"Kdyby vymřely žirafy, kdo by pak ohlodával listy z vršků stromů? Chraňme dlouhé krky, chraňme tmavé skvrny, chraňem žlutá monstra!"

Máme deset dní po slavnostním zahájení naší cesty konzervatoří a už si připadám jako leckterý student vyššího ročníku, který brázdí chodby školy už nějaký ten pátek.
Dnešní den je zvláštní snad jen tím, že mám za celý den (prozatím) jen jednu hodinu (další dvě hodiny předehrávek budu absolvovat, jakmile se něco patřičně naučím a budu schopen to dostatečně kultivovanou formou, která neubere na cti nejenom mně, ale i profesorce, která se mi jistě ze všech sil snaží předat své léty nabité zkušenosti, zahrát). Ráno se probouzím (upřímně) až napotřetí. Po pár neúspěšných bojích s myšlenkou vylehávání do pozdějších, až odpoledních hodin, jsem vzal své, po ránu betonovodřevěné, nohy a pomalým, ale jistým „krokem“ (dáli se to tak při pohledu na mě říct) jsem se opět, jak už to nějakou tu středu bývá, dovlekl do své svatyně, která mě vždy tak nadmíru oživí, že zbytek dne prožívám v celistvě soustředěné hyperaktivitě (pokud však neprožívám momentálně nějakou depresi, problém nebo prkotiny, které tak „rád“ řeším). Půl hodiny na vše potřebné k nachystání se a ke konečnému vypravení pryč. Pryč, ještě předchozí den večer jsme se domluvil s kamarádem (bývalým spolužákem), že bychom mohli navštívit bývalou střední školu. Při mém štěstí byla sjednána doba optimální pro mé potřeby a to „sraz u kostela v 9:00 hodin“. Optimální doba to sice vskutku je, ale i tak jsme si dovolil přijít o patnáct minut později.
Na škole se nic moc nezměnilo. Vypadla skoro polovina bývalého učitelského sboru a ti, co ve škole stále řádí, jsou aktuálně vesměs z velké části nemocní, stále blbnou počítače v některých učebnách a mnohé jiné skutečnosti, které každému napovídají, jak kvalitní studium na této škole může student plný ideálů a představ dostat. Pozdravit učitelé, poohlédnout se za minulými léty, zkontrolovat kvantitu a kvalitu letošních prváků. Vše na výbornou splněno, utíkám na vlak. Slupnu masovogermelínový hamburger, jelikož mi žaludek tuze líbezně kvičí a jistě málokdo by odolal.
Už to jede, už to fičí. Paskov, Vratimov, Ostrava, vystupujeme! Ještě ve vlaku (motorovém osobním vlaku podotýkám) jsem obdržel sms zprávu od kamaráda varhaníka a spolužáka z konzervatoře, že jakmile dorazím do školy, tak by bylo dobré se stavit na varhanní oddělení, kde má pro mě nachystány noty k propůjčení a okopírování. Při mém stále trvajícím štěstí mě čekal na chodbě a tedy ušetři mě trýznivému bloudění v prostorách mi (možná ne) tak neznámých.
