"Já s tím nic nenadělám. Já za to nemůžu, že Jenifer je prkno a má na to lidi, ty můj králi parketů."

Největší den celého očekávání nastal. Čumím do kalendáře, na mobil, na televizi, abych se ujistil, že je fakt tolikátého kolikátého jsem chtěl. HA! Je to tu, 15. března v krvi a to znamená, že se jede do Ostravy na kalení. Akce s názvem „Red párty“ to jistě více jak na 100% zaručí. Což na tom, vstanu v devět hodin, pojím, nabalím si věci, hlavně teda minimálně hodinu budu cvičit na akordeon, protože se termín soutěže urputně blíží a bylo by ode mě dost blbé, kdybych přišel jaksik „nepřipravený“. To by mě asi profesorky ukamenovaly a učitelka taky, aby toho nebylo málo.
Mno tak rychle rychle, protože čas kvapí a hle je jedenáct hodin fuč, co já jsem to ty dvě hodiny ksakru dělal, že to tak žene? Nechápu, nepochopím, i když bych byl rád, kdybych to pochopil. Nezabývej se blbostmi, hleď si důležitých věcí. Red párty je za rohem, celý nedočkavý až pořádně zakalím hážu všemožné věci do batohu, aby měla mamka alespoň částečně malý pocit, že jsem zodpovědný, a když už budu spát někde, tak ať mám hygienické potřeby, prádlo, oblečení a podobně.
Jej to nám to valí. Jde se hrát, mám asi hodinku a půl, tak si to odcvičím. Rychle ještě uklidit věci, dát si oběd a už si to šmatlám k nádraží. JEJ! Jak mi září očka štěstím, to by se jeden divil. Úplně svítím, div, že neoslepuju kolemjedoucí auta na cestách.
Mašinka ŠIŠIŠI, jedeme si zapařit. Už nám to uhání, už se blížíme a všichni radostně voláme z oken na svět. HUHUHU, HIHIHI, ŠIŠIŠI, už nám to frčí směr hranice zábavy.
Ještě, než jsem teda překročil práh toho zábavného života, tak jsem měl velmi naléhavý a důležitý úkol. Byl jsem s Luckou ve Futuru vybrat Martině dárek, jelikož naše drahocená kopretinka bude mít už 19 roků. Chtělo by to nějaký skvělý dárek. A jak jsme řekli, tak se i stalo. Nečekaně jsme koupili „lampičku“ ke svíčce a svíčku ve tvaru želvičky, kterou Martina tak nesnáší. Je ironií, že lidem dáváme a poskytováváme věci, které nemají rádi, kdo ví proč? Možná, aby se naučili vše přijímat a zvykat si na fakt, že se někdy může k nim dostat situace, kdy budou muset vzít vše bez ohledu na to, jestli se jim to líbí. Ale myslím, že blbá svíčková želva ještě nikoho nepohryzala, takže se není čeho bát.
Máme dárek, Lucka s Martinem jsou unavení, na Red párty nepudou, a proto se odebírají k autu, aby spokojeně odjeli do svého království, přičemž já mám asi dvě hodiny času, takže se vydávám k nádraží „Ostrava – střed“, kde zanechám svoje jedno zavazadlo (batoh), abych ho nemusel na akci pořád tahat (přeci je to jenom blbé, abych měl na akci batoh, ještě když tam všechny při vstupu prohledávali, jestli namejí zbraně a podobné životu nebezpečné věci).
Vyřídil jsem si uskladnění, zašel si do Černé hvězdy na Stodolní ulici na capuccino (moje oblíbené), a pak asi dvacet minut čekal na Elektře, než Maňas přijede. Po zjištění, že z celkového počtu sedmi lidí budeme celý večer v zátahu kalby jenom my dva se mi rozzářil úsměv, protože vím, že s Maňasem je vždycky prdel (a to nehorázná). Jo, je to hold ten pravý člověk pro mou zblouděnou, fanaticky bláznivou duši a stále začínající život.
Tak teda Maňas je tu, jdeme trajdat směr výstaviště. WOW! Tak málo lidí, nahoře to sice vře, ale že by se tam někdo hýbal, to se říct nedá. Tak ano, dá se to ještě pochopit, protože bylo teda kolem 20:30 hodin, takže asi sotva někdo hned poleze pařit, ještě, když chce, aby to vydržel do konce.
