"Ona je to výzva, jako všechno. Jednou něco děláš pro někoho a podruhé on pro tebe. Zcela nečekaně, třeba omylem, náhodou, možná s nějakým úmyslem. Čekat za to nějakou "odměnu", to už ne. Prostě jsem to chtěl a je jedno z jakého důvodu jsem tak učinil."

Budíček, nebo-li čas vstávání do dalšího dne, se s už pečlivou pravidelností víkendů nastolí vždy co nejblíže k hodině pravého poledne (12:00) a to i ve dnech volna (kupříkladu zrovna dnes), jež chápu, ne-li ze stoprocentní většiny, jako jakousi bonusovou odměnu k lenošivým víkendům. Čím více, tím lépe tedy aspoň pro mě.
Potají se odpravím mezi společenství čtvero kachličkami zdobených zdí se zrcadlovým vůdcem, jež velmi důsledně kopíruje můj vzhled (až do sebemenšího detailu), v čele doupěte. Nechávám se snadno polapit, abych na konci celé očistné oběti vyvázl ze dveří čistý.
Den začínaje překvapivě v různých barvách se v mžiku uskromnil na pár bodů ubohého programu, aby dočista neusmrtil tak vzácný čas života, který mi byl už na začátku bezpochyby velkoryse dán. Abych přidal zábavě pár decibelů navíc, pouštím s postupným usedáním počítač. Oživuji hudbu a jsem připraven prožít dnešní den volna, den všeho studentstva.
Vstával jsem nějakou chvíli po 12.00 hodin, než jsem se stačil trochu rozmrkat, koukám na hodiny hrozivě vláčivým tíkáním upozorňují, že jsem zapsal dobu, a proto bych měl urychleně zabořit myšlenkové pochody do důležitějších činů, než je pouhé vysedávání před lidmi sestrojenou hyper super chytrou krabicí, která by v prvotním plánu měla každému usnadnit život, avšak, jak pozoruji, jsem ve špatné řadě k „uspokojení“.
Přecházím do kuchyně pro oběd, který jsem si pracně vydoloval z plastové nádobky na talíř, uvedl do stavu teplého, vhodného ke konzumaci (ohřát, avšak nenechat zteplat). Při této příležitosti jsem si neodpustil navrhnout mamce, která v momentální chvíli kuchyni okupovala, že namísto tradičních tvarohových buchet od Honzy, můžeme (může samozřejmě pouze ona) upéct mramorovou bábovku, kterou jsem do teď jedl pouze v kvádrovité podobě z obchodního domu Hypernova za zlevněnou cenu 29,90 Kč. Bohužel nic není napořád a dokonce ani na dlouho a i sleva měla omezenou dobu platnosti, a proto její základní výše opět nabyla téměř třiceti procentního zvýšení.
Návrh byl s mírným jásotem přijat, ale za neměnných podmínek, a to takových: bábovku upečeš ty (paráda, že já vůbec něco navrhoval) a tentokrát uděláme experiment (doufám, že bude komzumovatelný, i když zdrclý perník jsem taky bez problémů snědl). A tak jsem (jsme) se pustili do kuchtění. Já nakonec pouze šlehal a ve velké míře ochutnával, abych nabyl pozice a pocitu šéfa kuchyně. Během cvičení, kdy jsem usedl za nástroj, abych posléze stále nelibě tikající ciferník, už závan právě udělané bábovky obešel každý kout, místnost, roh i roh rohu. U zrození sladké pochoutky jsem nemohl být, jelikož jsem se zdárně vytratil už při šlehání bílků na sníh argumentací, že mé hudebnické lopaty (myšleno ruce) jsou dobré tak akorát k promenádování prstů na knoflících.
Jak tak den šel, buchta se pomalu jedla, já cvičil, nastala tma. Pokryla všechno, co jen mohla, ale na moji baterku si netroufla, takže i za úplné tmy, která v tuto dobu je už kolem čtvrté hodiny odpolední (pak se lidi diví, že se jim chce spát), jsem si užíval plnohodnotného světla, i když ne přímo slunečního.
Snad tradicí se u nás doma stalo to, že vždy v nečekanou chvíli (většinou tedy nesprávnou či méně vhodnou) zahuláká na plné kolo přes chodbu mamka, že se má někdo uráčit vyvenčit našeho mazla. Jakmile jsou tato překrásně a libě znějící lidskému uchu vyřčena, všechna nepravdivá dobrovolnost je směřována k mé osobě. Nu což, jednou je to můj hafík, tak je třeba se o něho starat. Kabát, nějaké boty, abych nešel s holýma nohama, vodítko, klíče a ještě vynést smetí. Jsem plně zaneprázdněn. Jde se.
