"Je docela možné, spíše stoprocentní, že se celý svět žene do nevyhnutelné záhuby, když už nám i samy hodiny tají, jaký je čas."

Tak se nám to blíží. Ráno vstáváme s pocitem, že jsme zase promarnili jeden den, který jsme mohli vší silou věnovat potřebnému přípravování na věci budoucí. O tom jak lehce zabít den bez pomyšlení na učení umí opravdu každý, a když se má mluvit o opaku, tak každý mlčí. Bodejť by ne, v knihovně se taky nesmí mluvit nebo snad ne?
Úterý by se dalo definovat, jako klidný den s pomalým vstáváním a zábavou ve škole, protože nemáme zrovna co bychom se stresovali. Avšak často mi moje skvělá rodina tyto každotýdenní plány podryje a zryje tak, že z nich mám pak už jen kupku holého neštěstí.
Dneska jsem byl pověřen opět jít s malým bráchou k zubaři kvůli jeho rovnátkům. Chodí tam co šest týdnů, takže mám vždycky o zábavu postaráno. Někomu by se zdálo, že už bych si na to všechno mohl zvyknout, ale právě naopak. Stále doufám v to, že od těchto povinností budu odproštěn, ale marně.
Nic se neděje. Ještě včera večer, když jsem usínal, jsem si nastavil budík na 6:40, abychom s bráchou dorazili brzy k zubařce, protože jinak bychom museli čekat. Při mém štěstím, jak přímo nesnáším raní vstávání, mě brácha vzbudil už v neuvěřitelných 6:00 hodin. Jsem si myslel, že mě cip střelí. Prověsil jsem oči, pět minut ještě chrupal a pak se začal plazit do koupelny, kde jsem naštěstí sám. Opět jsem přemýšlel a jako zkaměnělá socha jsem pózoval modrobílozeleným kachličkám, které zdobí okolí sprchy. Vylézám ze sprchy a velká ručička se kymácí kolem půl sedmé. Brácha už nachystaný. HA HLE! Taťka přišel. Na chvíli jsem znejistil, protože kdyby mi oznámil, že ho zaveze k zubaři, počká tam s nim a pak ho vypraví do školy, tak by mě to už asi zabilo. Vstávat v mnou nepochopených šest hodin jen tak pro nic, za nic? Si děláte srandu. Naštěstí, i když tomu se štěstí říkat nedá, byl doprovod na mě.
OH! Jsem poctěn. Úsměv mi přímo překypuje z obličeje a rozzářené oči mi málem propálili víčka. Nic na tom nezměním, tak tedy hurá kupředu, ať to máme rychle za sebou.
Po krajské soutěži, kdy jsme s našim triem postoupili do celostátního kola, se návštěvy v hudebce znásobují. Hrát se musí, hrát se musí skvěle, hrát se musí dokonale, hrát se musí často. S tím nic nesvedu, a i když se mi někdy nechce, protože jsem unavený, tak hodím na záda batoh s akordeonem a šmatlám dělat hudbu.
Den v celku nijak a ničím zajímavý. Kromě toho, že jsem ráno obdržel šok a dělal věci, které v takovou dobu málokdy udělám, jsem nezaznamenal nějakou zvýšenou aktivitu činností, které by byly něčím zajímavé. Svět se pomalu asi ubírá do stereotypu, nudna. Budu pak chodit po ulicích a ničit pouliční lampy, házet po lidech jídlo, rozbíjet výlohy obchodů jen, aby se zašedlý svět částečně na chvíli přetvořil na barevný.
Hafan nám to tento týden pořádně stěžuje. Hárají se feny, takže je zblbnutý, že už vypadá jako rozbitá hračka, která 24 hodin denně kňučí. Když pak vyletím ven, tak čmuchá jak praštěný, tahá mě všude možně, nevyjímaje bahno, kopce, kaluže a podobný sajrajt. Chápu to. Je to jaro, všichni se chtějí pářit, všichni jsou dajní (u mě to tak nějak pokleslo, takže marná sláva, asi pudu rýt záhonky), tak se není čemu divit, že všichni blbnou. A teďka si světě představ, že my v tomto období děláme písemné maturity. Všichni jsou neukojícně chtiví a oni po nás ve škole chtějí, abychom normálně uvažovali. To je jako říct slonovi, že by měl uvažovat tak, aby se dostal do domu, aniž by si toho někdo všiml. Chtějí to po nás ale požadavky. Chuj s tím! Kdo to má co řešit.
Dneska se mi stal dost velký trapas a k tomu všemu jsem ho vůbec nepochopil.
Přijdu domů, jako obvykle ze školy. Vezmu mého zblbnutého psa ven, pojím jídlo, které mi přiběhlo na oběd, sednu si za počítač a v tu chvíli si říkám, musím si dneska zahrát, protože mám hodinu. Mám nějaké nové věci, přehraju i stupnici a podobně. Ale nejdříve v rychlosti naskenuju papíry, které mi dal učitel do Práva, abychom je měli všichni už ve středu v hodině. Jak tak skenuju, tak čumnu na hodiny. WOW! Čtyři hodiny, času dost, 45 minut budu hrát, to stačí. Po chvíli se ozve nelibý hlas z kuchyně (hlas mamky), ty nejdeš do hudebky? Neutrálně odfrknu a hledím si svého. Kdo by se taky vzrušoval, že? Po dalších pěti minutách se ozve řev, zesílený, ničím nerušený, intenzivní řev. Martine ale už je dost hodin, jdi nebo příjdeš pozdě. Ano, ten nelibý tón, na kterém se celé hlášení neslo se mi fakt nelíbil, tak jsem se upřímně, se sebevědomím podíval na hodiny, abych oznámil mamce, že mám stále čas. A najednou? BUM! Zpadla mi huba, div, že se nepropadla do přízemí celého baráku. TY VOLE! 17.00 (pět hodin)! Co jsem komu udělal. Za chvilku musm být v hudebce. Mamka měla pravdu, ale jak je to možné? Čumím po těch hodinách pořád a najednou, ZVRAT! Ale to byl zvrat, že jsem málem pad. To byl životní zvrat. Přehodnotil jsem během chvilky celou situaci a za jízdy směrem ke dveřím jsem pobral všechny potřebné věci a ryhle upaloval směr hudebka.
Skvělé, jak by ne? Nezahrál jsem si, nenaskenoval všechno, co já to vlastně celou dobu dělal? Uvažoval jsem nad tím (se tedy přiznám) asi půl hodiny. K ničemu jsem nedošel, končím, nemá to cenu. Je to pro mě tajemstvím a tajemstvím to taky zůstane. Každý máme svá tajemství, tak proč ne já?
Večer už ťuká na okna a drzá noc už vstoupila i do bytu. HA! Máme tu noc, hodina osmá večerní, stav unavený, život na dvě věci, zítra povinnosti, bolí mě hlava, bolí mě celé tělo.
Barevná kamarádka (televize) mi nenabídne ani nějaký záživný program. Dneska už toho bylo dost. Ranní bráchovo kruté buzení, časový zvrat s následky a neochota pomoct příteli v nouzi od barevné kamarádky. Všichni se spikli. Schovávám se do peřin, tak mě nikdo neuvidí a zadními vrátky uteču pryč. HA! Jsem to ale koumák.