"NECH JÍT! Budu slavný! Budete závidět! Budou pyšní! Budeme vládnout! Až do skonání světa, i když nic netrvá věčně. NECH JÍT!"

Konečně se po nějaké té době probouzím do sluncem zavátého rána a za svitu paprsků, které se prodírají fialovými žaluziemi, začátek dne vyzpěvují už od čtyř hodin rána hluční ptáci, kteří skrývaje se v korunách stromů člověka tak akorát pořádně vytočí. Skvělé to, že za tekoucí vody ve sprše, která každému ránu dodá život, je nelze slyšet. Při výstupu z koupelny s doprovodem nelibě se vyklajícího hlasu mamky, která má pořád nemocenskou a svou měsíční churavostí mi nahání přímo až hrůzu, že by mohla snad doma zůstat napořád (hotová katastrofa), cítím jak mi lehký jarní větřík z otevřených dveří balkónu mrzačí moje ohy a přetváří je v led. Beru to jako chladivé spestření blížích se letních dnů a pokračujuj v obvyklých předškolních aktivitách.
Sled zpráv o skutečnostech minulých dní mi razantně vadlážedil cestu jak dlažebními kostkami, které po mě kolemjdoucí hází, tak i zrnkama platiny, která mi zřídka kdy zůstane mezi prsty na nohou, než dlažební monokly rozmístěné nerovnoměrnými nánosy na těle.
V našem škkolním ústave, který stále, až už častěji nerad, navštěvuju, se toho moc neděje. Všichni jej navštěvujeme jen zřídka, mnohdy, když je to zcela nutné a nevyhnutelné, nebo je výjmečně krizová situace. My maturanti si to můžeme bez problémů dovolit. Jiní také, ale nálepku svědomitého, mladého, učícího se žáka před zkouškama asi stoprocentně neobdrží. Co dodat, už se nám to blíží a s přibívajícími nehodinami a nečasem se ztrácí ta dosud milá iluze, že máme na vše dost času, protože jsme ještě malí bažanti. Kupředu levá! Kupředu levá! Zastavit stát! Utéct?
Co se mého soukromého života týče, podle všech dostupných studií a výzkumů, které se poslední dobou ukazují jako velmi věrohodné, byl Titanik na tom o velké procento lepší. Sápám po dechu na dně kávové lžičky a při pohledu z okraje se mi zdá, že tam dole (nikolik kolem sebe) nikoho neznám. Arzenál čísel ve vysílačce se mi vyčerpává a předvolby s nazvem „mej mě rád“ hlásí vybité baterie.
Při zkoušení volat o pomoc mě předpadá pocit trapasu a posměchu, protože jako jediný ze všech používám k záchraně svého života ty nepitomější možnosti. Proto pouštění psaní v láhvi nemá takový účinek, ve který jsem tak naivně doufal.
Filip je už historicky sedmý na mém seznamu, který se nějakým záhadným způsobem závratně, nekontrolovaně a nechtěně rozrůstá! Při domáhání se kontaktu mi zdánlivě krátkými slovy oznámil, že se našel kluka. Poizitvní myšlení – pomohl jsem dalšímu, moje kvalita poskytovaných nechtěných služeb se zkvalitňuje. Negativní dopad – stane se ze mě zazobaný karierista. Ponaučení z prožité situace – k vážnému vztahu a chtíči se usadit, dopluje člověk až ve věku dvaceti pěti let. Proto je lepší hledat starší, kde můžu očekávat velké procento přijetí. Ale stále mi to do hlavy bije, že ženich (jak říkám svému skvělému kaamrádovi), i když je starší, nepovažuje mou osobu (zatím) za dostatečně hodnou vztahu s nim. Uvidíme, nechám tomu volnzý běh uličkama.
Od profesorky z konzervatoře jsem dostal první hodinu. Trvala dvě hodiny a stihli jsme toho opravdu hodně. Zapátral jsem v paměti a vylovil soustavu barytonů, které jsem se učil ještě na Zušce. Barytonové basy mi v tu chvíli přišli opravdu vhod. Ač mohlo by se zdát, že přeučování na knoflíky bude dlouhodobou záležitostí a hodin mi bude třeštit hlava, opak se tomu přibližuje více realitě, než jsem se nadál, uměl jsem stupnici. Skladba, kterou mi profesorka dala, mi bez větších požítí proplouvala mezi prsty a co více dodat už, že s přibývajícími zkušenostmi se čím dál více těším, až se s plnou platností zařadím do řad poslluchačů Janáčkovy konzervatoře v Ostravě.
STOP! Teďka mi jakási vzpomínka narušila systém. Školu mám pro dnešek slibně za sebou a hlava mi vytrhává chvíle házením několika záznamů a řad mého tak hodnotného archivu.
Nevím proč zrovna teďka se mi před očima rozzářil obraz videa Kuby. Slovo „bývalý“ by se dalo přirovnat k „přítomný“, protože poslední dobou, co se hlava nudí, mi vesměs veškeré volnomyslné chvíle vyplňuje právě rekapitulacemi mých mnohočetných skratů.
Přijel jsem tehdy (byl červen, konec školního roku) z výletu přímo ke Kubovi domů. Ten nebyl doma, tak jsem za doprovodu jeho mamky na něj čekal. Po nějaké době se ukázalo, že byl na oslavě, a když přijel domů, já už spanile kráčel k Jarce spát. Hovory, mluvení a skutečnost, že ještě tehdy jsem byl zcela úplně jiný, než zrovna dnes. Uplynulo tomu už skoro rok, ale přesto vzpomínám a moje oči chmatají po důkazu, že to celé nebyl jenom fantasmagorický sen, který v poslední době nemívám po dávkování leků na astma. Jsem svým způsobem velmi zajímavý člověk. Při večerním sledování filmu „Amadeus“, jsem herce, zároveň hlavního hrdinu (Amadea Mozarta) pravidelně zaměňoval za postavu Kuby a nalhávající hlas mi dodával pocit, že je vše v naprostém pořádku. Odpoledne, když si vzpomenu, jsem v jedné prodejně oblečení našel rifle, které přímo samotný Kuba nosil. Při ceně 499,-- Kč mi vzplály vlasy zuřivostí, ale i tak jsem stále přesvědčen, že je získám.
Musím je mít, ať už jako věčnou pamatku nebo trofej mého geniálního plánu a úvahy, jak se kalhot zmocnit. Je to výzva a plná naděje.
Říkám si pořád dokola, že začnu znova. Napadlo mě, e profil na stránkách až do září, kdy nastoupím do školy, nenavštívím a nechám přebytečné gramy zbytečností vyfiltrovat, abych mohl přijmout nové a cennější záležitosti. Napíšu si seznam přání, věcí, činů, pomalu si je začnu plnit. Činnosti, které nechám rozkvést v době volna, věci, které bych rád dodělal už jenom pro jejich čistou kompletnost. Komunikaci omezím na vyrané jedince.
Táhne se k večeru a, i když je ještě i v osm hodin večer, zářící svět slunka člověka už pomalu ulehá. Velká šance a velký triumf. Zítra je den boje za vzpomínky a hmotný důkaz bojů za smysl vztahů, které člověka mění z minuty na minutu. Kupředu pravá! Kupředu pravá!