"Oslík je oslík. Nač osedlávat, když stačí mrkvička na provázku?"

Protože si člověk častokrát spíše pořádně pospí a dodá svému tělu bonusovou chvíli odpočinku, nesmí se také divit, že potřebné věci, které by za normálních okolností provedl podle předpisu, splňuje s drobným nebo větším odstupem, či je dokonce nestihne vůbec, což je varianta podstatně horší, i když dalo by se o tom jistě polemizovat.
S přibývajícími dny směřujícími k vytouženému víkendů a ubívajícími počátky každý na něco zapomene. V tu chvíli se lidstvo dělí na několik kategorií, jelikož v dnešním světě hraje podstatnou roli škatulkování všeho, na co si dokáže jakákoli hlava vzpomenout. Tedy s přibývajícími odpracovanými (odchozenými pokud máme na mysli návštěvu jakékoli školy) 24 hodinovými sekvencemi se člověku před očima leccos rozmaže, ucho leckde, lecco přeslechne a na závěr se může stát, že uděláme to, co jsme za žádnou cenu nesměli udělat nebo směli, avšak zcela jiným způsobem. Proto je naprosto pochopitelné, že můj ranní (bezradostný) úprk na (opět) autobusovou (záchrannou) zastávku měl jasně vytyčený směr, cíl a smysluplný důvod. Při pohledu na čelo pokoje s dveřmi jsem totiž spatřil namísto hodin s aktuálním čase pouze mlhavou skvrnu, která se ani v malém množství nezostřovala, protože mé oči byli ještě nadmíru unavené. Při bližším pohledu na display mobilního telefonu mi obličej ozářilo jasné světlo, které mě rovněž oslepilo natolik, že místo čtyř číslic jsem viděl pouhé dvě, z toho jedno (po pravé straně) bylo nad sílu přečíst.
Podle těchto pouhých dvou čísel jsem krátce vydedukoval kolik je hodin a pak následovala dlouhá myšlenkovitě řetězová reakce na záchranu ztraceného času, který jsem věnoval zaostřování zraku na vzdálený předmět.
Se vší promyšleností jsem kupodivu v čase 8:25 dorazil do školy, stihl hodinu a dokonce, a to je opravdu ojedinělé, se v klidu najedl. Paráda! Zvolal jsem zplihlým hlasem v hlavě. Tolik úžasu pro jeden uspěchaný den.
Čtvrtek byl v kalendáři možné zaznamenat jako doba všech možných písemek, prací, zkoušení a ačkoli jsem měl jen čtyři hodiny v intervalu od 8:55 do 13:30, dokonale jsem stihl spolu s ostatními napsat čtyři písemky, ze kterých, jak potají doufám, budou známky dostačující k mému vnitřnímu uspokojení a dobrému pocitu na srdci a svědomí. Už jenom z toho důvodu, že jsem si látku kupříkladu do NAN – nauka o nástrojích pečlivě četl (ne celou, to se upřímně přiznám, že jsem si netroufl. Vybral jsem si pouze část, která mě zaujala hned na první chvíli a té jsem se věnoval.)
Po absolvování docházky, napsání testů a zápolení s vědomím vzdělávání se a nutností se vzdělávat odcházím na dobu do patnáct minut vzdálené školní jídelny, abych se konečně najedl teplého jídla, které čas od času nehlučně vypustím z důvodu časové tísně (pak vše nahradím koupením hamburgeru v rychlém občerstvení). Na oběd máme maso tří barev s rýží a zeleninou. Polévku jsem si netipnul, i když můžu s téměř stoprocentní jistotou říct, že jsem na hladině viděl plavat párek (nebo snad něco tomu velmi ale velmi podobné). S Martinem a Honzou jsem si sedl k zadnímu stolu blízko výdejního okna, které se pozvolna úderem druhé hodiny zavíralo. Vyprodáno. Neděkujte, vypadněte… (letmá milá poznámka) dnes nepřidáváme (opět nepřidáváte).