S hafanem v jedné ruce, odpadky (koši odpadků) v druhé a klíči zase v první přibíhám k popelnici a s důvěrnou otázkou, jestli si Ben (můj pes) dokáže představit, kolik asi člověk za svůj život vyprodukuje odpadu, otevírám poklop schránky. Trochu se zarazím, dívám se, jak si kolega na vodítku poklidně a bezhlavě očůrává jednu ze čtyř neživých končetin popelnice (být místo té moči kyselina, bůh ví, co by se stalo – možná bych byl popelnicí já – nicméně, byla by to zábava). zavírám poklop, Ben už čmuchá u další nohy (naštěstí ne mojí). Představuji si tuny a tuny odpadu (jednoho člověka pouze) v rozlehlém moři, které se tyčí jako desítky „hor“ nad hladinu moře, kolem vrcholků krouží krvelačně hladoví racci hledajíc zbytky, které by postačili jako potrava, byť ne příliš plnohodnotná. Úděsná představa. Klap, cvak… konec s uvažováním. Bene, ještě 2x se vyčůráš a valíme domů (je tu zima a taky se bojím). On se podívá, odfrkne a hledí si svého (očmuchává pro změnu strom).
Každý den na něco čekáme (na něco, někoho a podobně), s přibývajícími minutami ticha nabýváme dojmu, že je vše ztracené, propadáme vnitřní netušené panice, z části se rozhodujeme si „píchnout“ dávku naivní představy o lepším zítřcích a nakonec, když ona chvíle přijde a my se opravdu dočkáme pravdivého reálného okamžiku, jsme nadevšechno blaho šťastni i třeba za to málo z našeho celého urputného očekávání. Tento postup je u všeho stejný, avšak rozdíl, možná malý, a proto by lze říct, že i bezvýznamný, je intenzitě. Když očekáváme věc, je naše cítění, vnímání, očekávání, emoce a konečná reakce mnohem menší (méně hýřící), než, když místo věci se naskýtá lidská bytost, nedej tomu, když je to člověk našemu srdci blízký (to už je lehce můžeme každou minutou ukousat).
V čase nějakou tu minutu po půl desáté hodině večer mi na monitoru začal blikat ukazovák zpráv a mé zelenomodré (na fotkách vždy průzračně modré, před sexem světlé, po sexu tmavé) se rozzářily malým vnitřním štěstím. Sebi napsal a já byl zase o něco blíže k dobré náladě.
Po krátkém pozdravu jsme zjistili, že má Sebi zítra psát slohovou práci. Vyžádal jsem si znění tématu, které bude hlavním klíčovým celé práce a po malých úsecích jsem mu dodával jakousi motivaci a „energii“, aby ještě v ten daný okamžik nějakou tu větu napsal. K mému zázračnému štěstí byla má námaha zcela zbytečná, jelikož mi třikrát za sebou napsal, že dnes už ne, je unavený, má vypnutou hlavu, nechce se mu uvažovat.
Jsem člověk věru prapodivný. Tak Sebimu se to psát nechtělo, ale já, jako velký průkopník večerních myslitelů, jsem si usmyslel, že mu tu slohovou práci napíšu. Být klonem mého originálu, vezmu nejbližší tyč a umlátím se do hlavy k zemi. Je jasné, že jsem hned vymyslel úvod. Sice krátký, avšak výstižný a k celkové struktuře díla byla velmi povedená. Vybral jsem si charakteristiku slavné osobnosti a jelikož jsem člověk obdařen fantazií, toto znění jsem přetransformoval do významu „charakteristika osobnosti, která je pro mě slavná“, což byl krok k velkému usnadnění. Závěrečným krokem, abych za času tmy a spánku dokázal něco slovně ukuchtit, jsem onu „slavnou osobnost“ zvolil a to přesněji sám sebe, kdy jsem se situoval do slavného světu známého koncertního mistra hrajícího na bajan. Úkol zpočátku podobající se krizi středního proudu se rázem proměnil na necelou stránku souvislého textu (s hlavou a patou).
Píšu si, píšu. Náhle napíše Sebi, že je už ukrutně unavený (den byl do velké míry namáhavý, i když se jednalo o den volna – státní svátek), a proto bude chytré, když se odebere do postele, kde započne stav naprostého snění. Celoživotně tvořený plán na ovládnutí světa a mozků všech lidí jsem už před svým rozhodnutím posunul o schůdek dolů a místo něj naložil výzvu „napsat skvělou slohovou práci, kterou potěším a dopřeji své psychické stránce dobrý pocit na duši“.
Ještě za horka svůj výtvor nervózně hodím do prostoru, aby si jej Sebi mohl přečíst a všemu je konec (na jak dlouho)?

(*62)