"Jsme mladí. Jsme volní. Život je nesmyslně skotačící hra na cestě mezi zběsile se hrnoucími auty. Je ticho! Za námi se kutálí míč. "

Už zase křičí, piští, cvrliká a do konečně usazeného ticha se nabouráním rozprsknout první zvuky existence. Budík mi řve jedna radost, musím vstát. Dnes však naposledy (naposledy povinně v tomto týdnu – je pátek), tudíž to není zase tak hrozné. Slunce ještě pořád spí, v bytě rozsvítím každé světlo vedoucí do koupelny, popadnu věci, pádím se sprchovat. Z ledničky si vezmu jogurt a pití, které následně uschovám v batohu, nachystám „zavazadla“ do chodby a jdu si opět ještě na čtvrt hodiny lehnout. Ne spát, ale pouze lehnout, protože polospánkem dospím, co jsem během noci zameškal a také zároveň kontroluju čas, abych stihl vlak, který odjíždí přesně v sedm hodin z vlakového nádraží.
Po půl osmé jsem opět ve škole. Všude jakási zmatená mlha, trochu sychravo, počasí se nám dnes nijak nevybarvilo. Přeběhnu pár semaforů, prokličkuju mezi troubícími auty a trolejbusy (nemám čas, nemám čas, čas je drahocenná věc). První hodina opět dosti únavná. Ne, že by byl výklad natolik nudný, ničím pro nás nepřínosný a zbytečný, ale právě v tom smyslu, že člověk, který spal minulou noc pouze něco málo kolem pěti - šesti hodin, bude mít dosti velký problém s udržením pozornosti, obzvláště jakmile profesor, který předmět horlivě vyučuje, začne s výkladem (je to způsobeno tím, že látku vykládá téměř jako pohádku. Slovo „téměř“ jsem zařadil záměrně, jelikož, aby to byla dokonalá pohádka, schází ve více než častých případech dobrý konec.).
Samotný den a všechno konání ve škole je dneska přímo až pohodlné. Kromě hlavního oboru mě celkem nic netrápilo. Třetí hodinu jsme měli mít Italštinu (pro mě nepovinný předmět). Abych se přiznal, tak jsem v Italštině nebyl už tři týdny (nahrazoval jsem ji cvičením do hlavního oboru. Ironií je, že i tak jsem toho moc nestihl.), a proto jsem si dneska usmyslel, že hodinu navštívím, právě proto, že bych rád věděl co se učíme a také si doplnil zápisky. K mému štěstí nám zrovna Italština odpadla a byla nahrazena pro všechny studenty povinnou konferencí v hlavním sále Leoše Janáčka. Zatracené vedení školy, asi mě sleduje (spikli se proti mě. Nejsem paranoidní?).
Konference byla věnována projektu, ve kterém základní umělecké školy České republiky spolupracovali se základními uměleckými školami Norska. Na začátku zazněly tři krátké famfáry hrané studenty konzervatoře na balkónu hned naproti masky mohutných varhan, pak následoval proslov a přivítání hejtmanem Moravskoslezského kraje, který tím také odstartoval samotnou přednášku o celé spolupráci a také o informacích, názorných ukázkách rozdílů v systému uměleckého vzdělávání mládeže v jednotlivých zemích. Jako vložka na odlehčení, zahráli žáci Základní umělecké školy v Rýmařově a Frenštátu pod Radhoštěm, také student Janáčkovy konzervatoře (klavírista) a nakonec zazpíval „jazzový ensemble“, jak jsem jej po vystoupení nazval, pár písní, jako něco zcela odlišného od klasické hudby. Bouřlivý potlesk a na pódium se valí zástupce Norska, který odkryje prezentaci a společně s překladatelkou (mluví anglicky) představují systém školství a uměleckého vzdělávání v Norsku.
Po půl hodině výkladu, který ještě zdaleka nebyl u konce, se mi začaly zavírat oči (snad samotným vyčerpáním cestou do školy a krátkou dobou spánku), proto jsme s ostatními kamarády, kteří na tom zjevně byli podobně, ne-li naprosto stejně, zvolili určitá opatření. Ze sálu jsme jednoduše odešli. Já vyběhl do našeho „vyššího“ patra na obor, abych ještě hodinu mohl nerušeně cvičit, jelikož mě čekal ještě hlavní obor, na který jsem se svým způsobem těšil (je pátek, kdo by se netěšil. Je pátek, šiju šiju si kabátek.).
