"Je dobré míti člověka, který vám namaluje úsměv, kterého se jen tak nezbavíme."

Abych se opravdu přiznal, doba po maturitních písemných zkouškách je asi ta nejlepší, která kdy může na světě existovat. Nevěřil jsem, jak může mít člověk vypláchnutou a svobodomyslnou hlavu. Až mi bylo divné, že na nic strašného nemyslím a nechávám se unášet budoucími představami bez povšimnutí, že mě za necelý měsíc čeká další a také závěrečný skok do prostoru kompletní dospělosti, závěrečného vzdělání a už dávno očekávaný pracovní život (pokud nebudu studovat nebo budu pracovat při studiu). Čtyři dny odpluly jako vánec smradu ze zdechliny, když se snese bílá vana sněhu v zimě, až překrásné zjištění, že už mě na určitou delší dobu nebude nic tížit a povinnost účasti na celostátní soutěži v Teplicích mi připadá natolik lákavá, že to lépe beru jako výzvu a relax s odpočinkem, než nějaké stresové praní o první příčky hry na akordeon v České republice.
Čtvrtek a teoreticky (prakticky možná jenom sobota) až do něděle, bylo období, které mi zazářilo všemi možnými zážitky, zkušenostmi a novými kontakty. Jak už jsem předeslal, byl jsem a zúčastnil jsem se celostátního kola (ústřeního kola) hry na akordeon v České republice, které se konalo tradičně v Teplicích (v Čechách).
První den byl vskutku zajímavý. Zdálo by se, že při pohledu do papírů (prospektu o celém průběhu soutěže) budu vstávat opravdu pozdě a tudíž se vyspím, ale zrovna ke všemu mému štěstí jsem vstával zase v 7:00 hodin, protože jsem se musel do Ostravy, odkud náš autobus odjížděl, nějak dopravit. Společně s paní učitelkou jsme tedy nasedli na vlak, kterým jsme upalovali na místo určení. Při příjezdu už nachystaní, stáli opodál soutěžící z Třince. Marek, Kača a jejich učitelka a než jsme se nadáli, autobus už si to mašíroval z kopce dolů směrem k nám. Nezaháleli jsme a své zavazadla a nástroje ihned umístili do nákladového prostoru, protože v autobuse pojede trochu více lidí a kdybychom tam měli nechávat i zavazadla a nástroje, tak by moc místa pro samotné cestující nezbylo.
Během cesty jsem zastavovali v jednotlivých městech a nabírali tak plno dalších soutěžících, dokonce i lidi z Olomouckého kraje, a když jsme byli kompletní, což bylo po dojezdu do Olomouce, tak jsme zamířli už kompletně přes Brno a Prahu do Teplic, kde nás čekali v hotelu „Helena“ (no ono to byla spíše ubytovna, i když to mělo v názvu slovo „hotel“, protože jak to tam vypadalo bylo opravdu téměř k pláči. Společné umývárny, kde ráno netekla voda. Taky, co bychom si za těch pár korun přáli, ale myslím, že všichni se při pohledu na trochu vzdálenější hotel s pěti hvězdičkami přímo modlili, abychom zrovna tam byli ubytováni.). Ubytování bylo opravdu tak trochu tragické, ale na legraci a srandě, kterou jsme tam zažili, to nemělo žádný vliv. Dokonce i přímo na ubytovně jsme si toho pořádně užili. Hlášky typu: Když budou na klice kalhotky, tak tam jsou baby a když trenky, tak chlapi. myslím neměli chybu, když ještě dopíšu, že pod námi spali mladá děvčata a chlapci asi z Ruska, kteří kažodu noc možná i zmateně komunikovali z místními kluky. Jejich rozhovory byli jako hudba, kterou vždycky před spaním poslouchám (s trochou fantazie a nadsázky).
Hned po příjezdu jsme si sedli naproti do jedné hospůdky a konečně se dosyta najedli, dokonce za levno, protože například hranolky 150g tam stály 15,-- Kč, což je přímo majestátní cena, pokud si vzpomenu jak je tomu nás.