Valí se do pizzerky na náměstí. Dáme pár piv, něco možná na jídlo, protože jsem jedl naposledy kolem 12:00 a přeci jenom je už skoro devět, takže by moje břicho rádo něco, co by ho zasytilo, protože tekutiny nedělají moc dobře, obzvláště alkoholu.
Jedno pivo, druhé pivo a kofola, třetí pivo a pizza s možskými potvůrkami. Ochutnal jsem a chutnalo mi to. Když mi Maňas řekl, že je to slanější, tak jsem začal pochybovat, jestli jsou moje chuťové buňky ožralé kvůli těm třem pivům, a proto necítím to slané, nebo jednoduše mi to chutná a zase tak strašné to není. Kdo ví, ale spíše se přikláním k pivařské lize. Obsluhovala nás šikovná a milá holka, takže jsme měli společnost zcela mimořádně dobrou. Je jasné, že jsme tam oba neseděli a nečuměli buďto jeden na druhého, nebo na ostatní. Takže jak už to tak bývá (hlavně teda u mě, co jiného čekat) kecali jsme (já teda s kompletní převahou), probírali všechno možné, jedli, pili a celkově se bavili. A to jsme byli jenom v pizzerce, takže představa zábavy na Red párty byla ještě více zábavnější. Dopito, snězeno, je čas vyrazit vstříct zábavnímu prostoru a nekonečnému času hudební a taneční extáze.
NO, svým způsobem jsem očekával trochu větší nával lidí. Trochu málo na takovou akci, kde je na fotkách hlava na hlavě, k tomu hraje zřejmě dobrý DJ a ještě je to v Ostravě, kde není pět a půl člověka. Nevadí, aspoň tu nejsou tlačenice a člověk si může ve svém vlastním prostoru pořádně zatančit a oddát se bubnovitým vlnám, které produkují reprobedny.
Tanec, hudba, to je moje. Lidi se bavili, my jsme se taky bavili, když jsme si potřebovali něco zdělit (třeba takové hlavní situace „jdeme pít“, „jdu si na záchod“, „jdeme na druhou stage“a mnoho dalších), tak jsme použili mobil, kde jsme do smsky napsali text a pak to tomu druhému dali přečíst, jelikož nás řvát po sobě v tak hlučném prostředí nebavilo. Tož, vymysleli jsme dokonalou komunikaci, ještě když jsme přidali pantomimu, gesichty a neverbální ruční komunikaci, tak bylo vše v jednom okamžiku jasné a člověk nepotřeboval ani slovník slov.
JEJ! To byla pařba, super, jsme tančili, já už pomalu nevnímal, kdo by taky jo, po čtyřech hodinách pomalu nepřetržitého skotačení na místech, kde se rozpřáhnout by bylo životu nebezpečné. Tři piva, dvě friska, jeden fernet, to byla palba večera. Moc toho nebylo, protože mi to nedovolili finance, ale když už, tak to stačilo, stejně jsem byl svým způsobem namletý a společensky unavený.
Událo se toho hodně za ten večer a ráno. Přeci to byla kalba na „dva dny“, takže se toho hodně stalo. Fotky mám, videa taky, takže šťastný jako blecha. V hlavě už další plány na oslavy, kalení, pařby a společnost kamarádů. Psát to všechno nebudu co se stalo, je toho hodně a myslím, že těch iks hodin, co jsem opravdu zase znova žil, se do pár vět nevejde.
Pak, co jsem se rozloučil s Maňasem v časovém presu, jsem jel do Havířova ke kamarádovi, u které ho jsem měl spát. V Kunčicích mi po příjezdu vlaku spadla knížka, kterou jsem si půjčil z knihovny (Helmut Krausser – Ultrachronos), přímo pod vlak. JAJ! Já to mám ale štěstí, když se teda už zavírali dveře, tak jsem neohrozěně a statně vskočil pod vlak a lovil knížku, pak rychle naběhl do vagonu a dělal, že se nic nestalo. Průvodčí jsem po slovech s půlminutovými rozestupy povídal jakou jízdenku chci, v korunách jí podával peníze na jízdenku a snažil se orientovat, kde že to ksakru jsem. Do toho mi volal kamarád a chtěl si se mnou povídat. Baba fakt nejsem, abych děla několik věcí najedou, takže na čtení jsem se vybodnul a povídal si s kamarádem, který mi asi spíše poradí cestu k němu domů, než kniha o německém dirigentovi, který ještě k tomu žil v Anglii.
