"Máme oči, ale přesto se nechceme koukat, protože, když už, tak jen na sebe. Proto častěji využíváme pusu, abychom v jednom kuse kritizovali a kolem sebe odsuzovali ostatní za to, za co nás i ti ostatní mohou odsuzovat. Vše lze pochopit, ale je jen na každém z nás, jestli chceme, nebo budeme tak až "zkurveně" líní, že z nás budou páni !našeho! směšného světa !naší! směšné pravdy."

Po nekonečných záplavách šedých mraků, které na nás celou tu neskrotnou dobu brečely, se tento den opravdu vyklubal z posledních lidských sil doufání a jakmile jsem vytáhl nohy z bytu a ráno začal žít, do očí mi vniklo slunce a já věděl, že den se vydařil, i když film teprve nebyl ani na konci začátku. Opravdu překrásné, i když bych se rád obešel bez ptačíko křikotu, který mi v těchto bzských hodinách nedělá na uši dobře. Nemluvě o tom, že své krákorání zahajují už před čtvrtou hodinou ranní.
Den jsem začal opravdu svěže. K mému štěstí jsem se musel hned na 8:15 hodin dostavit na alergologii na vyšetření. Je plno činností, které bych i snesl, ale zrovna na alergologii chodit tak často nemusím (vlastně musím, jinak by to nešlo). Ale co ráno, nevadí, aspoň budu ve střehu a větr, který se linul s vlnou bílých chomoučků, mě donutí se snad chovat normálně.
Čas letí poslední dobou opravdu pomalu. Člověk má po maturitě, má po škole a jediné, co ho může v soudobé době zachránit jsou akce, oslavy, výlety, práce a hlavně dobře zorganizovaný čas, který zrovna dneska zcela postrádám. Mýt ráno doktora a pak až odpoledne ve dvě hodiny trio je opravdu nevyužitý čas. Celou tu dobu jsem opravdu roupama nevěděl co dělat. Zašel jsem si na počítač, cvičil jsem na knoflíky, loudal se po bytě a nakonec, když bylo asi 45 minut před mým východem z domu do hudebky, jsem začal vysávat a uklízet byt. Zdá se to být opravdu krizová situace, ale nic lepšího mě zrovna aktuálně nenapadlo.
Když mi konečně odbila hodina uklízení, navlekl jsem na sebe (snad doufám) slušivé oblčení (taky vzhledem k počasí, které venku panovalo) a nerušeně s metráky na zádech jsem se vypravil na chvilku s akordeonovým triem. Museli jsme si zahrát, jelikož máme před sebou dvě vystoupení. Prvním vystoupením zahajujeme Mezinárodní folklórový festival v naše městě (Frýdku-Místku) a druhé vystoupení je na JKGO (Janáčkova konzervatoř a gymnazium Ostrava), kde se představíme na koncertě interpretů, kteří kraj zastupovali na soutěžích, a kteří dosáhli vysokých ocenění. Programu celkem nabito, když připomenu, že obě vystoupení jsou v jednom týdnu. Avšak zase tak strašné to není. Hrajeme pouze dvě skladby, které už hrajeme dlouho a, se kterýma jsme vyhráli Celostátní kolo ve hře na akordeon skupina 3. A – komorní celky (trio). Program asi na sedm možná osm minut, což není zase taková úmorná práce a ke všemu nám ještě zatleskají, na co se těším asi nejvíce, protože alespoň já si nikdy nejsem jistý, kdy mi lidi tleskají naposledy.
Přišel jsem tedy na trio, poreferoval jak dopadl zámek a jaké jsem sklidil (jako organizátor a jeden z maturantů, kteří obdrželi maturitní vysvědčení) ovace a poznámky a po rušnější debatě a domluvě na ostatní zkoušky a koncertování jsme začali bezproblémově hrát. Co taky jiného bychom dělali. Jak se nám dařilo, tak se nám opravdu dařilo a po třičtvrtě hodině jsme už neměli co velkého na práci, tudíž jsem se nerušeně s velkým loučením odšoural na autobusové nádraží, kde jsem v aule nového (problémového) autobusového stanoviště vyčkával, až se dopraví Mrně autobusem na místo. Po pár zamilovaných, však omezených pohledech jsme po krátkém kontaktování zaběhli k Jarce pro životopis, který jsem posléze odevzdal do jedné pobočky cestovní kanceláře, jelikož jsem zahlédl ve výloze vyvěšenou cedulku, na které bylo psáno, že hledají brigádníka. Tak proč to nevyužít, i když je to velká zodpovědnost, které se bojím, ale kdy jindy začnu, když ne dnes?