První den byl vskutku dobrodružný a myslím, že po deseti hodinách, stěhování na ubytovně, vyjednávání skupin na pokojích, si každý přál, aby zalehnul, usnul a v pohodlí, i když s tzv. betohovými peřinami, se vyspal.
Druhý den byl o poznání dramatičtější, protože většina ze skupiny, která cestovala právě do Teplic, soutěžila v sólovém klání. Všechna organizace byla rozdělena na dvě hlavní složky. Malí hráči (což bylo do páté kategorie) hráli na ZUŠce v sále a starší hráči (což byla šestá kategorie až desátá) hráli v blízkém sálu Teplické konzervatoře. Porota byla tvořena vesměs ze zástupců jednotlivých krajů včetně předsedů, kterými byly pro tento rok pan Drešer a pan Zámečník.
Ráno snídaně, pak oběd, večeře, soutěžilo se, hrálo se, fandilo se a hlavně se poslouchalo. Plno zajímavých, někdy trochu nepovedených, často skvělých výkonů přetvořili soutěžní den na jeden velký koncert, kde si každý určitě našel co chtěl. Naše skvělá akordeonistka, která tuto soutěž absolvovala už před třemi roky, získala skvělé druhé místo a tak jsme byli všiechni opravdu šťastni. Nejen ona dobře reprezentovala náš kraj a proto jsme se mohli těšit ze skvělé nadílky. Výkony byly opravdu hodné obdivu a, i když někteří nebyli zrovna dvakrát zasvěceni do této hudby, určitě se jim celé celodenní vystoupení líbilo. K večeru vyhlášení, na které všichni netrpělivě čekali a večer zase ulehnutí a nabytí sil, protože zítra bude velký den i pro ostatní.
Druh den (sobota, 3. května 2008) se zapoji do soutěže i zbytek z výpravy a to hlavně v sekci komorní hry na akordeon a smíšené komorní skupiny. Dopoledne sice ještě dohrávaly nejstarší a další mladší kategorie, ale hned po obědě se vše rozeběhlo v ucelených skupinách.
Naše trio soutěžilo v kategorii 3.A (3. jelikož jsme byli v rozmezí věků 15 – 18 a A jelikož jsme byli čisté akordeonové trio. B pak zastuovali smíšené komorní celky, neboli akordeon a jiný nástroj. Například naše Klimkovické trio, které mimochodem získalo ve své kategorii 1. místo – Příčná flétna, klavír a akordeon). Kategorie 3.A soutěžila od 14:00 do 16:15 a to bez ohledu na počet hráčů ve skupině. Naše kategorie obsahovala seskupení dua, tria a kvarteta. Všechno čisté akordeony. Soutěžili zde i kamarádi z Třince (Marek a Kačka), kteří pak na vyhlášení obdrželi druhé místo.
Během dopoledne a také po obědě jsme se rozehráli, protože jít na jeviště před tak velkou porotu bez přípravy by byla nejen sebevražda, ale také i velký trapas, který by se s námi nesl dlouho a dlouho, nemluvě o tom, že budoucí konzervatoristy by to zřejmě i trochu poznamenalo. My však pilně cvičili. Pilně možná ne, protože co jsme se nenaučili už předtím, tak je jasné, že se nenaučíme na místě, během pár minut. Takže lehce jenom přehrát, ať máme rozhýbané prsty a nemáme nějaké problémy se samotným hraním. Při vyhlášení našich jmen jsme se „rozeběhli“ s nástojemi na hrudi na jeviště, připravili se a s velkou chutí, protože jsme si uvědomili, že hrajeme vlastně naposled spolu, se pustili do našeho celoživotního výkonu na celostátní soutěži. Po bouřlivém potlesku jsme odešli z pódia a sedli si rychle do hlediště, abychom viděli i ostatní uskupení, které nás velmi zajímala.
