"Z oken vyhazuji za deště stovky pěnových houbiček, čistě jen ať se nebrodím pořád dokola v těch sračkách."

Šli jsme zrovna spát. Přestěhovali jsme se z rušných čtvrtí a věrrného lesa do oblasti krátce za městem, kde jen tak oko nedohlédne. Po nedokonale omamné promenádě ve spodním prádle jsem hned po jeho urychleném vplutí do peřin položil své zbité tělo vedle, na druhý okraj z počátku tak velké postele.
Stvořil jsem tmu. Ticho mi násilnicky bodalo do uší, bylo to něco nového, dosud nepoznaného a nezvykle velkého či dlouho trvajícího. Měsíc na nebi zářil zcela jiným směrem, hvězd pod mnohými mračny ubylo a do okna za našimi zraky proudil svit okolních lamp, jež se skvostně tyčily nad betonovými řekami.
Usnul. Rychle a neočekávaně, jak jsem to do určité míry tušil. Se zavřenýma očima poslouchám okolní šumění, větší i menší rány okolních pater, rozmazaná vyřčená slova.
Usnul a já jej opouštím. Ač mi roztomilostí mlátil srdcem ze strany na stranu, odešel jsem. Manžel, unavený mužský chrápajíce do uší vedle spících. Zvuky doplňující mi mou fantazii, hudební složka koncertu pocitů a příjemností dosavadního skromného světa.
Postel je ještě studená. Tělo po letmém dotyku se mi nepřetržitě ježí. Jako pes v pelechu, točím se dokola, než konečně dosednu a uspokojen dobitým pohodlím opět zhasnu očím, posléze oběma uším. Jen letmě občas dopustím nádech uším manželova hrdelního hlasu nadechující se v ozářené pustině ještě nedokončené ložnice.
První paprsky, východ slunce nám vymaloval barvami každou stěnu, hodiny nepřetržitě ukazovali pravý čas. Kolem deváté jsem se z části promrzlý vysmekl tenké dece z drápů a poloslepý absolvoval rituál probírajícího se těla za pomoci vody.
Jeho takticky bezvládné tělo ještě odpočívalo a mysl snad už i zavětřila známky života nového dne. Postřehl mě, mé kroky, mé tělo pobíhající mezi koupelnou a místem ještě nedávné noci. Sám v cele velké postele a přec můj.
"Byl jsem s chlapem a bylo to tak krásné... ještě teď jsem plný dojmů a před očima si vše vybavuji. Nešlo ani tak o sex, šlo o souznění, mé naplnění a přesvědčení, že jsem součástí něčeho velkého, rostoucího, do poslední myšlenky radostného. Povolil jsem uzdu,... alespoň na ten okamžik udusil mé povalečně nesebevědomé a ponižující se já a každým dalším výdechem jsem udával vše, po čem jsem neskonale toužil.
Byl jsem chlap. Chlípná, drásavě chtivá stvůra... a jemu se to líbilo. Ráno jsem se probudil a můj svět se rozprostíral pořád tam, kde jsem jej s utichajícím polaskáním rtů zanechal - vedle mě, pod dekou."
Odešli jsme spolu, zamkl a ono začalo pršel. Cesta k autu netrvala příliš dlouho, i tak jsme však byli zmáčení, jelikož ještě doteď neumím tancovat mezi kapkami plačících mraků. Hlavou potřeštěnou pobavile úsměvným mrktnutím úst jsem odklusal tam, kam ještě dlouho budu chodit pro vodu. Měl jsem před prací a nezbývalo nic jiného, než na vše prozatím zapomenout.
Hledání jistot, slov, kterých se dožadujeme ve chvíli, kdy pochybujeme ne o těch kolem nás, ale o sobě samém. Potřeba ucítit i naivní pravdu jen pro kousek povznesení a jiskřičky v oku. Z jemné hlíny každým způsobeným deštěm dotváříme své rysy, abychom zakryli nově naleznutou zkušenost, která se ohyzdně podepisuje na kvalitě našeho zpracování.
Ptám se, stále a dokola, abych sám s sobě utvrdil slova ostatních. Abych jim porozuměl a pochopil je natolik, nakolik je každou minutou potřeba. Byl jsem tam. S ním, i bez něj. Někde, kam se chci vracet, ať už ve zlém či dobrém. Stále si jej připomínám. Šibalský úsměv a řada bilých rovných zubů s jeho patentovanou cementárnou.
Pomalu odkrývám peřinu, sametová pokožka téměř dokonale dolehá na pokrývku matrace. Sjíždím rukou od krku, po nekonečném trupu směrem dolů. Necuká se, vnímá...