Po rychlém vyběhnutí schodů, pobrání pár věcí, které jsme na dnešní organizovanou oslavu potřebovali, jsem už pajdal za Danem, protože už tak jsme měli trochu zpoždění. Ještě, abych se náhodou neřeklo, což jsem se stoprocentní jistotou věděl, se vynořila mamka z okna, zařvala na mě, jelikož jsem měl mladšímu bráchovi donést pití a při té přiležitosti, což se dalo už i na jeden tisíc procent čekat, se optala, kdo je ten kluk, který se mnou jde. S rozprouděnou krví a zapálenými vlasy jsem odfrk a otravně zařval „kamarád“ a upaloval jsem co mi nohy stačili. Během maratonu jsem uslyšel třisknutí okna, co znamenalo jistojistě večerní nudný a opět rasisticky nadechnutý večer. Ale teďka se tím trápit nebudu, mám před sebou oslavu, chlapa vedle sebe, nic mi to pro dnešek nemůže zkazit a i kdyby chtělo, tak uvidí co pro to!
Cesta byla snad cesta rájem, protože jako každý zamilovaný člověk a romantický člověk jsem vedle svého Mrněte omdléval snad na každých deset metrů. Pár popisů dnešní společnosti, která se ve městě vyskytovala, architektury a dalších nepodstatných věcí jen za účelem, aby nebylo ticho, které tak moc nemám rád.
S našim letounovým krokem jsme odevzali poštu správnému objektu a pokračovali, jakotžo dva „oslavenci“ směr Golf, kde se holky přestěhovali, protože jim Stolárna nevyhovovala (aspoň mi to tvrdili v telefonu). Už se blížíme, už hledám, už se ztrácím a ani za všechno zlato na světě nemůžu holky najít. Až se mi odkryje pár plnovlasů tak poznávám, že je to Marťa a samotný rozum mi napovídá, že jistě nebude sama. HLE! Vidím.
Jsme tu všichni, kromě Silvy, která dorazí později, Soňi, která šla orodovat k živému bankomatu a Maňase, který se zřejmě nedostaví, jelikož je to v blbou dobu a ke všemu zítra pracuje (za co ho opravdu uřpímně chápu). Nezbývá než, abychom začali.
Abychom si oslavu užili opravdu do každého okamžiku, vytáhl jsem z tašky malý punčový dortík za 90,-- Kč, který jsem koupil v Tescu, a jehož den spotřeby byl až za osm dalších dní. Ke všemu nemůže chybět nevelký počet svíček, tácky a zapalovač (sirky jsem nebral, bůh ví, co by se jim stalo). Mimochodem dort byl už rozkrátý, protože mi bylo opravdu trapné nosit u sebe nůž, tudíž se všechno zorganizovalo jenom na zapíchávání svíček do dortu, zapalování (naštěstí bez újmy na zdraví) a konečném „mém slavnostním“ sfouknutí. Martine přej si něco, přej si, ale hlavně nám to neříkej. Pohled na Mrně myslím, že vše vysvětlil, i když pozor pozor! Můžu klamat, kdo ví, co jsem si přál.
Posezení u pití s rušnou debatou, krátkým loučení s některými zůčastněnými, odevzdání a následná radost z dárků (moje holky myslí opravdu na všechno, takže alespoň jeden dárek, který mě opravdu zarazil, ale zároveň i potěšil, byl bezesporu velmi praktický. Dokonce i Danovi se líbil.). Už nás je o něco méně, takže se přesuneme zase jinam, jelikož velká masa lidí nedělá dobře a jak jsem pak posléze zjistil, začlo mě škrábat v krku a to jeno kvůli tomu, že jsem musel přes celý stůl řvát, protože lidé sedící u ostatních stolů na decibelech neubírali.
