"Má poslední slova by měla vždy směřovat jedině ke mně. Kdo jiný mě může pochopit, když se v útrobách bolestí budu snažit říct srozumitelnou větu, která bude obsahovat pouze zuřivé nádechy a pazvuky nerozluštitelných šifer? Prostě sám sobě říct, je konec, bude lépe."

Prázdniny začaly v plném proudu a se shodou okolností nám začalo bezostyšně nepřetržitě sněžit, což u mnoha lidí (především dětí a částečně i dospělých, kteří si občas svá dětská léta připomenou) vyvolalo velký jásot, avšak to, že nemám ještě stále odhrnutý sníh na ulicích, nikoho netrápí. Pluhaři jsou zřejmě na dovolených v teplých krajinách, a proto nám obyčejným chodícím lidem (chodníkářům) zbývá jediné, prodrat se vždy kupami sněhu, ať už chceme, či ne. Je jasné ale jedno, že my jej odhazovat nebudeme.
Včera byl sv. Valentýn, svátek všech zamilovaných a takové ty podobné „hovadinky“, které všichni tak bouřlivě oslavují. Marketingový tah obchodníků, kterým nešlo prodat zboží, za které vynaložili velmi velkou supu peněz. Proto můj „zamilovaný den“ nevypadal nijak zvlášť srdcervoucí. Den na to, neboli dnes, jsme se s Lukášem tak říkajíc rozešli. Vše v dobrém, bez nijakých citových výlevů, nadávek, slovních hříček a zbytečně zdlouhavého času vysvětlování. Uznal jsem své chyby, nijak nekladl důraz na své argumenty, přijal „porážku“ a skutečnost. Hluché období se také podepsalo na tom, že si čas od času neodpustím samovolné rozhádání některých lidí v mém okolí s následným časem ticha, které všechny rány tak nějak zázračně zahojí.
Jsem tedy sám, venku kupy bílícího se sněhu, prázdniny až do neděle příštího týdne. Co v plánu?
Čtyři dny zaneprázdněné určitě mít budu. Středu až sobotu mám v diáři zaznačenou samou aktivitou, jak koncertováním, tak i návštěvou plesu a pozdravením starých dobrých přátel, které se mi jen tak často potkat nepodaří.
Obvykle jsem se probudil ke dvanácté hodině odpolední, zjistil, že nelibý pocit v ústech musí pryč, protože pocit sucha, dráždivost a jakási pachuť není zrovna dvakrát to pravé ořechové pro ideální ranní probuzení. (pachuť, sucho a dráždivost se vytvořila vlivem obyčejného vzduchu. Dýchám totiž přes noc nosem, kterým proudí studený vzduch a jelikož je nos propojený s ústní dutinou, vlivem studena se v ústech vše vysušuje atd…) Zavítal jsem jako v předem známem scénáři do koupelny, zbavil se vyčištěním zubů divného pocitů v puse, hodil na sebe nějaký ten litr vody a dopřál svému tělu bláznivé osvěžení.
Krátký oběd, jídlo ještě ze včerejška ohřáté v mikrovlnce (kolínka s jakýmsi masem), posléze chutné bramborové placky podobné arabskému chlebu, které taťka kuchtí celé odpoledne.
Uvědomuji si to velmi zřetelně, každý den. Jím na co pomyslím a co se mi do rukou dostane, náladu mám jako horskou dráhu, která co pár metrů podprůměrně kolísá, nedokážu bez nějakých blbostí vyslechnout toho druhého (i když to jsem nedokázal ani předtím, ale aktuálně se míra nemohoucnosti zvyšuje a zvyšuje), co vzpřímení ze sedu nebo čupnutí to se mi nemožně točí hlava a s přibývajícími dny, kdy neberu prášky tak pravidelně jak mi byly předepsány, se mi stane, že dýchám jinak, než by bylo zdrávo. Až bych si řekl, že hluché období, které mě svýma roupama napadlo, dovršilo svého vrcholu, který nebojácně zdolalo, avšak až další dny napoví, zdali se jenom nezastavilo, aby na výstupu nejvyšší lidské zranitelnosti (psychické) krátce nenavrhlo přestávku a posilnění.
Dneska už je to druhá láhev Mattonky. Piji jak Dán a co více, nepřipadá mi to vůbec zlé. A to se prý člověk skládá ze 75% z vody. Pche! Dnešek je opravdu nudou chabý den, jelikož na co vzpomenu, nechce se mi dělat, nebo si nemůžu vybrat, kupříkladu při výběru filmu, který bych rád shlédnul. Z bráchova notebooku duní stále a pořád jedna a ta samá písnička, až mám sto chutí mu jej vymlátit z bytu do zákeřného, kupícího se sněhu. Odešel! Vypínám. Nezájem, i já mám hlavu a nepotřebuji, aby mě bolela, co více, aby mi v ní zněla stále jedna a ta samá „bráchova hitovka“. Vypnuto, klid, jenom dva motorky u počítačů, nebo ventilátory, jak pro koho, hučí. Pustím si něco svého. Poslouchám, ticho na střeše, hlučně dopadající bílo, hlasy v mé hlavě. HA! Konec,… co taky jiného. (Klap!)