Když jsem se ohlédl za sebe (ještě když hrálo Třinecké duo, které zahajovalo naší kategorii), tak jsem viděl jak se černá postava hrne do zadních řad a sedá si, aby si jednotlivé výkony vyslechla. Byl to můj kamarád Martty, kterému jsem už před měsícem psal, aby se přijel na nás podívat. Známe se už delší dobu a dneska jsem ho poprév viděl. Po absolvování soutěžního čísla jsme se konečně viděli. Ve vší ironii jsme se zrovna potkali na záchodě. Opravdu k smíchu, ale co má člověk dělat, za to se nebije a nezavírá do vězení. Člověk se může sejít s někým kdekoliv a taky kdykoliv. Šťastná náhoda, že právě prostory záchodů byli ty, které navždy odpoví na otázky, kde jste se poznali.
Tak tedy, „ženich“ ,jak mu už od samého začátku říkám (přezdívku si vysloužil jednou situací, kterou si dobře pamatuju), mě přijel navštívit a také, aby viděl jak hraju. Jak skvělé. Nikdo by mi nevěřil, jak jsem v tu chvíli byl rád. Člověk, kterému můžu být svým způsobem opravdu ukradený za mnou přijel, aby jeho oči a uši zavětřili moji hudbu.
Odnesl jsem si nástroj, a protože byla přestávka mezi jednotlivými kategoriemi, jak to pravidelně bývalo. Zašli jsme si s Marttym na brouzdačku Teplicemi. Prošli jsme sice jenom kráké okolí konzervatoře, ale i tak to bylo fantastické. Pokecali jsme, pobavili se a já měl vedle sebe konečně toho chlápka, který mi vždycky i sebemenším prozvoněním nahrnul na obličej takový úsměv, který mi vždycky zůstal tvrdě vystaven po několik nemálo hodin. Zašli jsme si i na zmrzlinový pohár. Tedy přesněji jsem byl pozván. Dali jsme si capuccino a kafe, medovník a zmrzlinový pohár, povykládali si situaci u mě doma, v práci, pár věcí, které dlouhodobě řešíme a pak opět valili na konzervatoř, protože soutěž v komorní hře končila a my měli za úkol se vystěhovat a přestěhovat na ZUŠku, kde bylo konečné vyhlášení a ukončení soutěže. V tu chvíli jsem i rozloučil s mým návštěvníkem. Nasedl do auta, jeden snímek, abych měl památku, protože já jsem na ty fotky opravdu hodně vysazený a většinou jsou to moje jediné vzpomínky, když už se s někým vidím jednou za uherský rok. Při vyjetí z parkovacího místa ještě stáhnout okénko, říct si „ahoj“ plácnout si rukou a už se jede směle domů. Nakonec, aby tomu byla nasazena ta nejlepší třešnička na celém okamžiku, zatroubil, já s už velkým úsměvem na tváři zamával a bylo po celém cenném okamžiku.
Opravdu den se vydařil. Martty přijel, my vybojovali 1. místo ve své kategorii. Kraj byl opravdu vynikající, což se podepsalo na výsledcích. Všichni byli šťastní, fotek bylo opravdu požehnaně a já si nemohl přát lepší ukončení mé dlouholeté kariéry na ZUŠce ve Frýdku-Místku.
Večer, kolem 20:00 hodin, jsme vyrazili domů. Cesta byla o poznání kratší, jelikož jak jsme jeli do Teplic, tak nám cesta trvala asi deset hodin a to jenom z toho důvodu, že řidič přesně nevěděl, kde v Teplicích máme rezervované ubytování a taky jsme jeli odpoledne a je jasné, že na dálnici bylo oproti večeru mnohonásobně více aut. Asi kolem čtvrté hodiny ranní jsme celí unavení (kromě řidiče, ten musel řídit) dorazili domů. Opravdu jsem byl šťastný, když jsem ulehl do mé postele doma. Pak už jsem jenom krásně usnul a byl rád, že si odpočinu. Užil jsem si, viděl jsem skvělého kamaráda, dobil jsem si sebevědomí dosaženým místem.