"Ideální rozvržení času se ukrývá pod kompletní neinformovatností. Když nevíme kolik je hodin, jaký je den v týdnu, tak máme nepřeberné množství času. Omezuje nás pouze skutečnost, že je někdy světlo a někdy zase naopak tma."

Dneska se nevyspím do růžova (často až do zelena), protože chci ještě cvičit na akordeon. Nějak jsem to za ten celý týden zazdil, tak by bylo moudré, abych si to přehrál, protože bych pak vypadal jako kompletní hlupák a taky pyšňoch a vypadalo by to, že si myslím, že nemusím cvičit, protože jsem už přijatý na Janáčkovu konzervatoř do Ostravy. No NE! Tahle představa nesmí ani v nejmenším obletět svět, to by nebylo moc dobré. Tak tedy rychle. V sedm hodin ráno vstavám, no dobrá, nebudu to přehánět a zbytečně prožívám, prvotní myšlenka byla, že teda vstanu v sedm hodin, druhotná myšlenka, která vzápetí nahradila prvotní nápad, vstanu až v půl osmé, času dost, však to tak nehrotím. Postupem času jsem dospěl k pátému zamyšlení a konečně vstal ve čtvrt na devět. Komu by chtělo vylézat z postele tak časně ráno. Pouštím se do zuřivě rychlé a odhodlané práce. Kdo by řekl, že můžu být během pěti minut osprchovaný, ani já tomu nemůžu uvěřit, ale stalo se, příště si to více užiju (příště snad nebudu vstávat brzo ráno domu a nebudu mít hříchy ve cvičení na soutěž).
No, tak jdeme na to. Násroj vybalit, pult nachystat, noty najít, hrát, hrát, hrát. Mám na to cca hodinu, tak přece by nebylo ani trochu normální, kdybych se za tu dobu něco nenaučil, a když už jenom se mi poštěstí blbého pocitu z odvedené práce, tak alespoň se můžu obhájit tím, že jsem si to párkrát přehrál a tedy nejsem uplně blbý z toho.
JUJ! Za pět minut odbije třičtvrtě na deset, drásá mě myšlenka, že bych měl zanechat všech nedůležitých (pro momentální stav nedůležitých) činností a upalovat do školy. Blbá hlava, ona taky musí myslet na všechno a co teprve svědomí, to mi nedovolí ani pomyslet na to, že bych si napsal omluvenku a do školy jednoduše nešel. Pravda, co bych napsal? Nemoc, nevolnost, rodinné důvody máme na škole zakázáno. Najednou se mi zužuje pole výmluv, když se dívám, že několikrát po sobě mám doktor, příprava na přijímací zkoušky, koncerty. Ty vajo, co bych tam vůbec napsal? Nevím, neřeším, protože už jsem napůl cesty do školy a otáčet celý mohutný kombajn by bylo natolik namáhavé, že se raději spokojím s faktem, že přikládám čip, otevírám dveře a usedám do lavice.
Opravdu, možná tomu nikdo neuvěří, ale já se nudím. Ne, že bych neměl nic na práci, ale, momentálně mám výčitky, že jsem týden nehrál, takže bych raději místo sezení ve škole a „nudění se“ hrál jako o život doma, abych byl do hodiny připravený.
Mno nic, ze školy mě vůbec nenapadá odejít, takže tu zkysnu do půl čtvrté, jak tomu každý týden už bývá a doma si opět, jako ráno, sednu k mému veselému akordeonu a budu pařit měch, aby ze mě učitelka neměla nervy.
Že zrovna akordeon může člověk normálně přenášet, a i když je k neuvěření těžký, stále je tu možnost, že je přenese rychleji a snadněji, než třeba klavír a podobně. Ale nemůžu si stěžovat, nošení nástroje na zádech se mi dopřává už dlouhou dobu, takže jsem si na to relativně zvyknul. Je jasné, že po každém příchodu do hudebky dýchám jak splašená kráva, jelikož jsem se tohoto zvyku dosud nevyvaroval. Myslím, že na další škole tomu nebude jinak, i když tak velkou část cesty pojedu vlakem (taky koho by napadlo jít s bajanem na zádech z Frýdku-Místku o Ostravy. Snad jenom debila.). K tomu mi bylo řečeno, že budu aboslvovat cestu s nástrojem jenom každé pondělí a pátek, kdy v pondělí nástroj na konzervatoř přinesu, ten tam zůstane až do pátku, kdy si ho pak s úsměvem a nabranými silami odnesu. Jaká radostná zpráva, škoda, že to platí až od září.
Wow, jsem tu o deset minut dříve, poslechnu si kamarádku, jak hraje.
Teďka nastupuje moje vláda, hodina právě začíná a já, i když jsem poctivě ty dvě hodiny dneska odehrál (ráno hodina a po škole taky hodina), okousávám si rty (ono, já to dělám i normálně, ale tentokráte to mělo důvod), abych vše zahrál tak, jak se má a s úsměvem odešel domů. Jako kdybych to netušil. J. S. Bach – fuga a-moll bez chyb, N. Čajkin malý zádrhel, ale i tak to bylo skvělé. Wow, zatím se mi to daří, že bych byl zachráněn? HOVNO! Jsem naivní, to by nebylo, abych něco nezazdil. Vídeňský, Przybilski kompletně zprasené až jsem se za to mohl stydět. Vnímám upřímná slova od paní učitelky. Ty ses na to týden nekoukl, ty jsi to nehrál, Martine máš před soutěží, cvič, ozývalo se předemnou. V hlavně mi zněl hlas, jo ty blbečku, místo, abys hrál, tak děláš blbosti, ale je tu určitá záchrana, můžeš se vymluvit na to, že ve škole potřebuješ udělat podnikatelský plán a bohužel je s ním taková starost, že ti to zabralo spoustu času, kterou by jsi jinak mohl věnovat hře a cvičení.
Neohroženě se pouštím do zmírnění pokárání a trochu se obhajuju právě s informací, že ve škole je toho hodně (kromě toho, že je to pravda, mě nic jiného nenapadlo, poslední se stébla chytá), ale vzápětí dodávám, že se budu snažit a slibuji, že všechno docvičím, abych nezhroutil očekávání, která na soutěži budou nejen od profesorů z konzervatoře. Klimkovice se blíží, mám domluvený odvoz, program, celé dva dny kompletně zbrané, tak ještě všechno vycvičit, abych nedopadl jako pako, které si ze srandy přišlo zahrát na soutěž.
Se smutnýma očima odcházím z hudebky domů (ty smutné oči jsou metafora. Jasně, že to na mě mělo nějaký dopad, ale abych byl kvůli tomu smutný, to se nikdy říct nedá. Ano někdy mě přepadne pocit slabosti, že jsem špatně zahrál, ale tentokrát jsem chtěl ujistit učitelku, že se budu snažit do příštího týdne všechno nahodit do starých dobrých kolejí).
Jsem unavený, jako každý týden v tuto dobu a den, tudíž mi nic jiného nezbývá, než vypustit všechny nepodstatné věci z hlavy a uvelebit se do „vegetativního“stavu, kdy moje mozkovna nebude napadána zbytečnými, složitými a nepřínosnými myšlenkami. Po čase usínám (NE! Umírám, do toho mám ještě daleko. To jenom pro informaci.). Brou tmu. Chrop, chropiš, chropus, hmm hmm...