"A tak si tu žijeme. Oči se koukají z koše na odpadky, za rohem mi ohryzává prsty lecjaká toulavá kočka, zbytek těla visí za nohy na pouliční lampě v parku a JÁ (holá "duše"?) si přes to všechno sedím na okraji střechy stoletého baráku. Koukám a koukám... Spadnu? (bude to bolet?)"

Dnešek můžu s jistotou nazvat dnem „Divotvorného hrnce“.
Začátek mého dobrodružství byl nevinný. Každodenní stereotyp rána byl přerušen kvičením zvonku a zjištěním, že jsem jediný živý nespící široko daleko, a proto je vše na mně.
Vstávám pouštím tajemnou osobu do vchodu a rychle utíkám pro župan, jelikož jsem se z důvodu morálního, mravního objevit na scéně v trenkách polonahý a právě probuzený.
Otevírám dveře a tam velmi teple oblečený kamarád od Radima. Radim není doma, nevím kde je. Krátkou odpovědí jsem přiměl dotyčného k odchodu a sebe k pokračování ve spánku.
Zanedlouho přišlapali rodiče, zřejmě odněkud z obchodu. Za neustálého vrtání, hluku, klepů, rozhovorů a podobně jsem odhodlal vstát v čase něco málo po dvanácté hodině pravého poledne. Rychlá sprcha a vzhůru žít další den.
Dohromady jsem neudělal nic. Necvičil jsem do školy, neučil jsem se, nepsal jsem zhola nic potřebného a říct, že jsem relaxoval, odpočíval, by bylo krajně neslušné. Prostě jsem se na celý den vyprdnul. V šest hodin jsem odešel do kostela cvičit na varhany. Po příchodu jsem zjistil, že i v sobotu v šest hodin se pořádají mše, tak jsem zašel krátce do Tesca, abych se podíval na zdejší výzdobu, akce, slevy a věci, které může nákupní středisko v období bujarých Vánoc nabídnout a poskytnou.
Počkal jsem ještě 15 minut, než všichni lidi z kostela odkráčeli, abych mohl po točitých schodech vyskákat k varhanám a panu kostelníku s paní mohl k práci hrát věci, které snad do potřebného data konzultací stihnu nacvičit, abych si neudělal ostudu.
Půl deváté večer a já plesknutím po vypínači končím své působení na kůru. Doma mi rodiče ukáží novou postel, kterou celý den pracně vytvářeli. Je večer, rodiče už spí, jenom náš pokoj (můj a Markův) je jediný aktivní. Každý ve svém koutku, každý svou hudbu, svoje věci, svůj život. Já si opět povídám na stránkách s lidmi, kteří mi napíší a právě v tu chvíli se den stává „Divotvorným hrncem“.
Cítím se jak máslo na ohni. V jednom mrknutí mi napsali tři lidi. Konverzace se ubírala třemi směry a byla opravdu co se týče rozmanitosti květnatá. Není nad pořádné popovídání s rozsáhlým komunikačním tématem.
Teďka to přijde. Píše mi kluk, mého věku (plus mínus) pohledný, zřejmě šikovný, avšak z Prahy. Kdo by netušil, kde je město Praha (hlavní město našeho státu), tak je to hodně daleko. Diskuze se vyvíjela velmi slibně, ale po nějaké době bylo cítit jakési jiskřivé bláznovství, snad i omyl. Velmi krátce napsáno. Daný člověk by si mě s klidem nastěhoval k sobě do bytu (samozřejmě do Prahy), kvůli toho, že se mi líbil jeho kabát, který na fotce měl, by mi s chladnou hlavou koupil i kabát. Aby toho nebylo málo, pokud bych u něj bydlel, nemusel bych mít brigádu, či nějakou práci při škole, jelikož není možné, abych měl měsíční spotřebu více jak 30 tis. korun. Po chvíli, kdy pochopil, že k němu se nastěhovat není dobrý nápad, se jeho nápad ubíral směrem k pravidelnému dojíždění, které by mi bezpochyby také platil a logicky by celá situace byla naprosto stejná. Vize jako z pohádky. Tento člověk mě opravdu zaujal. S klidem psal obyčejnému klukovi (mně) budoucnost, aniž by alespoň zauvažoval, co by to pro mě znamenalo. Teprve až po rozsáhlém odstavci mého názoru, kde jsem mu vylíčil, že jsem si určité věci vydobil, nalajnoval si z části pár let do budoucna a nehodlám to vše zahodit kvůli někomu, který mi nabídne všechno, které po nějakém době selže a dočista se ztratí, kupodivu důležitost a naivitu situace pochopil.
Po krátkém oddechu, kdy se pisatel pohádky odpojil a odjel si užívat večerního života do centra města, se objevil na scéně druhý pachatel. Poměrně starší sice nenabízel slibně zářivou a bezstarostnou vizi, ale dlouhým psaním mi nabízí schůzku, jako to dělá plno lidí, kteří mi už napsali, a kterým jsem už napsal, že to jen tak lehké nebude.
Povídám si povídám, co taky jiného… Čas neúprosně letí, tma je čím dál tmavější a na plot naší skvělé zahrádky klepe ráno (rozednívání). Hlava mi třeští, chci jít spát.
Když si tak přebírám všechny věci co mě napadnou, nástupem na konzervatoř do Ostravy (ne, že by byla lokalita důležitá. Beru školu jako školu, ale důležitost přikládám hlavně ke směru školy – konzervatoř, umělecká škola, škola hudby, tance, herectví) se mi život dost smrštil a nacupoval. Mírným náčichem se (postupně) distancuju od společnosti, vytvářím si vlastní aktuální okolí, které tvoří nejčastěji rodina, členové oboru, který studuji a jako bonus něco málo lidí ze školy. Od rána do noci jsem v proudu hudby. Každý den jakoby byl stejný, téměř jako stereotyp. Společnost tvoří určitá stálá skupina, mluvím stejnými frázemi, chovám se stejným způsobem, kam se podělo mé bezprostřední, spontánní jednání, kterým jsem tak dominoval. Na jednu stranu plní mé tužby a přání, můj sen a na druhou stranu jakoby ubíjela možnost se rozšířit, vyvíjet. Marek je jiný obor umění, u něj je vývoj velmi jednoduchý, svobodný, ale pokud člověk hraje na nástroj, na jeden, specializuje se na jeden směr a dopadá jako kůň s černými klapkami kolem očí. Měl bych více „chodit“ do společnosti, nebo už konečně se odstěhovat. Nejhorší je, že svůj „úpadek“ pozoruju každý den. Vstanu, odjedu, odchodím, přijedu, lehnu, vstanu, odjedu… a pořád dokola. O víkendu se s nikým nesejdu, jelikož ani nemám chuť a z hlediska zajetí do „nekomunikačního cyklu“ se mi jeví seznámení, střetnutí s někým jako velmi obtížné. Vím, že je to jen období, protože hlavně má psychika si začíná zvykat, ale i tak mi to dělá starosti.
Momentálně je teď nejlepším řešením spánek a, protože je půlnoc, je to spíše nutnost. Zchladím si hlavu a zítra budu snad zase normální.
Nemohu si pomoct, stále se cítím jako máslo na ohni. Už zbylo jenom dřívko.