"Každý den jsme součástí všech možných bojů, tak se není čemu divit, že večer uleháme, jako bičem zmlácení psi."

Zase škola, co k tomu dodat. Neučil jsem se, nehrál jsem, nic jsem vlastně nedělal, a přesto byl víkend opravdu vydařený. Jak je to jenom možné, že i bez lidského přičinění jsou dny strávené na této kouli, které se říká planeta Země, tak neholé a plné alespoň minimálního pohybu. Hlava mi třeští, ve škole do nás zase hučí ty svoje rozumy, všude hluk a mě se to stále a dokola nechce poslouchat. Uřezat uši a zahodit daleko, nejlépe do řeky, kde se utopí. Teďka se ke všemu v naší tříde rozrostla do nehorázných obludných rozměrů debata o maturantském tablu, které bychom měli někdy k začátku dubna vystavit už v předem zarezervované výloze v podloubí na náměstí. Jedná se o prodejnu zahradních potřeb, a jelikož je to jedna z největších výloh, tak jsme nikdo neodolali a zamluvili si ji už v září. Hold, komu se nelení, tomu se výlohuje. Pravda, je překrásné, že máme zarezervované místo, kde budeme svůj výtvor hádek vystavovat, ale bůh ví, jestli budeme mít co vystavit, protože nechat tam volnou výlohu, ne-li ještě hůře nějakou blbost, spatlaninu, to by byla jistě stoprocentní potupa.
Takže, jak to tak bývá, mám hlavu až pomalu překypující nápady, odmítnutých slov a pomalu, jistě mi překypuje trpělivost, protože naše organizace a schopnost se domluvit v naší třídě není ubohá, ale to už se ani slovy nedá popsat. Jsme blbci, debilové, kripli, prostě všechno možné jenom né kultivovaní, normální a přirozeně komunikativní a organizace schopní lidé, kteří se umí domluvit i na tom, jaké blbé téma bude naše tablo majestátně nést.
Radši to nebudu řešit nebo pojdu ještě dříve, než spatřím ten výplod našich nesmírně pohodových hlav.
Pondělí je dnem volna a bezesporu přípravy na další den, tedy úterka. Co je zítra tak důležitého, že mi to pořád drcá v hlavě? Němčinu nepíšeme, přeložili jsme ji až na středu, personalistiku jsme psali, takže bychom měli dostat známky a jinak, jak se dívám, tak se dívám, hovno vidím, přitom nejsem slepý, a nechce se mi uvažovat. Klap, skříňka je zavřena, tak to bude pro všechny lepší.
Na stole na mě dělá smutné oči podnikatelský plán, respektive finanční plán a marketingový plán, které jsou jediné na dodělání. Marketingový odhodím hned, nemám náladu na přemýšlení nebo teoretizování, chci počítat, protože je to svým způsobem lehčí. Čísla mají alespoń reálnou podobu.
Jak počítám, tak počítám, nějak mi není jasné, jak mi to nemůže vycházet. Píšu, přepisuju, škrtám, nervuju se až mi z toho roste hlava. Kdo se má v tom orientovat, a proto chytám do ruky barevné průpisky, aby bylo všechno jedním tahem o něco přehlednější.
Co bolí, to roste. Aspoň tak se to občas říkává. Ale NE! Mě už hlava bolí pořádně, ještě k tomu, když tu pořád kdosi žvaní, malý po mě něco chce, to abych se roztrhal a šel si svým směrem. Neřeším, schovám plán a frcám k barevné kamarádce (televizi). Ta mi nabídne alespoň pár společenských chvil u zajímavých okamžiků se seriály, filmy a podobně.
Den bez špetky akce, kdo tohle má trpět? JÁ? NIKDY! Ležím, odlétám, zavírám krám, spím.