"Prstem se neukazuje, to nevíš?! To tě doma neučili? Mě ano, a proto ukazuju pěstí."

Čas se s časem naboural na dálnici prostoru a já přežil zase nějaké to staletí. Přežil jsem týden plný nástrah školy, která mi pořád pod nohy dává nějaké překážky, a aby toho nebylo málo, tak vždycky v nepravý čas, kdy se mi absolutně nechce, vyšle své vojsko (krvelačné učitele, kteří mají touhu nám zdělovat informace), aby ze mě strhalo poslední zbytky tupého uvažování. Co se dá dělat. Invaze každý den, není to paráda? Alespoň se člověk nenudí.
Ale kuš s tím. Chuj s tím. Dneska je pátek, je to tady.
S Marťou a Luckou jsem se domluvil, že bychom v pátek mohli jet na Stodolní ulici. Kupodivu všechny organizační věci, přemlouvání rodičů, přípravy, byly zdárně vyřešeny během nemalé chvíle, neboli ve čtvrtek (včera).
15:00 hodin odpoledne. Nasazuji sluchátka do uší, abych nemusel poslouchat ty žvásty, pazvuky, zvuky, pískot a hlasy kolem sebe při cestě k nádraží, ze kterého pojedu přímo do Ostravy k mým holkám. Batoh napěchovaný, vedro je, co nadělám. Nikde žádný vypínač a zapínač, naše město ještě nevynalezlo chlazené chodníky. Vidím vlak, tak trochu přidám do krokoběhu, aby mi neujel přímo před nosem, protože to by se mnou asi šlehlo na koleje přímo pod něj. Určité věci jsou logické, určité věci chápu, určité věci pochopím ještě rychleji, než někteří lidé, ale, když jsem si celý „propocený“ sednul na místo, kde právě svítilo nejvíce světla, tudíž jsem se cítil jako krásně nařezaný špekáček, který se pomalu dozlatova opéká, uvědomil jsem si, že moje mozková kapacita není tak světoborná, jak jsem si na první dojem myslel. Asi budu ještě muset popracovat na koordinaci myšlení s reakcí těla a kordinaci čistého rozumu s pohybem. Ale co se stalo, to už zpátky nevrátím. Popáleniny třetího stupně se zahojí a do příště si budu pamatovat, že sedat k oknu je sice krásné, protože budu mít hezký výhled, ale ne tam, kde ze všech sil pere sluneční svit.
Dojedu, pojedu, najedu, objedu, přelezu, zalezu, uteřu, zakopnu, vstanu, dojedu, vrátím se, zajedu. Asi budu básník. Tolik slov, která se rýmují, to se jen tak nevidí.
Jednoduše jsem dojel do Ostravy, stavil se za Honzou do práce, aby mi půjčil DVD s několika sériemi seriálu „Simpsnovi“.
On je taky povedený, fakt. Uvítá mě, dá mi DVD. Pak mluví o tom svém chalanovi, jak půjdou dneska na večeři a ještě nakoupit do Makra. No se mi z toho rázem točila hlava. Blbé narážky, pořád ve vzduchu plula otázka „Co je u tebe nového? Nějaký nový objev?“. NE, NE a NE! Mám teďka plné ruce práce s maturitou, soutěží, hraním. Už se schyluje k páté hodině. Pojedu za holkama, určitě na mě už netrpělivě čekají.
Mašíruju si to pak tramvají, všechno kolem mě tak nepochopitelně běží. VOALA! Holky už stojí netrpělivě u zastávky. Marťa černé brýle a Lucka blonďaté vlásky. Nelze je přehlédnout.
Na nic se nečeká, protože dnešní čas je vstkutku cenný, a to nejen pro smrtelníky, nýbrž i pro nás, dokonalé vůdce lidstva, a proto házíme své zbytečně těžké zavazadla (batohy) do Lucčina bytu, abychom s odlehčenými nosnými lidskými konstrukcemi pádili do nedalekého Shoping parku, jelikož se moje dvě jezinky chtěli někde nadlábnout. Shoping pakr je obchodní komplex plný nekonečně vzrušující legrace. By jeden nevěřil, kolik smíchu se do takové nevkusné krajinostavby vejde. Asi největší (pro mě) atrakcí bylo, když jsme jednu skupinku chlapců potkali hned dvakrát. Jednou v Ikei na jídle a podruhé u Uga, když si Lucka kupovala zmrzlinu a Marťa koktejl. Bohužel, mohl jsem se utlouct jak jsem chtěl, ale byli tam. Známý ze stránky a ještě k tomu stál vedle mě, nemluvě o tom, že nevychovaně ukazoval prstem (zrovna na mě). A ti ostatní se doslova smáli. No na zabití přímo, kdo by odolal.
Bylo toho spousta, čas běžel a během pěti hodin se toho tolik stalo, že vypisovat to slovy je úplně zbytečné. Kdo tam s námi nebyl, ten má smůlu. Co jsme prožili si prostě neseme ve vzpomínkách a hláškám „Oni jsou tak chudí, že si musí mouku mlet v kávovaru. (vyznělo z mých úst při pohledu na paní, která si v kávovaru drtila kávu)“ se nadále budeme smát. Bolely nás nohy, v určitou chvíli jsme byli kompletně ztraceni, ale blbý keců, vtipných narážek, proudy smíchu do ulic a pakárenských lumpáren, těch bylo vždycky dostatek, až se málem za nás (mě a Marťu) Lucka styděla. Jsme přeci pořád malá děcka, tak proč si to neužít.
