"Dnes jsem se probudil - v kráse živých obrazů. Dnes jsem se probudil a nebyl jsem sám."

V zápalu boje s průsvitnými víčky, do nichž se neomaleně začalo z rána vkrádat světlo právě vycházejícího slunce, procitl jsem a s vědomím, že mi není vábně, vedle mého zpuchřelého těla energicky dřívá svět mého druhého já. Pocitům bezpečí, úlevy, dočasného středu pozornosti, nedalo se odolat a ve vší jásavé náladě jsem zapříčinil posléze splnění mé výzvy, která byla velmi pečlivě promyšlena. Dychtivé mrčení na poli nesouhlasu s mými činy, mě pohled na urozeného prince ve "mnou vypůjčené" švédské loži zcela pohltil a vzrušil zároveň natolik, že následná atmosféra plná vřelých úsměvů a ještě důmyslněji provedeného mrčení mi dodala klid v sobě samém, a proto jsem si na okamžik vychutnával své malé vnitřní vítězství.
Po nutné a vyslovené ústní hygieně a kapek pousmátí nad "přetahovanou" jsme spolu proměnili sprchování v tanec dvou nahých těl. Vše vulgární, či intimní je potřeba si odpustit. Jsme dva lidé a jako takoví je zcela běžné, že svou radost z druhého dokazujeme i fyzickými sympatiemi. Kapky odrážející se z prodů valící se vody mu nevinně přistávaly na obličeji a jeho tak mě přitahující hrudi. Celkové zjevení je slastí pro oko, až bych hory přenášel, jak mě dokáže jeho pouhá křivka těla položit na kolena. Stal jsem se oddaným svým pocitům, chtíčům a odhodlanosti. Stal jsem se pánem situace a jednou se cítil jako ten, kdo o všem rozhoduje. Vypustil jsem hlavu a nahlas dichtivými výdechy udával tempo a velel celému "já".
Den, noc či i ráno s tak přínosnou společností jak začal, tak skončil. Rozloučením na nádraží jsem pustošíjným krokem napochodoval do zahrad jiného, mého, bez něj. Známku smutku jsem však včas zanechal napospat blížícímu se zimnímu mrazu. Spálená na uhel svou nevinností.
Sedím upřostřed vany zchoulený do bezpečné pozice a nechávám tekutou očistou odplavovat to, co mi neposloužilo v minulosti tak dobře, jak bylo zamýšleno. Zavřené oči uzamkli světu kolem bránu, tělo se nahřívá a uvolňuje. Stále přemýšlím, jak se vše stalo, jaké jsem měl pocity a co mě pokud možno čeká.
Ve zmateném výrazu utápím myšlenky na svou spokojenost a splnění požadavků, které si jedno z mých já usneslo jako zásadní. Učím se trpělivosti, ještě větší, hlubší a monumentálnější, než kterou jsem doteď oplýval. Chladné hlavy, která vrtíc a unášejíc se větrem, jako statně se tyčící koruny topolů, doposud zanechávala plno vln směřujících do neznáma. Napětí ve schránce své existence, které svou silou přivádí v mdloby rozum a klid rytmicky přesného bubnování srdce. Jsem osoba přilišně podivného formátu a vedle poznávání ostatních kolemžijících, poznávám sám sebe a den ode dne jsem víc a víc překvapen, co vše se v tak křehkém a stále nespokojeném těle nachází, co vše dokáže vytvořit.
Dnešní noc, společnost, odhodlání a krátké dobrodružství zachytilo na pár hodin mé ponižující se "já" a nechalo propuknout vášnivé hýření chtivosti, suverenity a radosti z uskutečněného. Modlitbou budu žádat co možná nejvíce, abych byl takto obdařen spokojeností i nadále. Přeci jen jsem obyčejný kluk, co žije život více cest, a který každým vyslovením "pokusím se" už se mění ve světlo své mysli.
Je toho tolik, co musím změnit. Je toho tolik, co sám v sobě musím usmrtit, abych mohl porodit vše, po čem se zájmem toužím. Není pozdě a má oddanost mě přivede k přirozené a zdravé změně, která nebude v žádném z směrů negativní.
Ulehám a probouzím se. Vím, že zítra opět výjde to zářivé štěstí, svit, který mi z milé lásky rád poodkryje tvář(e), díky které nechám své oči otevřené.
Je to jako řeč, tančící nahá těla, nádech a vzdech s polootevřenýma očima. Jako bych byl jeho součástí a on mě miloval, protože jeho řeči rozumím.