"Spokojme se s jednodužšími variantami a nechtějme, aby nám hodinky ukazovali 24 hodin denně správný čas."

Po burácející noci, kdy jsem byl málokterý (ne-li jediný) na světě šťastný a užíval jsem si plnými doušky zábavu a přátele, jsem ulehnul asi v intervalu kolem druhé hodiny až půl třetí ráno. Šok byl, když jsem se v půl osmé vzbudil s tím pocitem, že se mi už nechce spát. Někomu se to může zdát jako vtip, ale mě to opravdu překvapilo, jelikož ranní ptáče dvakrát nejsem, to nemluvě o tom, že ráno neskáču (to by nedopadlo dobře). Moje optimální doba spánku se nepohybuje pod hranici deseti hodin. Bohužel ve studentském životě je to jinak. V tu chvíli doba mého vynuceného optimálního spánku nepřesáhne dobu osmi hodin.
Takže jako vždycky pár základních věcí, bez kterých by nebyl den dnem. Koupelna, jídlo a pak dalších věcí.
Přiznám se, že takové víkendové a relaxační výkyvy, jako jsou třeba prázdniny a podobně, moje hlava poslední dobou nebere, protože už od čtvrtku jsem si myslel a taky (co zcela nechápu) jsem doufal, že je neděle a na druhý den pofičím do školy. Já vím, je to tak trochu nenormální, ale mám k tomu stručné a vševysvětlující argumenty. Přeci jenom chodím na střední školu, a hlavní důkaz, který vše pohotově vysvětluje je, že chodím do maturitního ročníků. Řeknu vám, že už mi z toho všeho šibe. I když jsem se možná narodil, jako nějaký vyhul, tak čtyři roky na střední škole to bohatě doplní o nějakou tu nezvratnou psychickou újmu.
Takže, abych byl v obraze, podíval jsem se teda do kalendáře a zjišťuju s těžkým srdcem, že je teprve sobota. Kdo by to byl čekal, že po pátku je sobota (snad každý kromě lidí, kteří si myslí, že po zimě přijde léto, že rok má jen 24 hodin a podobné logice se protivějící věci).
Také jsem zjistil, že, mimo nevnímání jednotlivých dnů v týdnů a jejich souslednost, nevnímám ani čas. Teda ne v takové míře, jak když jsem ve škole. Ano, takové hlavní chvíle, jako například, 10:00 budíček, 14:00 oběd, 19:00 svačina, 19:32 vlak na Stodolní, 0:32 vlak ze Stodolní nebo také něco málo časů v televizním programu. Ale za celých devět dní, co jsem doma a užívám volna ze školy, je to jenom asi 1/10, ve které se orientuju, jinak žiju podle světla a tmy. Může se to zdát padlé na hlavu, ale celkem to vychází. Když se někomu zastaví hodinky, tak je upřímně v pytli, pokud v blízkém dosahu nejsou nějaké jiné. Mě se nemůže stát, že by se slunku, při lezení za hory, sekla někde ve skulince skály noha a pak bychom měli, jako za polárním kruhem, i půl roků světlo (půl roku by ani tak nevadila, kalit se dá i několik dní v kuse).
Naštěstí, i pro případy, kdyby se světlu nebo tmě rozbily hodinky, mám produkt současné, stále se až k neuvěření rozvíjející, doby. Mobilní telefon, který je v pernamenci stále nabitý a fachčí, takže o správnosti časových údajů nemám nejmenší obavy.
Odpoledne, schyluje se k druhé hodině odpolední, to abych zase cvičil na soutěž. Hodina mě nezabije a upřímně si myslím, že na to, jak dlouho hraju program, který budu prezentovat na soutěži v Klimkovicích, už by to více minutáže nechtělo. Jelikož jsem už od přírody pilný jak včelka Helga, která dokáže opít i největší potvory, tak jsem hrál něco kolem dvou hodin a zjistil jsem, že program za hodinu nevycvičím i kdybych měl na každé straně další troje ruce a nepřeberné kvantum hyperenergie.
