"Chci tam, kam Slunce dohlédne jen na malou chvíli, kde boty prošlapu za druhým čtvrtkrokem. Schoulit se do klubíčka na betonovém - necham se rozmašírovat pro ukojení svých oddaných, žíznivých."

Opět se potvrzuje to, co už jsem si dávno docela snadno vyzkoušel. Fakt, že pokud mé tělo či hlava nejsou ani jeden unnaven, má noční aktivita zdaleka nekončí. Namísto pomalého usínání, kdy se kterékoliv jiné osobě zlehka pozavírají těžkostí obě víčka a upadne do stavu dlouhodobého spánku, mi vytrvale hlavou pulzují myšlenky, nápady a akce, které by tělo rádo učinilo. Usínání je tedy zdlouhavé až si občas někdy říkám, že i nemožné, pokud má člověk v sobě tolik energie, kterou během denní existence nedokázal především v činnostech zanechat. Není se tedy čemu divit, že ačkoliv ulehnu k jedenácté hodině večer, zdaleka ani kolem jedné hodiny ráno nespím. Vstanout mi pak samosebou problém nedělá. Par kapek nepřetržité možkové akce nabudí opět tělo jako vzduch lidský systém k procitnutí a než-li se naděju, putuju do koupelny opět "prakticky" žít.
Dnes, brzo ráno, kdy jsem už konečně došel do stádia úpadku celého tělesného systému (kupodivu jsem spal), odjela část rodiny na plánovanou dovolenou a já sám s bratrem a hafanem na krku zůstal doma. Po podání instrukcí jak k praní, financím a všemu jinému jsem se k pravému poledni budil zcela sám.
Všechny dosud celou rodinou činěny povinnosti spadly do klína mně, a proto jsem na nic nečekal a vrhnul se s odhodláním do praní, uklízení, nakupování, venčení, protože jsem si domluvil za doprovodu kamarádky navštívení města a krátké opalování, jelikož těmto činnostem nepřidávám velkou zábavu. Musím však říct, že ačkoli jsem se vystavil přímému slunci pouze krátce, efekt je i rozpoznatelný. Reakce kůže na svit je pozitivní.
U nás doma nebyla už dlouho početná návštěva. Proto je můj hafan zcela zmaten smyslů a předvádí jednu hereckou kreátůru za druhou. Čert, aby na to skočil, mě si tím jistě nezíská. Kvůli společnosti žen, byť jsou lidského rodu, by zřejmě dokázal i naživo zemřít. Bratr si pozval svou partičku kamarádů a společně s kartami, cigaretami, alko i nealko pitivem si dopřávají bujaré zábavy i přes fakt, že on v pět hodin ráno vstává a odjíždí do práce. Až by se mi nechtělo věřit, ale musím.
Co hůře může být, než-li si nechat po bytě chodit lidi, které neznáte, i přes to, že jsou to kamarádi (dobří přátelé) vašeho sourozence. Svůj pocit však zcela pádnými argumenty můžu snadno odůvodnit. Já je neznám, jsou mi cizí, tudíž nemám žádnou vnitřní důvěru. Mohu se bát. Nemluvě o tom, co mi před chvílí bylo oznámeno. Marek pojede směle do práce si opět vydělávat a já zůstanu s jeho přáteli, kteří jakmile se vzbudí, zřejmě i osprchují a posnídaní, odejdou. Nezbývá mi tedy , než-li trnout nepříjemným pocitem, ráno vstávat s jakousi "společnosti" a po celou tu dobu krotit svého starého psa ve svých uměleckých eskapádách. Takové pocity opravdu nemám rád, nepomáhá ani uzavření se ve svém pokoji. Snad příště to bude jiné. Snad příště se budu nacházet dále, než-li čtyři metry od epicentra dění.
Okupování kuchyně se přesunulo k obyvání jiné místnosti, mohu jít částečně s klidnou hlavou spát. Při ohlédnutí na mou postel vidím naprosto nepatřičně se rozkládajícího hafana, který si užívá luxusu velkého pelechu, bohužel vůbec netuší, že zanedlouho jej stejně vyženu do pelechu, který jsem mu ochotně a pracně přestěhoval ke mě do pokoje. Noc je už stará bába na smrtelné posteli. Zanedlouho se rozední a tuto fázi putování Slunce nemám vůbec rád, proto se odeberu natvrdo do postele a budu doufat, že mě svit dalšího letního dne omámí až kolem sedmé hodiny ránní, kdy mi zcela "nečekaně" zazvoní budík.