"Člověk nesmí mít představy (může, ale na vlastní riziko), protože je více než možné, že se mu nesplní. A proto, aby předešel zklamání (smutku), je nejlepší, když nebude mít žádné."

Nový den v novém týdnu a hned se vzdávám návštěvy školy. Jsem to ale špatný student, nemyslíte? Ale tentokráte „nebulám“ školu kvůli vlastnímu zájmu (i když i o tomhle by se dalo dost polemizovat), nýbrž kvůli vyzvednutí svého (!) „nového“ nástroje. Konečně jsem se dočkal. Nastal den cestování, milých i nemilých překvapení, vlídných úsměvů, seznamování a konečného uzavření jedné kapitoly života.
Krátce se vzbudím a pohlédnu na hodiny, které zdobí prostor nad dveřmi. Je něco málo kolem půl šesté hodiny ráno. Vstávám až bezmála za dvě a půl hodiny, takže zase zavřu oči a zkusím (dnes už po třetí) zalomit. HLE! Zvoní mobil, přišla mi sms zpráva. Kdo jiný může psát, než pan profesor z Ruska (momentálně ale bydlí v Brně, kam následně poputuju). Píše, že můžu dneska vyjet pro nástroj, který už s úsměvem veze v autě do Brna (z Břeclavi).
Celý natěšený, plný nevyčerpatelných dojmů a napětí odhazuji svůj mobilní telefon v dáli a opět usínám. Přeci si nenechám zkazit čas spánku nějakou „bezvýznamnou“ (momentálně pro danou aktuální chvíli, kdy člověk přemýšlí jenom o tom, do jaké míry se dobře vyspí) zprávou, byť velmi důležitou.
Tak už je půl deváté, doma jsem kupodivu sám (jasně, že i s hafanem, který mě už bezmála hodinu u postele pozoruje a dloube mi packou do nosu). Vyskočím (lehce a prostě se vyvalím z hluku peřin, dek a polštářů) z pelechu nabit novou energickou energií, valím do koupelny, času je málo a já se tak moc těším. Překvapení je za dveřmi, jenom otevřít.
Krátká sprcha nikoho nezabije, naopak povzbudí do takové míry, že můžeme vyjít z koupelny. Trochu něco k snědku, nabalit si věci na cestu, avšak ne příliš moc, protože už samotný nástroj bude zátěž, takže spíše skromněji.
V půl desáté a dvě minuty vyjíždím u Frýdecko-Místeckého autobusového nádraží přes Nový Jičín, Olomouc, Prostějov a mnoho dalších zastávek až do Brna na Zvonařku, kde vysedám a za pochodu (průchodu) přes Vaňkovku mě zastihuje telefonát pana profesora, který mi okamžitě, střelhbitě oznamuje skutečnost, že právě za dvě minuty bude kousek od Tesca na parkovišti. Bylo by tedy dobré, abych se tam dostavil. Ještě pár hřejivých slov na povzbuzení, protože úkol najít profesorovo auto mezi dalšími snad stovkami jinými auty není zrovna dvakrát lehký úkol. Dojdu tedy na „terasu“ před nákupním střediskem a očekávám příjezd, jak to jenom říkal? Červené auto? Snad. Tak tedy očekávám příjezd červeného auta, které zaparkuje na parkoviště přesně pod terasou. Chvíle nudy vyplňuji pohledem na Brněnskou katedrálu sv. Petra a Pavla (neboli Petrov) a za stálého šumění zvuků motorů se oddávám životu velkoměsta. Záhy zvoní mobil, už je na místě, jenže já jej ani těmi dvěmi oky, které doposud mám, nikoho nevidím. Navádí mě každým krokem, až uvidím !stříbrné! auto (větší auto, žádný „Maluch“) a menší postavu zahalenou v plášti, jak stojí, pokuřuje a ještě stále se mnou mluví.
Nástroj byl sice v kufru auta, ale i tak by bylo potřeba se na něj podívat jak z vnějšího pohledu, tak i z vnitřního, nemluvě o zkoušce hry. Proto jsme společně jeli k němu domů, kde za bouřlivého vítání ženy pana profesora, jsem absolvoval letmý rozbor nástroje.
Obdržel jsem za dosti nízkou cenu (která ještě nabila slevy po debatě absence třech bradových rejstříků) nástroj (hlavní zboží kvůli kterému jsem utratil bezmála tři stovky – korun českých), dvě CD s nahrávkami nejen pana profesora, ale i jiných velikánů v oboru hry na bajan (akordeon), brožurku z druhé nejvyšší italské soutěže (dle dostupných informacích a zřejmě i velké důvěře jsem se dozvěděl, že budu-li chtít – ne-li budu muset – pojedu na tuto soutěž do Itálie také. Koná se v termínu od 2. – 9. října roku 2009.) a nakonec postarší, maskáčový, ruský batoh na nástroj, který jsem však ani s tou největší fantazií nedokázal poskládat tak, aby splňoval svůj účel. Asi mě zmátly ty barvy, kdo ví?
