"Přitom je to tak jednoduché. Vím přesně, o co se jedná. Slova (pouze a jen ta) - říct si "mám .......", jenom o těch pár slovech, čímž ale zcela "sobecky" pomíjíme ty dny, chvíle a okamžiky, které těch pár ubohých slov ani prachem nepokryjí."

Ráno ze starých knih, obraz poletujících pavučin v koutech jindy tak překrásné místnosti. Celou noc jsem téměř oka nezamhouřil, bděl jsem snad po celou tu dobu, co jiní naplnili všemi známou podstatu noci. Ale do zářivého svítání jsem se "probudil" s klidnou hlavou a úsměvem v ní ukrytým.
Začátek neklidného pracovního týdne tedy teskně začal i přes mnohá přemáhání a lstivých nápadů, jak zabránit takto bezohledně ničit můj, dle kalendáře, nabitý volnočas. Budiž, do práce se chodit musí, aby člověk poznal i druhou stránku budoucnosti, jelikož peníze nerostou na stromech a jen málo vyvoleným se štěstím dopřeje (některý jiným způsobem) nezčetné bohatství, kdy na otázku, zdali budu pracovat, snad ani nelze odpovědět.
Ranní cesta do práce byla za posledních pár let nepřekonatelným překvapení, kdy jsem svou skvělou sousedku, která se pyšní letokruhy dočista stejnými, jako já, osobitým způsobem přijal do mysli. Oči i uši nevěřily, ale bylo tomu tak. I ona chvátala (se mnou) do práce. Do té stejné, kam já, narozdíl od ní, chodím ve dnech volna a prázdnin zrovinka minimálně pět let. Nebylo větší oslavy, než-li cestou v autobuse rozvinout vějíř živého humoru s bujarým smíchem. Rázem ráno bylo lepší.
Jak už to bývá v práci, ke které nemá lidský tvor dvakrát sympatie, ke které se zavazuje pouze poutem finančního ohodnocení, je potřeba si vybudovat v hlavě, jelikož právě ta je centrem všeho pro nás skutečného, uvěřitelného a pochopeného, taktiku, jak bez větších utrpení a muk čas státem navržených osm hodin plus placenou půl hodinovou přestávku přežít. Nejpoužívanějším je motivace a představy (i kupříkladu založené na nepravých, vymyšlených věcech). Díky dlouho nesoucímu se smíchu a humoru, jenž s přehledem dopadl na úrodnou půdu, začalo se mi přemýšlet mnohem lépe. Motivací jsem pokryl finance a budoucí plánovaný výlet, neodmyslitelně a jinak myslitelně svázán s právě zmíněnými zlatými zrcátky. Představám už povoluji uzdy, byť se stále vědomě držím reality.
Po malém převratu kvůli probíhajícím prázdninám, díky kterým je odbyt služeb naší práce menší, jenž představil možnost odejít z práce kvůli nedostatku povinností domů, opět vše běželo v naprostém normálu. Skončili jsme sice dříve, ale jen o pár minut, nad kterými každý pouze mávl rukou.
Ať jsem putoval po suchu či pod právě plakajícím nebem, dostal jsem se domů. V rychlosti a nedočkavosti jsem svému tělu dopřál odvar a očistu, krátký odpočinek a přísun živin potřebných k vybudování energie, která se mi následujícího času výtečně hodila. Pohlížím na dvě modrá světélka, která intervaly záblesku vábí mou pozornost, hlava už předem ví, co se po projasnění displaye objeví. Zpráva a od něj. Šokující, překvapivá, půvabná nabídka návštěvy krytého bazénu společnosti Sareza v Ostravě byla akceptována. Pokládám vše, co by jen krátce bránilo k přípravě. Dojídám (pouze končím se cpaním, nikoli, aby talíř poznal prázdnotu). Vidím auto, vidím jej, jak přehrabujíce se v papírech posazen na místě spolujezdce mi mlčky opět říká, že dnes jsem kočí a otěže jsou pouze v mých rukou. Nemyslím, sedám, po štědrém úsměvu melancholická pusa. Vyjíždím a i kdyby nám došel chlast pro auto či se stalo cokoli jiného, mám, co si uložit na mém velkokapacitním disku.
