"Pokud máme problém, vyřešme ho. Pokud jej nevyřešíme, nemysleme na něj. Pokud na něj myslíme, máme problém."

Kolik příhod se nám stane, z kolika příhod si vezmeme nějaké ponaučení, z kolika ponaučení vyžijeme, než přicválají další příhody. 
Naše hlava je opravdový přírodní zázrak a to nemluvě o tom, že ji někteří lidé pouze nosí, aby se neudusili při dešti (pro méně chápavě, aby jim nenapršelo do krku a „neutopili se“). Dokážeme si zapamatovat od města, stavby, přes obličeje, jména až po slovo, vůni. Právě dneska jsem si byl sám sobě svědkem, že jsem všech těchto převážně lidských manýrů schopný.
Obyčejný víkendový den, konkrétněji tedy sobota. Vstávám už po čtvrté, jelikož v předchozích případech mi kupříkladu pes kňoural přímo u ucha čouhajícího z postele nebo volala babička, aby prohodila pár slov se svým věčně unaveným, spánku chtivým vnukem. 
Vstal jsem, což je snad jediná poznámka z důležitých věci, které se v dnešním dni udály. Po pravdě, co si budeme namlouvat, člověk ani vstát někdy nemusí. Jednou večer usne a na druhý den nevstane. Ne, že bych hned naváděl, abychom hromadně ve spánku umírali, ale chci tímto jenom naznačit důležitost každorannímu vstávání. 
S mamkou jsme se rozhodli jít nakoupit. Při pohledu do ledničky si málokdo řekl, že máme k dispozici rozmanitý výběr potravin, a proto byl cíl naší cesty jasný. Ještě je zapotřebí dodat, že se rozhodla z velké části (plus minus 95%) mamka, já pouze potvrdil účast. 
Odcválali jsme tedy do obchodu. Po chvílích bloudění mezi regály, jak poloprázdnými (sortiment se slevou), tak zcela přecpanými (výrobky bez slevy, za nehorázné ceny), jsme dopluli s hendikepovaným vozíkem do sekce s parfémy, hygienou a tak dále. Jak už to tak bývá, člověk už od pradávna nosí mezi očima věc nazývající se „nos“ a co víc, dokáže jej používat. Oba jsme vycítili velmi silnou dávku aroma, které zanechal malicherným střikem neznámý dotyčný kousek od nás. Nedalo mi to, a proto jsem se rozhodl díky mému šikovnému čichacímu nosu zjistit, který sprej se vznáší ve vzduchu. Důvod nebyla jen zvědavost, ale také sympatie k dané vůni. Jdu tedy krůčky s nastaveným nosem bouřlivě čichajícím do všech stran, dostávám se k regálu s přípravky značky „AXE“. Chopím se prvního spreje, který se mi dostaví na oči a zběsile čichám, čichám,… čichám. Oh, ta vůně. A právě v tom je kámen úrazu. Chopil jsem se vůně značky „AXE Afrika“, kterou po krátké mozkové analýze má hlava přiřadila k jedinému lidskému tvoru dosud zaregistrovaného okolí. Když už čichat, tak pořádně a zhluboka. 
Tuto vůni používal již častokrát zmiňovaný člověk lidských srdcí. Jeho jméno je dosti lidem známe, obzvláště pak mně. V okamžiku, kdy si má mozkovna uvědomila fakt, že vůně, kterou jsem pocítil, patří člověku, který mi (některým možným způsobem) chybí, udělala něco, co by předpověděl i ten, kdo mě ani nezná. Oči se instinktivně podlily a já upadl do stavu naprosté krátkodobé slabosti. Ke všemu po vyslechnutí zprávy, že právě tuto vůni používá můj otec, zkolabovaly veškeré naděje na zachování klidu a zdravého rozumu.
V obchodě jsme strávili bezmála dvě hodiny (hlavně kvůli velkým kolonám nákupních vozíků s jejími majiteli u pokladen) během kterých jsme jak nakoupili potřebné jídlo a drogerii, tak já bezhlavě očuchal snad stokrát danou vůni, aby, jako feťákovi po píchnutí dávky, bylo dobře.
Domů jsme se dostali hladce a bez obtíží a to i přesto, že jsme velký nákup museli nést pouze ve třech malých taškách, jelikož jsme na další neměli nárok. Doplazil jsem se do třetího patra našeho domu, vybalil a uklidil všechny věci, které jsem našel v taškách a nedočkavý si šel prohlédnout otcovu sbírku vůní a hygieny do koupelny. Abych předešel trápení, čichnul jsem si opět spreje, abych oddálil za krátkou dobu vypěstovaný „abstinenční příznak“. 
Jak už to bývá, lidská touha je nepřekonatelná a nezná v mnoha případech mezí. Buďto jsem zcela vychytralý a můj počin má skvělé, nevyvratitelné vysvětlení, nebo si mohu blahopřát před zrcadlem k titulu bezkonkurenčně největšího vola. Vzal jsem sprej a jednoduše jsem se nasprejoval. 
Je obdivuhodné, že si člověk dokáže na tak dlouhou dobu (v mém případě na dobu deseti měsíců) zapamatovat vůni, která mu tehdy nepřipadala ničím důležitá, z nijakého důvodu zapamatovatelná. 
Momentálně sedím u počítače, poslouchám hudbu, dívám se na film a co chvíli nervózně čichám vůni, které jsem dnešním den přišpendlil titul „velmi důležité – velmi uspokojující“. S kapkou vzpomněnky v očích tak bojuji v tichém boji proti oslabujícímu návalu neblahých pocitů a nálad. Až vyprchá, snad bude lépe.