Konec srandy, jede se domů. Spolu s jeho manželkou jsme odpluli z bytu, oni mě vysadili kousek od vlakového a autobusového nádraží, odkud jsem pak ve tři hodiny (s 15ti minutami zpoždění) odjel opět domů. Za milého rozloučení mě čekala strasti plná cesta na autobusové nádraží, které nebylo dvakrát blízko (spíše dvakrát dál, než se na první pohled zdálo). Jako mladý bezdomovec jsem se táhl s kufrem, jehož vizáž postrádala kultivovanost a s velkým bílým nápisem (v překladu) „Moskva“ i krásu. Kufr, byť se zdál lehký vzhledem ke svému materiálu, byl nesmírně nepohodlný. Poutko bylo plastové a štíhlejší (stále je, jelikož ho mám stále při sobě v pokoji), a proto se snadno zarývalo mezi prsty, do dlaně a vytvářelo tak malebné „tělokresby“ (bohužel doprovázené nelibou bolestí).
Autobus je připraven, nasedám, pouštím si do sluchátek zvuk promítaného filmu a relaxuju. V autobuse je nás bídně. Mám celé dvousedadlo pro sebe a čím více vzadu člověk sedí, tím více místa má. Cesta tedy nenáročná, nepočetná a tedy příjemná.
Promítaný film se jmenuje v originálním znění „Elizabeth The Golden Age“. Drama o královně Anglie. Jelikož jsem citově labilní, prožíval jsem film plnými doušky. Bohužel se film častěji, než párkrát, sekl, takže z celkové délky jedné a půl hodiny se film vytáhl na celou dobu jízdy Student Agency (teoreticky asi tři hodiny, prakticky dvě hodiny a půl plus, mínus). Občas jsem, pouze a jen v nudných pasážích, kdy se mi většinou nechtěli číst titulky, přepl na stanici, kde zrovna probíhalo představení Cimrmana.
Kolem páté jsme konečně dojeli zpět domů. Šťastný, i když trochu prosmutnělý, jsem vysedl z autobusu, vybral vše, co mi náleželo, zjistil, že mi žádný autobus domů nejede (pěšky nést patnáctikilový nástroj, batoh a bundu není žádný lehká záležitost), zavolám si tedy taxi. Vytáčím číslo a na druhé straně drátu se ozývá mužský hlas. Prosil bych odvoz z autobusového (nového) nádraží na ulici ČSA. Děkuji pěkně.
Chvíli počkám, mezitím čtu nápisy každého autobusu, který kolem projede. Staříč, Ostrava UÁN, Kopřivnice, 2, Frýdlant nad Ostravicí a tak dále. Vidím taxi, mávám, brzdí, piští, hups a už si to mašírujeme na konec světa (kde bydlím).
Den máme za sebou, úkoly splněny, co víc si přát (ono by bylo co, ale to s dnešním dnem moc nesouvisí). Pan profesor je velmi živý člověk, svou hatmatílkou (českoruským jazykem) mě opravdu každou chvíli překvapoval. Sdělování informací mu zřejmě problémy nedělá, avšak mnohdy jsem mezi jednotlivými zprávami (asi marně) hledal spojitost. Aktivní, jako při posledním dnu světa, rozjařený a celkově živý (asi jako moje profesorka v Ostravě). Pokud budu také takový, musím někomu říct (každému), aby mi občas nastavili nohu. Času dost, jsme mladí, jsme free, nic nám neuteče, pokud to sami nebudeme chtít. (možná nás to samo od sebe opustí, ale v tom asi jen tak nezabráníme)
Přicházím domů, prezentuji nástroj (s drobnými výčitkami), chystám se na zítřejší školu. Opět něco sním, protože za den moc příležitostí nebylo a putuju k počítači, kde si pouštím film, abych dokončil celodenní působení.
Mám svůj nástroj. Budu si pohýčkat a, i když jsem trochu smutný, čas ukáže, jakou roli (spíše osud) si v mém životě vytvoří. Zítra máme IRS (intonace, rytmus a sluchová analýza – zpěv), tak se těším. Zase si po týdnu protáhnu hlasivky a společně s ostatními si pořádně dvě hodiny zakvikám.
Zachumlím se do peřin (pelechu). Bylo, nebylo… (zřejmě už ani nebude), kdo ví?

(*30)