Během hraní na hlavním oboru u profesorky se toho moc zajímavého neudálo. Hned ze startu jsme přeskočili stupnici, kterou jsem měl nově zadanou, protože zřejmě nebylo v mých silách (hlavně tedy psychických) se ji během dvou dnů naučit, a i když profesorka nevypadala dvakrát nadšeně, skousla vše hrdinsky a bez jakýchkoli náznaků nepokoje, výčitek (k mé osobě) a zklamání jsme pokračovali. Tak samo se dělo i v sekci „etudy“ (cvičení ke zdokonalení techniky hry a podobně). Vše pak nakonec směřovalo pouze a jenom na přednes, respektive na polyfonii. Druhou část skladby G. F. Händela, kterou jsem ještě nemohl na předehrávce hrát, jsme proletěli sice rychleji, než obvykle, ale za to důkladně. Zbýval nám J. S. Bach a jeho klavírní invence číslo tři. Tu jsem zahrál třikrát, doplnila se párem poznámek a vše bylo hotovo. Obvykle ještě hodinu přetahujeme (velké kvantum informací není totiž za dobu klasického trvání jedné hodiny hlavního oboru možné stihnout. Proto ty "trestné" minuty navíc.), dnes to bylo výjimečně (asi z toho důvodu, protože profesorka měla jít s kamarádkou na polévku a byla si troufám říct dost „hladová“).
Poslední hodina putovala k tématu „občanská nauka“ pro bližší přiblížení „rozdělení a vývoj lidského jedince – lidské psychiky“. Z půl hodiny, už tak zkrácené kvůli nešikovně jedoucích spojích domů ostatních spolužáků, se vyklubalo pouhé dvacetiminutové povídání o jednotlivých etapách lidského jedince (novorozenec, předškolní věk, puberta a mnohé další). Po propuštění, opuštění učebny se všichni rozprchli, já si šel opět nahoru do našeho „nebeského“ patra pro věci, abych mohl odcestovat domů. Vlak přijíždí, mávám za bouřlivého energicky vypjatého běhu na průvodčího, aby ještě chvilku postál a nepískal dokud nebudu ve vlaku bezpečně sedět. Lístek prosím, klap, děkuji. (během každé jízdy vlakem ať už do školy, nebo ze školy si čtu knížku. Momentálně Helmuta Kraussnera – Ultrachronos. Rozhodl jsem se, že budu číst. Mé rozhodnutí mělo počátek už v době, kdy jsem byl ještě v Anglii, ale vlivy způsobily to, že jsem uskutečnění tohoto, jinak lehkého rozhodnutí, odložil na dobu neurčitou. Teď ta doba nastala. Je třeba využít účelně a cíleně dobu strávenou ve vlaku na cestách a nejen tam. Každou cestu „půlhodina čtení“.)
Došourám se domů, obalen černým želvím krunýřem a menším vypouklým břichem. Odhazuju svou zátěž vdáli, div, že nelítám, vybalím si věci, uklidím, připravuju si jídlo. Je pět hodin odpoledne (spíše ale podvečer), dnes už nebudu nic dělat, začíná mi víkend.
Včera jsem absolvoval hodinu a půl na bazénu v Ostravě – Porubě (POZOR! Nemyslím tím hodinu a půl aktivního plavání a skotačení ve vodě.). S Maňasem jsme se domluvili a on byl tak laskavý a vzal mě na svou kartu, jelikož já ji ještě koupenou nemám. Půl hodiny jsem plaval, pak si sedl na kachličkové schody, kam se obvykle odkládají ručníky, koukal kolem sebe (chvilkou nevěřícným pohledem, protože bazén byl opravdu dlouhý) a čekal až Maňase omrzí plácání se ve vodě (plavání) a odejdeme pryč. Krátká debata, osprchování, vysušení, převléknutí a fíhá do auta. Usmyslel jsem si, že takto budu „sportovat“ každý týden (jednou za týden pochopitelně, protože vícekrát bych to nezvládl) a k mé radosti, pokud vše bude vycházet, bude Maňas chodit se mnou. Pravda, cítím se lépe, záda mám uvolněné a člověk si alespoň pravidelným navštěvováním zlepší kondici, v mém případě se konečně naučí dýchat.
Dnes je pátek, den záruky, že se zítra vyspím do růžova. Za doprovodu písně zpěvačky Madeleine Peyroux – Don´t wait too long, kterou zpívala světlovlasá dívka, členka „jazzového ensemblu“ dnes na konzervatoři, konečně očekávaně usínám. Kdo ví, koho dnes večer potkám. Cesta je zase volná, jdeme si hrát.

(*25)