Rychlý oběd a už si to frčím na obor, abych pilně a aktivně cvičil, protože zrovna dneska mám již zmiňovanou hodinu hlavního oboru. Nic by nebylo až tak hrozné, kdybych však věděl, co si na hodinu mám připravit. Ke všemu se mi včera krapet porouchal nástroj, takže budu muset opět přeřadit své nadšené snažení na starší nástroj, na který jsem hrál. Když se daří, tak se daří. Nastala hodina „H“. Zvonek zvoní, ale Katka (spolužačka z oboru) je stále ve třídě. Neváhám, zaklepu, protože jsem byl naučen částečně slušnému chování, vcházím a spatřuji dva pilně cvičící lidi, kteří zřejmě nezaregistrovali, že čas jim poskytnut už je ty tam. Kamarádka se v rychlosti s nástrojem odkutálí do vedlejší místnosti s cílem stihnout hodinu, na kterou už tak očividně přicupitá pozdě, a já už se nořím do spárů učitelky „toužící“ po patřičně skvělém výkonu, který ode mě už automaticky očekává. Opravdu náročný úkol, nasytit požadavky, které nejsou zrovna dvakrát skromné, avšak jsme na konzervatoři, takže se ani v nejmenším nedá pochybovat o jejich důležitosti. Jak tak běžel čas, zahrál jsem první větu skladby, druhou, třetí a po těchto až nadějně vypadajících chvilkách přišlo, alespoň mnou vydedukované, zklamání (nečekaně na obou stranách). Co se dá dělat. Zřejmě mě natolik zahalil smutek kvůli porouchanému nástroji, že se mé snažení (až vervní) nabilo spíše opačného směru, než jsem očekával.
Konec hodiny označil oficiální konec působení na škole. Mám čas, je kolem půl čtvrté, prozvoním Maňase a uvidím, zda má čas, abychom třeba někam zašli a po dlouhé době pokecali, protože zážitků na vyprávění je za posledních pár pátků nakupeno dost. A hle! Někdo mi volá, předvídavě on. Domluva na návštěvě, určení trasy (věčného) putování, stačilo málo a oběšen batohem, bundou přešlapuji před vchodem. Po pár minutách se zpoza dveří objeví Maňas a vřelým uvítáním po němž následuje putování do bytu, kde započne kromě plánované rozmluvy i pozdní svačina (moje svačina), mě vyzvednul. Téma střídá téma, poloha v sedě střídá pohled z okna a tiché pozorování nic netušících kolemjdoucích lidí na ulici a podobně. Zábavy bylo dost, i když jsme si jenom povídali a já, jak už by si jistě každý všiml, celý nervózní se stále ubezpečoval, že stihnu vlak, který vyráží ze zastávky Ostrava – střed kolem půl sedmé. Slova padala, jako při hojném sestřelování ptáků při příležitosti mysliveckých lovů na lesní zvěř, a jak jsme si tak radostně stříleli, čas se dostal nad rámec nejzazší doby, kdy bych měl vyrazit směrem domů. Co na tom, pojedu příštím vlakem, co bych stresoval, proto zjistíme časové úseky tramvají a nerušeně pokračujeme v rozhovoru o problémech lidstva (mých problémech) a nově sledování hlučínského večera ohňostrojů.
Čas se naplnil, podívaná skončila, je čas zvednout kotvy a odrazit se od břehu, jak to dělá každý pohybuschopný člověk. Před odjezdem vystojím frontu u rychlého občerstvení a svůj hlad ukojím nezdravým polotovarovým hamburgerem. Nasedám do vlaku a jako vévoda z Místku se nechávám dopravit do krás mého už tak známého obydlí.
Večer konečně po vymotání se z chybných představ, že vlak jede od půl sedmé každou hodinu, se dovláčím domů, přehopkám přes několik jasně mířených stížností a „keců“ k mému neobvyklému !téměř půlnočnímu příjezdu! (momentálně hodiny ukazovali devátou hodinu večerní) a za účelem relaxace a zpestření závěru dne usedám, po kompletním odstrojení, k počítači.
Doba po deváté hodině noční je doba „rychlá“. Aniž bych chtěl, vše rychle uplyne. Bohužel, když se něco řeší, tak se nic nevyřeší. Možná je to rychle, ale bez účinku, který bych shledával více, než mé uražení kvůli nesplněným představám a nevyřčených možností i následného odpojení jednoho aktéra a tím ukončení komunikace (pro dnešní den).
Lehce a stručně jsme se s Mrnětem pohádali a to, protože naše znalost určitých informací určitého směru a oboru se navzájem nepodobá.
Krátce prohodím řeš s ostatními připojenými na internetu a jak se říká, po náročném dni zasloužený odpočinek. Dobrou sny a doufám, že zítra procitnu.