rolník bojující za svou zem, své přesvědčení a hlavně za svobodu svou i svých dětí, je silnější než deset najatých žoldnérských válečníků.
Nechci bloudit historií ve snaze nalézt vhodný příklad svobody a její vysvětlení. Příklad této rozmanité síly, kterou každá bytost chápe jinak a jiným způsobem, nacházíme každý den v běžném životě. Nemusím proto chodit příliš daleko, abych popřemýšlela o jejím smyslu. Kdykoli opustíte dům a nastoupíte do auta, stáváte se dílkem fantastického světa pravidel, strojů, značek a zákazů. Nemůžete dělat co chcete, musíte naslouchat hlasu vašeho několikaválcového oře, sledovat každý pohyb a být neustále ve střehu. Nikoli ve střehu k útoku, ale k úskoku. Není cílem být vítězem, všechny porazit, ale nikoho neohrozit, dbát na bezpečnost svou i ostatních. Nebát se poslouchat pokyny dopravních značek, opravdu zastavit při šeptání sloupu s červeným osmiúhelníkem a nápisem „STOP“. Vždyť stačí tak málo, jedno neuposlechnutí a svoboda kohokoli z nás může být nejen ohrožena, ale i navždy ztracena.
Přesto se stále nacházejí, nechci říkat lidé, spíše stvoření, kterým jsou tato dogmata neznámá, nebo je nechtějí znát, chtějí pouze sobecky myslet na sebe a doufat, že silnice se přizpůsobí právě jim. Není tohle moc velký kus troufalosti? Vzít všem lidem okolo možnost cítit ve svém okolí bezpečí a místo toho nastolit chladivý pocit strachu?
Ale to, co se děje za plechy vozidel na míledlouhých silnicích se dá ještě nazvat klidnou klavírní symfonií. Na křižovatkách má přednost ten, jenž stojí před zeleným světlem, není to ten s mercedesem, nebo támhleten s limuzínou. I obyčejný trabant smí jet před jezdcem ferrari. V běžném životě by bylo vše asi trochu jinak. Klavír by se změnil ve smyčce a alt by vystřídal tenor.
Už si dokážete představit ideální podobu svobody? Já ji vidím....Je zakleta do paragrafů, plných čar, světelných signalizací a všudypřítomných dopravních značek.
„Řidič nesmí omezit, což znamená počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nijak nepřekážel.“
Řidič nesmí, ale co řidič dělá. Teorie a skutečnost jsou stále vedle sebe jako linie dvou kolejnic, tak blízko a přece se nikdy nesetkají. Vídím stále rozmazanou tvář uplakané svobody a lidé ohánějící se tímto mocným slovem, ale zároveň spícími skutky.. Dá se s tímhle bojovat? Mohou lidé povztat proti vzpouře nerozvážnosti a sobeckosti? Nemohou....
Proto nám symbolem svobody pořád zůstávají bílé holubice, které okouzlí svým půvabem a volností každého, jehož oči spočinou k nebi.