"Spadl mi slon do oka. Svým chobotem všem kolem mával. I když se mi všichni smáli, ještě teďka ho tam mám."

Ráno vstanu, je možná kolem devíti hodin ráno, ale tak jistý si nejsem, protože moje mlhavé oči sotva projevují trochu životní síly. Vloudám se do chodby, abych opět, jako každé ráno, navštívil moji životodárnou svatyni, v tom se z kuchyně otočí mamka a vysloví otázku doprovázenou velkým údivem, že jsem vůbec dokázal v tuto dobu vstát. Odpovídám stručně a jasně, jelikož mě čeká voda, takže na zbytečné kecy nemám čas. Ano, vstal jsem brzo, protože jsem ti už včera říkal, že pojedu na Slezskoostravský hrad, na slavnosti, na kterých bude hrát soubor tvořený nejen moji budoucí (stávající) profesorkou, ale i ostatníma kamarádama z oboru, který v září hodlám prudce na konzervatoři navštěvovat.
No co, taková menší potyčka, člověka to jenom vybudí k tomu, aby do koupelny zalezl v rekodrní čas a užíval si asi 99% zvlhlého vzduchu, protože co bych nevyužil přímo až vyřící vodu, která je tak skvělá (sice drahá, ale budiž) a člověka hned postaví do pozoru. Nebudu si přeci odpírat něco, co mám rád a co mě zaručeně vzbudí. Udělat to, nedojdu ani na hrad, natož k nádraží, odkud mám vyjíždět (neboli železniční nádraží ve Frýdku-Místku).
Koukám na hodiny, ne, že bych jim nevěřil, ale je mi spíše divné to, že jsem byl ve své svatini tak krátkou dobu. Asi začínám být šetřílek a dávám pozor na dobu, kterou v koupelně pod valící se vodou trávím. Všechno muselo jednou začít, i když zrovna v nevhodnou dobu. Nejsem totiž psychicky připraven.
Pár minut a měl bych vyjít, ale to už nijak nezvrátím, protože už teďka mám zpoždění. Jak ironické. Takže stihám vlak jedoucí hned po vlaku, kterým jsem měl jet. Mám alespoň čas, aby mi Jarka dodala paměťovou kartu do foťáku, protože bych rád udělal pár fotek a videí z hradu.
Cesta k hradu je opravdu zajímavá a vzrušující. Dojel jsem na obvyklé vlakové stanovistě Ostrava-střed, vyskočil jsem z vlaku jako ladná laňka a s úsměvem a radostí jsem fičím na místo střetnutí s Anežkou, se kterou jsem byl už dva dny domluvený. Ještě do půli cesty to zvládám. Značky zobrazující směr k hradu mě v celku zázračně a šikovně navedly, avšak po pár metrech už se totálně ztrácím. Projdu pár metrů a začínám psát urgentní smsky Anežce, že jsem totálně ztracený a, i když vím, že v prvotním plánu jsem měl doputovat do Ostravy, takže do jiného města sem snad neměl asi šanci vklouznout, místo, kde se právě nacházím není ani v nejmenším podobné Ostravě. Hlavně nepanikařit. Určitým směrem jede opravdu velké množství aut, takže z logického hlediska by mohl být náš cíl stejný. Jdu teda stejným směrem a jak jsem v duchu tušil, jsem na správné cestě a ještě více, co mi dělá radost, že jsem stále v Ostravě. Pár desítek metrů, vidím střechy hradu, prolézt kolem zdi, vydím parkoviště, cupity cupity a jsem u vstupu. 60,-- Kč za vstupenku (že já blbec neřekl, že jsem student, mohlo to být levnější) a už valím podle sluchu za hudbou linoucí se z několika málo rohů.
Z dálky vidím Anežku, tak se k ní přišourám na důkaz, že jsem na hrad dorazil v pořádku, i když se nesvěřím jakou cestu jsem musel urazit.
Stejně netrvalo chvíli a už jsme pádili na konzervatoř, jelikož se tam baby z oboru sešli a taky si jeli pro nástroje. Pravda těžké bajany a akordeony si určitě nebudou nosit na zádech ještě takovou cestu na hrad. Takže jsme opětovně cestu, kterou jsem prošel já, prošli s Anežkou a s trochou nevrhlého štěstí a bez jakýchkoliv úrazů jsem se dopídili na místo určené. Přiblížejíc se ke třídě, zaslechli jsme jak profka cvičí, tak jsme se tichounce vplížili do třídy. Dobrý den, ahoj, dobrý den, trochu si to holky přehráli (já byl zcela udiven, hlavně určitými rytmickými pasážemi hraných na jednom tónu, které měla zrovna profka v partu), přišla Kača a už se zase jelo (jenom s Kačou, protože mě vzali) na hrad. To je ale rychlovka, dokonce jsem si nekoupil nic na jídlo (umřu hlady).
Pokecali jsme, pohráli jsme, poslechl jsem si nejen koncert od mého oboru, ale i kytaristy (které moc nemusím, protože mi kytara připadá ne moc co se týče možností hry rozsáhlá) a ještě, než jsme šli na tu konzervatoř pro nástroje, tak jsme se s Anežkou dívali na vstoupení herců, kteří si připravili pár krátkých celků. Opravdu pestrý program, který, jak jsem se pak večer dozvěděl od kamaráda, končil kolem půl dvanácté, nebo půl jedenácté.
Už přichází, beru do ruky foťák, dva, tři snímky a jde se natáčet. I když vidím, že manžel druhé paní profesorky žhavě natáčí, neberu nic vpotaz a nahrávám sám sobě.
Konec koncertu provázel bouřlivý potlesk, protože to bylo opravdu super. Povedlo se jim to a akordeon (bajan) zase zaválel. Já se bortím pomalu všemi lidmi, kteří se na poslední chvíli přiřítili do obřadní síně, kde se koncert konal, abych vyšel ven, počkal na holky a odešel domů, protože pro mě už výlet skončil. Sice se v programu pyšnily ještě další vystoupení, ale sám si to užívat nebudu, takže se raději rozloučím s kamarády a odtrajdám si na vlak. Chtěl jsem se i zastavit za kamarádkou, ale jakmile jsem k ní došel domů, tak nebyla doma. Asi kolem šesti hodin mi pak napsala, že už je doma, že můžu přijít, ale po tom maratonu, který jsem absolvoval za celý den jsem byl už dost unavený na to, abych opětovně přeše celé město a zastavil se na návštěvu k kamarádce a malému Matyášovi. Strejda je unavený, nikam se nejde, příjdu jindy.
Po zbytek dne (těch pár hodin) myslím na svého kluka, dodělávám si věci, krátce si zahraju na knoflíky a když padne tma a v televizi je opětovně fotbal, pouštím si na počítači ještě nějaké díly Simpsnů a po pár dílech, zmožený dnem si lehám do postele, abych zakončil těch iks hodin spánkem. Je třeba se vyspat, abych se další den mohl vůbec probudit. Ke všemu Dan přijede z Francie, tak bude zase někdo, se kterým si budu bouřlivě na icq psát.