Další zastávkou je terasa u Kolosea. Méně lidí, dobrý výběr z nápojů, i když u mě je to rozporuplné, jelikož si dát po jednom pivě zmrzlinový jahodový studený koktejl bylo opravdu padlé na hlavu, ale přiznám se, že záchod to z velké části zpravil.
Naše konečná slavnostní zastávka byla pizzeria Quatro ve Frýdku-Místku, kde jsme celý den skvěle zakončili v prostředí dřevěných stolů a posledních vyprávění našich příhod, které se nám poštěstili během našeho přátelství vykonat. Tam už jsme se o poznání více rozjeli. Všichni v nějakém tom obejmutí, pohled servírky, která nevěřícně koukala na mě a na Dana, dost vypovídal o tom, že asi zvyklá na jinak orientované páry, než jsou „normální“ heterosexuální, dvakrát není. (je až k smíchu, že píšu „normální“ páry, protože dneska už je v celku běžné všechno a tím více bych rád poznal člověka, který mi dnešní „nomálnost“ vysvětlí a ukáže) Skrývat se je blbost vnořená do činů, máme se všichni chovat tak jak jsme se narodili, protože kdo něco skrývá, ten se bojí a kdo se bojí nesmí do lesa a při přirovnání, že dnešní společnost je opravdu vskutku velký les, je strach a skrývání velkým morem mnoha lidí. Stejně ve městě nebylo moc lidí, na jeden hektar tak maximálně jeden člověk, možná i méně, tak proč si nedopřát společného plachtění s větrem, chycení za ruce, odpovídaje na impulzy toho druhého, diskutovat nad až směšnými problémy soudobé mentality lidí a nevěřícně koukat se smějícími se kukadli na kolemjdoucí nebo kolejedoucí lidi, kteří vztah dvou „stejných“ lidí asi nikdy nepochopí.
Hodinky na mobilu mi ukazují už pravý čas na toulání se jenom v areálu autobusového nádraží. Holky nám mávají, protože jim zrovna přijel autobus a tak se vydávají na cestu domů. Jarka s Evou čekají na další autobus, který však jede až za dvě hodiny, takže nápad, že poputujou k Jarce domů a přečkají dvouhodinovou odmlku, je přímo na místě. A my? Dva zavrženci, svým způsobem průkopníci a hlavně ti, kteří se nestydí a nebojí? Máme půl hodiny a proto jsme doprovodili kousek cesty holky domů, a když se ozívaly zvony věží, že třičtvrtě na devět právě odbívá, vraceli jsme se k nástupišti. Pak už jenom polibek (tak dlouho očekávaný. Ne, že bych mu pusu nedal během celého dne, ale tak poslední na rozloučenou musí být.), zamávat a šmatlám si to domů. Plný dojmů, plný radosti nejen z pěkného dne a vydařené oslavy.
Asi jsem vědma, i když předpovědět výslech u nás doma je tak snadné, jako vzít kámen a hodit ho minimálně metr před sebe. Kdo by to byl tušil, že se mě na to začne mamka ptát, a proto už instinktivně s velkou dávkou ignorace odpovídám na některé kladené otázky. Po zodpovědění se dozvídám, že jsem moc rozumu nepobral, spíše ho ani nemám, nejsem zodpovědný a prostě a lehce jde to se mnou z kopce. Upřímnost nadevše, aspoń vím na čem jsem. Po odkývání jaký nejsem zmetek, blbec nebo debil, odcházím do pokoje a hledím si svého. Den končím poslechem varhan, které mi vždy dodají tu správnou chuť zase zítra vstát, a které mě vždy dokonale natolik omámí, že stačí půl hodiny a spím jako malý kluk.
Dnešek se vydařil, jsem velmi rád, že můžu říct, že jsem až po uši zamilovaný (a nejenom já).