Zrozen. Žije? Umře.
12.Leden 2011,17:07

"Rád bych, aby ze stromů neopadávalo listí."

Máme téměř polovinu měsíce nového roku, do kterého jsem vstoupil upřímně s odvážnou zmateností. Věci se obrátili, jako když prsatý kuchař, spocený od každodenního maštění a smažení za kuchyňským pultem, s lehkostí času obrátí tučně se valící karbanátky na rozpálené ploše nějaké té pánve. Zazní to očekávané prsknutí, zasyčení, což dodá jak připraveným chuťovým buňkám, tak i hlavě impulz k větší radosti a potěše z budoucího ukojení.
Za doprovodu směsice hudebních bloků při velkém městském ohňostroji, po boku manžela budoucně už zřejmě bývalého, nicméně stále doufaje přátelsky naladěného, skropením novoročních dešťů zdravého zraku. Jsme opět na začátku a je třeba přemýšlet. Nad skutečnostmi, jež zasáhly či jinak ovlivnili dějství našich každoročních scénářů, nad způsoby obměny našich duší, těl, činů? Leden ve znamení nemalých naleznutých pravd, popraskaných žárovek nad našima hlavama a opět zbytek ke všemu tomu uskutečnění a realizace.
Probudil jsem se a vůbec, procitám dokonce i klidnější a svěžější, byť vím, že mé novorční školní manýry nesměřují na úrodnou půdu a zřejmě i budu pykat za to, co všechno jsem nechal napospas holým rukám. Můj pes si začal zvykat mi každé ráno spávat u nohou, jak úsměvné, když vyměníte společnost naleznutého opičáka v horách za "jistotu", která vám už po dlouhá léta pobíhává kolem nohou jak po venku, ta v bytě. A právě "jistoty života" byly na krátko sférou, jenž mi hlavu doslova zahlcovala slovy, myšlenkami, úvahami.
Nakolik je chytré od člověka opustit to, co vybudoval?
Do školy jsem dojel autobusem. Krátce před desátou hodinou proklouznu tak tak dveřmi, aniž bych čipovou kartou odstartoval svou přítomnost v našem ústavu. Přivazuji nástroj a jen zlehka se rozehrávám, protože se mi hlava ještě zdaleka po probuzení neustála a neumoudřila k rozumnému uvažování. Jistě jsem se bál, i když osoba, která můj výkon měla posoudit, nemá dostatečnou kvalifikaci a nazývat ji titulem, kterým se mohou pyšnit pouze ti nejlepší (s lehkou nadsázkou), by nebylo urážkou, avšak ani lichocením. Zahrál jsem, jak nejlépe v daný okamžik dokáži a vše vyšlo bez větší újmy na zdraví. Posluchači nadále slyší, hráči mohou opět volně dýchat.
Ještě před samotným plánovaným otevřením očí jsem obdržel zprávu, která mě na jednu stranu potěšila, nicméně s tímto přístupem zřejmě zakopnu už při prvním výstřelu na trati. Profesorka zpěvu, ke které jsem si umínil docházet, je nemocná (přiznám se, že já na tom nebyl také dobře, avšak k pokroku je nutné něco obětovat). Rozvrh se mi tedy zcela posunul. Doučovací hodinu přesouvám na druhou odpolední a den ukončuji téměř přesně o půl čtvrté, kdy vcházím do dveří bytu a s nechvalně známým "úsměvem" si uvědomuji, že ta největší změna mě teprve čeká.
Pro jednou nejsem dost dobrým člověkem, pro druhé zase veškerá pěti měsíční nabitá a naleznutá "láska" nevystačuje na pokrytí delšího úseku. Nastává zima, ponuré nálady se rozlévají téměř do všech obličejů a aktivita klesá na bod mrazu. Možná proto je leccos jinak. Po několika nesnadných rozhovorech, máme lehce řečeno "přemýšlíme období = období čirého uvažování na zadané téma". Nekomunikujeme, nescházíme se, téměř do jisté míry nežijeme (jeden pro druhého). Cítím se jako houpačka, stále v pohybu a aktivitě, která mi možná prospívá, ale nijak zvlášť z ní nadšený nejsem. Klouby vržou a už jen kolik času, než ta všechna zábava nejednoho omrzí. On je na výši, zcela zjištný, předem určený a konkrétně pasivně jednoduchý, přičemž mě se nahoru velmi těžko dostává. Jako chameleon obměňuji po nocích šatních téměř všech emocí a pocitů, které během dne vyraší na povrh.
Otázkou je, kdy se mi podaří dostat výš, abych byl natolik schopný nechat své momentálně namáhavé myšlení samostatné.
Není dne, abych sám sebe neviděl v několika světlech reflektorů. Mám přeci jen co nabídnout, za co být rád či dokonce šťastný a vzpomínky nemám vyprachalé, i když je Londýn vzdálený už dva a půl roku a stále se vzdaluje. Ale jsou tu i situace, kdy závidím, téměř všem a zvláště jemu. Příjde mi to směšné, dětinské a velmi nerozumné. Každá fotka, každé slovo a představa vůbec ve mě tvoří blok. A přesto všechno vím, že by to nebylo o nic lepší. Nedokážu už tolik věcí, které byly v mladších dobách zcela běžnou a zaběhlou tradicí. Rozhodnutí utíkat před potencionálními problémy sofistikovaně pomocí pití vína (opíjení se jim) a hromaděním práce, aktivity, jsem doposud nezavrhnul. Je na tom přeci jen cosi bohémské.
Nebaví mě to. Rád bych všechno ukončil, hodil do kanálu, či oběsil na nejbližší pouliční lampě. Dny se mi roztahují do obludných rozměrů, které nedokážu zdravým rozumem zvládnout. Zřejmě je východisko, jenže přes zrak zakrytý bojácně nejistou rukou lze těžko něco pomocného zpozorovat.
Jsem v mrtvém bodě, nepřipadá mi, že bych k tomuto stavu choval sympatie, ale rozhodnutí vytrvat převládá.
Máme nový rok a jak si ho začnu, takový ho budu mít.
Napíšu si seznam. Věci, prožitky, přání, chutě. Pod sebe. Umím přeci tak hezky psát.

 
vloženo Tripolis
Permalink ¤