Dorazili jsme domů, tedy „domů“. (já už to říkám, protože jsme spali u Lucky) Na chvíli jsme se uvelebili na gauč (nečekaně všichni tři) a sledovali asi čtyř díly „Simpsnů“. Pak jsme se konečně rozhodli zhotovit nějaké jídlo ze surovin, které jsme po řádném zaplacení ukradli z marketu. Všichni se zvedli, Lucka začala vařt a ja s Marťou jsme čekali v domnění, že budeme spolupachatelé budoucího činu. Čekali jsme marně, ale hrátky se sirovými špagetami nás na nějakou tu dobu zaneprázdnily. Už se to nese, kolik chcete, pojďte si dát. Nachystat kečup, nastrouhat sýr, to a vše možné jiné se ozývalo z malé kuchyně během promítání zřejmě posledního dílu „Simpnových“. Nějaké to pití na zahřátí a oživení, protože cesta z Shoping parku domů nám dala (tedy alespoń mě) pořádně zabrat, takže neostýchat se, je tam pomerančový džus, kusy ledu, co více si můžeme přát. NO! Když si vzpomenu, kdy naposledy jsem pil vodku, tak po marném pátrání v posledních dvou měsících nacházím pouze bordel, sucho a prázdno. A HLE! Přec jsem s vzpomenul. No přeci na plese, kde jinde. Tam jsme to válčili všichni celá tlupa. Boban, Marťa, Lucka, Jarča, samozřejmě já a teďka přemýšlím jestli i Soňa, i když ta je abstinent (její chyba, HAHA!).
První doušek a málem jsem se z toho všeho po… no lehce a stručně řečeno otřepal, až mi vypadaly ty krásné žlutobílé zoubky, které mi tak spořádaně hoví v mých ústech.
Na nic se nečeká. Bereme saki paki a jedeme vzhůru na Stodolní ulici, kde to dneska pořádně roztočíme.
MARNÁ SLÁVA! Celkově, když se pak poohlédnu za celým večerem a ránem, tak nic vzrušujícího nezaznamenávám a přirovnání bývalých večerů, kdy jsme brázdili parkety pomalu až do roztrhání celého těla, se mi naskytne nevídaný pohled na vyčerpané, zřejmě už dospělé lidi, kteří by se už nejraději viděli v posteli, kam popravdě všichni chtěli jít. Asi už jsme vyrostli, ozvalo se párkrát a většina, vlastně všichni, tomu upřímně kývali. Prošli jsme asi šest barů, podniků, hospod a nikde nás to opravdu nechytlo. Lidí bylo málo, nikde se moc netančilo, většina lidí byla venku (asi známka toho, že bylo opravdu hezké a teplé počasí). Chodili jsme z jednoho konce na druhý a stále nic. Známka sebemenšího vzrušení byla od nás vzdálená snad několik desítel světelných let. Před půlnocí jsme začli do Fiesty, abychom tam počkali, než bude po půlnoci, jelikož se v tu dobu začíná Stodolní ulice probouzet, tudíž by byla velká možnost, že bychom se dobře pobavili. NO NIC! Holky jde se tančit. A tak se i stalo. Uprostřed poloprázdného parketu nám hrál DJ v celku zajímavé písničky a my se začínali za celý večer poprvé pořádně hýbat.
Po Fiestě ještě krátký sled brouzdání po klubech, opětovná návštěva Fiesty. To už byla chvíle, kdy se všem bez rozdílu na pohlaví, věk a jméno, chtělo spát, ale urputně spát. Seděli jsme tam v gauči navalení na sebe a civěli, poslouchali hudbu zpoza rohu. Já tam opětovně viděl mladíky, které jsme potkali už v Shoping parku, takže jsem se málem samým studen roztrhal, ale jelikož jsem byl už opravdu unavený, tak jsem to nechal běžet. Potom, když jsem se uvolil uvolnit Marti místo a sednout si na pevnou dřevěnou židli, jsem zahlédl Michala (kamaráda, u kterého jsem nedávno byl na návštěvě, skvělý kluk), jak sedí s tím svým na gauči přímo za holkama a v tu dobu, div, že mě žárlivost sama nesežrala. ANO! Je to tady, vdím ho s přítelem, OH jak krásné, ale já jsem stále sám.
Viděl jsem jak odchází, Michal mě pozdravim, pohladil mě po ramenu a odešel. Já lehkých chrochtnutím vysokého tónu jsem odpověděl a na chvilku, než holky zavelely, že odcházíme, jsem si posnil a povzpomínal.
Projížďka nacpanou tramvají, toulky městem, dorazili jsme domů. Vysléct, napít, zachumelit se a spát. V tu dobu se nic jiného nedalo dělat, jelikož proti nám stála vlastní těla a k tomu všemu nám stávkoval mozek. NO NIC! Prostě si lehneme a ráno všechno dokončíme.
Je 6:30 a já se vzbudil. Holky ještě spí, i když Lucka už mobiluje, tudíž zřejmě nespí, protože, když jsem se ptal, jesti je někdo náměsíčný, tak mi obě tvrdili, že nevylezou ani nohou, ani prstem z postele. Je m zle, netuším z čeho. Nepil jsem tak moc, abych měl právo špatného pocitu ze žaludku. Asi mi nesedlo nějaké jídlo.
Kolem 9:00 konečně všichn oživli. Koupel, zbalit si věci, v televizi je film „Střihoruký Edward“, tak proč se nekouknout, snídaně, napít se a s Marťou vyrážíme domů.
Jsme dospělí, mě je špatně, zažili jsme príma dobrodružství a plno blbin. Svět se nám mění v rukách a my se tomu stále divíme. Kdy už to skončí? Kéžby to nikdy neskončilo.