"Kdo by tušil, že za rychle se šířícího ohně se schovám do sirkového domečku?"

Nemám rád víkendy. Víkendy bez programu, zbytečný čas trávený v prostoru, který mi poslední dobou při nekladné náladě jenom tíží. Víkendy táhnoucí se desítky roků, člověku nic nepřinášející, utiskující do kouta jednoho a téhož pokoje (stále a pořád).
Cítím se uražen, cítím se podveden, cítím se okraden, zničen a zklamán. Cítím se šťastně, volně, v celkové pohodě. Jsem jako na miskách vah. Nerovnoměrně skotačivý prach se mi usedá na ramenech jako na horské dráze. V jednu chvíli mi vše naprosto vyhovuje a během momentu jsem nespokojený i s naprosto zbytečnou blbostí.
Za maratónu dne jsem stihl cvičit na bajan, na varhany, zpozorovat obměnu naší kuchyně, koupit si nové rukavice. Každým okamžikem se kalíšek víc a víc přeléval až se na obrazovce vyobrazuje čas deseti hodin večera, já vřu jako varná konvice (ke všemu bez udání důvodu).
Cítím se uražen, protože mi Maňas týden nenapsal (odešel mu počítač, ale to neznamená, že není schopen mi napsat jedinou smsku). Jsem zklamaný, že se Sebim vedu čím dál více slabší a smíchu hodnou konverzaci. Jsem prostě jednoduše komunikačně na dně. Blíží se svátky Vánoc a já už dopředu vím, že to bude jako každý rok svým způsobem „nuda“. Večeře, rozbalování dárků a stejně opět skončím na počítači u filmu. Dva týdny volna, co ksakru budu dělat? Cvičit na varhany a bajan, dobrá tedy, ale to mi celých x hodin nevyplní. Trčet doma a nikam nechodit, protože mám přátelé natolik skvělé, že si tyto dny pohody dokáží užít. Nebudu schopen někam jet, jít, jelikož si pokaždé dokážu přesně detailně vyobrazit obličeje mých rodičů a jejich bezvadné otázky, které mi pokaždé tak bouřlivě pokládají.
Dnešek nazývám nedělní předsváteční krizí. Necítím se ve své kůži, hlava mi třeští a sebemenší náznak něčeho špatného se krajně nehezkým způsobem usazuje na stěnách mé skořápky, čímž následným setrváním obal prožírají a narušují tak do jisté doby silné základy monumentální stavby.
Zítra poputuju do školy. Snad ta zase vše nahodí zpátky k normálu, i když popravdě bych si nikdy nemyslel, že zrovna škola bude něco napravovat.
Zatím jediný, kdo mi dneska zvedl náladu k lepšímu byl můj hafan, který po položení nového koberce v kuchyni dětinsky poskakoval před mýma nohama a dával tak najevo, že se mu změna velmi zamlouvá (snad nekuje plán, jak jej co nejdříve zasvinit, i když při jeho způsobu pojídání jídel bude koutek mu věnovaný už brzo stejný, jako tomu bylo se starým kobercem).
Odkládám všechno, pohodlně se usazuju na židli, odsuzuju se ke sledování seriálu. Usínám.