Oboum docela dobře znám úkryt vody, kam se lidé chodí před malou veřejností většinou dobrovolně exhibionizovat. Ustanovení si priorit (dnes více jak pět bazénů), odpočinek po práci, uvolnění před prací, užití si společnosti jeden druhohé a společnosti nám kompletně neznámých lidí všech kyprých i nekyprých tvarů, barev, povahy a zjevu. Opět zcela vydařeně využitý čas, který se završil místy i komickou jízdou, kterou jsem při hledání nové trasy do bazénu domů absolvovali. Ovace však byly dostačující k tomu, abych nedumal a nepoddával se po večerech bijícímu svědomí kvůli nelidskému řízení lidskou součástí života. Inu v jistých sledech člověk pozoruje rychle vzrůst schopností a vědomostí a není pak tedy od věci příjmout pocit, že daná činnost opravdu naplňuje či dokonce baví.
Ocitám se doma, s mokrým ručníkem, mokrými plaveckými trenkami, jiskrou v očích, volnými zády a vůní použitého bazénu.
Opravdu hezký film, perfektní scénář. Ovšem co se do dokonalosti týče, den se vyjasnil až nárazem na komediální triátr mladistvé populace.
Těchto pár minut je potřeba i detailněji popsat, jelikož pointa je nesmírná, úsměv zaručen a náhled na dnešní společnost momentálně nemjladší dospívající generace budí respekt i v zatuřelém kořínku.
Za už večerního sychravého počasí venčím svého hafana, který čmuchá, jako vysavač v plném nasazení, mezi vlhkými listy trávy. Mé oko díky nepřeslyšitelných výjevů, pazvuků zaostří na spolek tří doslova "dětských dívek", které si to šmatlali zrovna přes cestu a kupodivu zrovna ke mě. Musím dodat, že jsem nebyl oholený a dívky tedy nabyli dojmu, že je mi už hodně stovek let přes dvacet, jsem dospělý a oslovení "pane, chlap" bude jistě na místě. Svedli jsme tedy účelnou konvertazi. Mladá slečna se uvolila zeptat se mě, zdali nemám cigaretu. Odhadovaný věk by se pohyboval něco kolem třináctí až patnácti roků s tím, že vrchní hranice už by potřebovala antidepresiva. Má odpověď zněla:"Omlouvám se, nemám. Jsem nekuřák.", načež druhá ze spolku moderní mládeže navrhla myšlenku, že bych jim mohl dát pár korun. S tou bohužel nikam nedospěla. Pokud stojím před domem, venčím svého mazla, nenosím sebou peníze.
První cigaretová mladice si záhy všimla mé "skotské sukně", kterou jsem si dovezl z návštěvy Anglie. A v tu chvíli se rozemlela veselohra. Na konstatování, že nosím sukni jsem překonstatoval, že je to skotský kilt, který se nosí jako kroj ve Skotsku. Bylo mi řečeno, že je to opravdu divné, vidět chlapa v sukni. Ve Skotsku je to zcela běžné a divné to v žádném případě není. "A vám nevadí, že se vám budou smát?" odhodlaně udeřila cigaretová mladice s lehkým ušklíbem a zvukovou "hahací" clonou. "Prozatím se nikdo nesmál. Jste první, blahopřeji." Odpověď a cesta domů znamenala konec konverzace. Dále už se do ulic rozlil doslova rozmazlený a dosti hloupý smích, který mi v hlavě potvrdil mou neskonale tolerantní povahu a ucelil pohled na působnost "jina" v naši společnosti.
Pohádka s úsměvným koncem, který si uložím do paměti představující spontánní a účinnou možnost ve svízelně napjatých situacích.
V uších mi doznívá druhá věta "Andante" z klavírního koncertu fis moll Alexandra Scriabina. Den už je sám sebou unavený.
Vpřed za Našimi zítřky.
Vpřed k Našemu životu.
Vpřed tam, kam druhému v očích dohlédnem.