Uspěšně jsem dorazil, s přípojem jeho samotného, do bytu a sedl si se ztrátou všech sil, na gauč, do kterého jsem vplul div že jsem si nevyrazil dech a nezlomil nohy. Jakmile jsem dosáhl stabilní polohy začal jsem usínat. NE! Musím se osprchovat, něco pojest, napít se a až pak pudu nerušeně chrupkat. BLBOST! Osprchovat ano, s tím, že jsem válčil se sprchou a teplá voda mi připomínala vyhřátý pelíšek, kde jsem se za chvilku měl uvelebit. Převlečený, napitý, jde se spát. HAHA! Jsem sám sobě jedním velkým vtipem. Naspal jsem z celkového plánovaného času (asi 6 hodin) asi 15 minut. Neuvěřitelné! To takovým způsobem, že do mě pořád kamarád hustil, že nemám spát a povídat si, pak do mě štoural, no kdo by ho nezmlátil. Ale co na tom, prospím se doma.
Je devět hodin, pomalu se odporučím k nádraží směr Frýdek-Místek, za postelí a snů království. Dobrý nápad, avšak, nepočítal jsem s jedním nečekaným problémem, který se hned po opustění bytu dostavil. Kamarád mi říkal cestu. Půjdeš doleva od vchodu, pak podél cesty a pořád rovně, to dojdeš, to by našel i úplný debil.Podotýkám ÚPLNÝ DEBIL.
Však nejsem zase tak padlý na hlavu ne? To zvládnu, jsem přeci šikovný.
Bezhlavě jsem se do toho pustil a šel doprava, místo podél cesty jsem šel po cestě. Následoval jsem jednu paní s batohem s tím dojmem, že frčí na nádraží jako já, tak co bych si neulehčil práci. Se štěstím a hrůzou jsem pak zjistil, že místo v Havířově jsem se dostal do Šenova. Oh, jaký omyl! Nepatrná výchylka, to se zpraví, v dáli slyším hukot vlaků, tak někde tu bude nádraží. Jelikož jsem inteligentní člověk, což jsem před chvilkou dokázal, tak se ptám jedné paní se psem na cestu k Šenovskému železničnímu nádraží. Doprava, dolů, doleva, přes most, uličkou v lese, mezi domy a jste tam. Chápu, děkuji, pěkný den.
Doprava, dolů, doleva, most nevidím, vidím koleje, jdu po kolejích, co se může stát. Vlak mě přejet nemůže, protože to byla odstavná zrezivělá kolej. Ačkoli mám mozek snad dobře vyvinutý a mnoho věcí pochopím ve zlomku vteřiny, tuhle věc, co se mi následně stala nechápu doteďka. Kéžbych se dostal na Šenovské nádraží, já se objevil na Havířovském nádraží. Opravdu jsem nevěřil, že jsem schopný nějakých zvláštních schopností, a přitom jsem si říkal, jak není chytré až na Nobelovu cenu oceňující, že půjdu po kolejích. JEJ! Kdo zažil nepochopí. Já zažil nechápu. Kruté ale je to tak, člověk s tím nic nenadělá.
Nebudu ani psát, že jsem jak v Havířově, tak v Kunčičích čekal na vlak strašných více jak třicet minut. Úděsná doba, když ještě ke všemu fučí jak s točitou klimatizací.
Ve vlaku jsem cestou domů několikrát opakovaně, bezmocně usínal. Četl jsem opět knížku, ale po čase se mi slova trojnásobila, řádky přeskakovaly tak, že jsem je musel číst několikrát, abych nejen, že se dobelhal očima na konec řádku, ale také, abych je pochopil. Nakonec už mi lítaly i celé odsavce, takže jsem po několika neúspěšných pokusech o opravdové soustředění knihu zavřel a uvelebil jsem ji do batohu, kde ji bylo určitě veseleji.
Zbytek dne jsem se pokoušel dokazovat rodině, že nejsem unavený. Prákrát jsem usnul a po shlednutí „Xfaktoru“ a „Chirurgů“ jsem se konečně, po dlouhém očekávání, vpálil do postele a umřel.
Den skvělý, pařba výjmečná a vynikající, Maňas neskonale neohrožený princ jako obvykle, únava na chuja a kamarád, příště se na něj vykašlu a zalomím to. Plus mínus, víkend vydařený, co více si přát.