Nenacházím přirovnání, nejsem schopna kráčet dál.. Proč přežívat, když život žíti by se měl.. Své představy a sny opustit.. Mrzutý je svět, když opouštět se musí, mrzutá je chvíle, když opouštět se vidí.. Bez činu a beze slova, opustit a nezvhlédout k nebi, kde tolik štěstí se skrývá. Plynou dny, dlouhé noci, smutné chvíle. Slunce putuje oblohou, bílé bledule v míru opět zklání své moudré hlavy a ty hrdě vztyčená procházíš ulicemi... pláčeš... skrytá před zkraky ostatních, tiše.. strádáš a vadneš.. Léta plynou, navenek zapomenutá, uvnitř plačící... Ani namlouvání, či radost, smích.. nepomůže, když srdce uvadá, když je zapomenuto....Jak to jinak nazvati, se ptám...však slov ubývá, představy rozmazané jsou.... Proto říkám si... snad doba osvícená, plná nadějí jednou opravdu nabídne svou jemnou dlaň.. snad..