S nelibě nakynutou náladou a hladovýma očima doklusávám a povyskakuju postupně po každém schodu na náš obor, kde potkávám spoluoboristu Peťu. Nejprve jsme natáhli do notebooku moje CD, které jsem mu už asi před třemi týdny půjčil a pak se vydali na cestu do knihovny, kam jsem původně hned po obědě chtěl zajít, avšak truc z nepřidáné porce jídla mi v hlavě vymetl natolik, že jsem šel až na druhý pokus. Vrátit knihy a půjčit další. Vlakem budu cestovat často, tudíž není důvod, abych si nevypůjčil nějakou novou knihu obzvláště pokud mám na nějakou dlouho políčeno. Je samozřejmé, že knihy, které jsem hledal jsem nenašel. Našel jsem jiné, které snad budou k přečtení a postupem času se snad dopracuju i k publikacích, po kterých toužím („po kterých toužím“ – každý, kdo mě zná ví, že jsem nikdy po nějakém svazku papírů netoužil. Po novém nástroji, dobrém jídle, chlapech, babách, ale po knížkách? Doba se změnila, aspoň budu umět konečně číst.). Po návštěvě čtenářského ústavu jsem ještě v rychlosti vlítl do banky, abych ze své kreditní karty vykradl požadovaný obnos peněz, které jsem pak velmi chytře zaměnil v jedné blízké směnárně za Eura. Chytře v tom smyslu, že jsem neplatil žádné poplatky.
Zhruba od čtvrté hodiny odpolední do času odjezdu vlaku (19:56) jsem cvičil skladby a techniku, které jsem měl za úkol přednést paní profesorce následující den. S nicotným nadšením jsem přehrával stupnice, které bytostně nemám rád, jelikož, byť se zdají velmi primitivní, dokážou mi dost pohnout pánví. Dohromady se nadřu nejvíce právě na nich, potom je jedenácti stránkový Zolotarjow nepochybně očekávané vysvobození. Nechám se překvapit jak se mi hodina zítra vyvede. Čtyři volné hodiny využiju k pilnému cvičení a docvičení toho, co jsem pro dnešek nedokázal dotáhnout do konce (tedy stupnic a poslední části skladby - Suita in d minor od G. F. Händela).
Jdu si to tak domů skálopevně přesvědčen, že pro dnešní den bylo všemožných výmolů, omylů a lumpáren dost, přičemž pravda se jevila zcela jiným směrem. Procházím kolem polikliniky a zpozorovávám dva kluky (chlapce) mladšího věku (tipoval bych věk kolem 14 – 16 let), kteří nervózně postávali a přešlapávali na jednom místě. Pomyslel jsem si, jen projdu, oči sklopené, hlava bez hnutí, nikdo si mě nevšimne a nebude to takový trapas. Vše bych bezpochyby splnil, kdyby se jeden z těch dvou neodvážil a nevyslovil na mě pár (hřejivých) slov od srdce, které jsem jako průplach uší nechal svižně vletět i vyletět. „Hej kamo, nemáš tři koruny?“
Na takové situace by se člověk neměl připravovat. Udělat si předem scénář a v případě nouze jej použít s cílem nevypadat hloupě a neotesaně, je věc vskutku obdivuhodné, ale nakonec se na téměř předvídavě z člověka vysouká pouze přerušovaná nelogická řeč nebo lépe pouhé kostrbaté slova (slovo). Většinou „ANO“ nebo „NE“. V mém případě (po důsledném nácviku odpovědi. Smysluplné, s kapkou ironie, humoru a rady.) slovo „NE“, které jsem v daném okamžiku použil (které mě upřímně napadlo jako jediné v celé škále dosud rozšiřující se slovní zásobě), vyznělo obzvláště netradičně, až by posluchač nevěřil, že bych jej opravdu chtěl říct a také tak netradičně, že jsem se po pár metrech sám svému „veřejnému výstupu“ (diplomové odpovědi) začal potají, následně i hlasitě, smát.