No tak už konec, jsem spocený jak prase, protože doma je teplo a větru zatím neumím poručit, aby zafuněl a dodal tak přírodní klimatizaci přímo do otevřených oken v pokoji. Ale není to tak zlé, nelije ze mě, jak z udýchaného vepře na zabijačce. Takže se trochu nenámahavě proběhnu z pokoje do kuhyně (vzdálenost je asi sotva 6 metrů) a už je všechno v naprostém pořádku. Napiju se, div teda, že se neudusím a zase fičím zpátky ladným tempem do pokoje, abych dělal akrobatikogymnastické pózy na našem oranžovém balónu (on je to teoreticky můj balón, protože mi ho naši koupili kvůli problémům se zády, které mám. Bohužel prakticky na něm akrobatizujou všichni a ke mně se dostane jen v situacích, když skopnu bráchy a prachsprostě jim ho ukradnu).
Venku svítí slunko jak uplně uvalené na kebuli. To takhle nemohlo být v pátek večer? Dokonce je i poměrně teplo. Asi se sem valí léto. Jaro píchlo pneumatiku, tak je bestak kajsik v servisu. No už aby to bylo. Člověk celý nedočkavý pomalu ohryzává nábytek, jen, aby ho oslnily paprsky léta, na které stejně asi po půl hodině bude nadávat.
Doufám, že když se sobota tak vydařila (do ideálu to má daleko. Aby byl den skvělý, tak musím najít životní lásku, vyhrát pár milionu, dalších pár settisíc najít na zemi, odstěhovat se a nastěhovat se, ve škole dobře studovat, mít práci co mě bude bavit a pak teprve můžu říct, že to byl skvělý den), tak televize (moje barevná kamarádka) nabídne taky něco, co mě zabaví. Osm hodin večer, zběsile vedu zápas s televizí a hbitým palcem pravé ruky přepínám jednotlivé kanály, až mi kapky potu pomalu stékají po krajích obličeje. Přepnu na kanal, kde dávají „Moderní popelku“, upustím pár fňuků a odkodrcám se k posteli. V tomto období je člověk hodně přecitlivělý. Když už někomu z očí tryskají vodopády kvůli reklamě na svěží žvýkačky, tak je to krize. Díky bohu, že funím jen, když mě nikdo nevidí. Nebo si to teda alespoň myslím.
Vypnul jsem televizi, takže v celém širém okolí zavládla tma a já nečekaně narazil do zdi, ukopl si malíček a šlápl psovi na ocas. Když jsem se nakonec poloslepý dobelhal do postele, abych nenarušil poklidný počin všech náschválů, šlehl jsem s sebou na zem, protože moje ruka, i když to do teď nechápu, uchopila cosi !ve vzduchu!, místo, aby se držela okraje postele. Rána, jako kdyby strhli Eifelovu věž. Pohotově jsem se zvednul, hupsnul do postele, zapl hudbu a poslouchal (hupsnul = pomalu a pečlivě poskládal všechny končetiny, hlavu a tělo do polohy, ve které to zase tak nebolelo).
Zjistil jsem, že když se celé dny nudím a nic nedělám (třeba nechodím do školy, do hudebky, necvičím, nekecám co chvilku, nejsem ve společnosti a prostě jenom sedím doma), tak nejsem unavený a hůře se mi usíná. Pak člověku nezbývá nic jiného, než se unavit čuměním do zdi, a když na ní nemá nějaký ten plakát, tak je to hrozné a útrpné přemáhání.
Mno nic, doufám, že zítra všechno přežiju, konečně se po týdnu podívám na školu (snad s hrůzou nezjistím, že po mě někdo do školy něco chce) a budu se těšit, až zase uvidím moji školní komunitu, kvůli které prakticky do školy chodím.