Slovní uskupení (oslovení) „Hej kamo,…“ jsem ještě dokázal rozdýchat, protože je z části pravda, že jsem někdy kamarád všech (i těch, které neznám, ba dokonce, které jsem v životě ještě neměl to štěstí vidět a poznat), ale zbytek věty „… nemáš tři koruny?“ mi hlavou vrtalo dlouhou dobu. Tak mladí a nemají ani tři koruny. Napadlo mě, když oni nemají peníze, tak já (logickou úvahou) je jako starší nebudu mít určitě. Samozřejmě, že jsem peníze měl. První důvod, proč jsem odpověděl tak, jak jsem odpověděl byl, že nemusím každému, kdo mě poprosí o drobné, na počkání darovat korunky, které většinou cpu do automatu na kafe a druhým důvodem, který je však zásadnější, byl, že po návštěvě směnárny v Ostravě jsem měl z 90% pouze a jen měnu Evropské Unie. Škoda chlapci, někdy příště.
Doma mě přivítá informační embargo a hádka mezi mamkou a Markem. Pointa se skrývala v tom, že od doby co si koupil tepláky za 200,-- Kč v nich chodí dočista všude, kam je udělá krok. Ano, dokonce i do školy, což rodiče nedokážou pochopit (z části i já) a ze všech sil se mu snaží tuto činnost (snad i průkopnictví) vymluvit.
Z jedné strany je chápu. Kolik lidí můžeme potkat na vysoké škole v teplákách a značkovém triku? Netuším (už jenom z důvodu, že vysokou školu – Ostravskou univerzitu, katedru umění, obor animace – nenavštěvuju). Z druhé strany je to i docela pochopitelné. Mimo to, že stejné tepláky nosí jeho kamarád, od kterého tento styl převzal, je to přeci umělec a jakožto tvůrčí, kreativně myslící, hranicemi neokrajovaná osobnost je až předvídatelné, že se čas od času těchto „moresů“, výstřelků dopustí (já jsem také umělec. Tak zrovna přemýšlím, kde to u mě vázne?). Uvažují-li hlouběji, dospívám k názoru, že zakázáním tohoto nápadu by mohl poklesnout stav soudobého statusu jeho osobnosti, což by mohlo ovlivnit jednu (u umělce důležitou) složku – kreativitu a snad i určitý, obecný vývoj. Zakázáním vlastně stanovíme normu, hranici, kterou daný člověk nesmí překročit, čímž se jakoby zpomalí či dokonce zastaví vývoj určitého směru kreativního mylšení, vytváření, vnímání, reágování (svým způsobem je to omezování tvůjrčích schopností).
Opravdu rozporuplná věc, ale přiznám se, že včera (dneska. Usnul jsem v brzkých hodinách ranních – krátce po půlnoci) jsem se oddával představě, že bych mu jeho nový módní styl (tepláky) ukradl, schoval je a pozoroval, jak si s danou situací poradí. Maloval jsem si, jak běhá po bytu, trhá si vlasy, ohryzává si nehty na rukou, vráží bezhlavě do zdí a panicky hlasitě vřeští "kde jsou mé tepláky, kde josu mé tepláky". Možnost jsem v mžiku zamítl, ale bylo by to opravdu zábavné. Měl jsem bohužel ráno štěstí. I když jsem vstal mezi prvními, na svůj geniální plán jsem dočista zapomněl. Vzpomněl jsem si až odpoledne, kdy už bylo nečekaně pozdě. Co se dá dělat. Zítra ještě nezemřeme, času je tedy dost. Teď už ale odcházím spát. Zítra (opět dneska – tradičně krátce po půlnoci) je pátek. Den vysvobození z útrob uspěchaného studentského života hudebního ústavu.

(*73)