"Není hlavní zůčastnit se, ale zábava."

WOW! Tak už to nastalo. Den „D“, na který všichni soutěžící v krajském kole soutěže ve hře na akordeon čekali. Jelikož jsem v kategorii nad osmnáct let, tedy v kategorii desáté (poslední, nejstarší), tak hraju až později. Podle plánu v půl páté nejdříve. Proto mám dovoleno přijet až nejpozději na tři hodiny odpoledne. Co bych toho nevyužil. Vyspal jsem se do devítí hodin ráno, v klidečku se osprchoval, najedl se. Abych byl dobře připravený a nemusel se ve stresu rychle rozehrávat přímo na místě (taky jsem neměl nic jiného na starosti), tak si ještě zrahraju a myslím, že hodina a půl cvičení neuškodí, ba právě naopak přímo mě to nakopne snad k dobrému výkonu.
Taťka spí, nevím kdy se vzbudí, ale měli bychom o půl druhé vyjíždět, takže do něj vložím mou plnou důvěru a budu čekat, když se probudí, abychom mohli jet.
Ještě, abych náhodu nezapomněl, tak jsem pomáhal kamarádovi s dokončením podnikatelského plánu. Nejsem já anděl? Takový hodný, pomáhavý, srdcerozdávačný, tolerantní, ústupný, milý a podobně. Já jsem důkaz ideálního chlapa. Tak co se jako děje lidi!
Nic, hraju hraju hraju, přišel malý brácha domů, vzbudil se taťka, já si udělal oběd. Najezení, napití, nabalení, vyspaní, tak teda kupředu k soutěži.
Nikdo by nevěřil jak dlouhá by mohla být Polanka (to je jedna část cesty, kterou musí každý projet, aby se do Klimkovic vůbec dostal). My jsme snad jeli jenom deset minut tou Polankou. Co se dá dělat. Prostě tím projedeme a hurá k základní umělecké škole. Zajeli jsme dozadu za školu, tam mě vyhodil a už jsem upaloval směrem k naší třídě. Ještě zapsat, aby to všechno mělo řád a bylo to zdokumentované a pomalu už jsem se vlekl po schodech nahoru.
Převléct, nachystat, připravit se, poslechnout si něco a jde se hrát.
Teda páni, tu je lidí jak opic a všichni mě teďka budou poslouchat. Jenom mě a nikoho jiného. Ty všechny oči a uši budou nasměřovány jenom na jeden předmět v sále a tím jsem právě já. No tož, super pocit. By člověk ani neřekl, že může být tak pozorován, že mu dá někdo vůbec tolik pozornosti. Tak jsem tak nějak potěšen, a hraju. První chyba, druhá, tak nic se neděje, velké zázraky neumím, tak nebudu blbnout ne? Konec, pip (tajemnice přesně stopovala čas, protože každá kategorie měla stanovený limit. Moje kategorie měla limit 12 – 15 minut programu. V tom nebyly zahrnuty přestávky, takže 12 – 15 minut čistého hraného času.), potlesk (nijak bouřlivý, ale aspoň tam nebylo ticho) a už kráčím po schodech dolů, tajemnice mi dává nějaký sáček s věcmi a odcházím do izby. Tak nebylo to dokonalé, vůbec podle mých představ. Nejsem spokojený, co se dá dělat, není každý den posvícení.
Protože jsem byl nejstarší účastník, tak jsem si nikoho nemohl poslechnout, jediné, koho jsem slyšel byl Marek Kaleta z Třince, který nečekaně obdržel první místo (ten soutěžil v mladší kategorii).
Den se končí, já se pomalu balím, holky z konzervy už jsou dávno fuč, taťka čeká, jede se domů. Den to byl v celku vzrušující, protože jsem slyšet tolik soutěžících, porota musela mít hlavy jako balony.
Přijíždíme do Frýdku-Místku, vyhazujeme Ivu, která pádí domů a já se spokojeně šinu do svého domu. Pár slov k mamce, že jsem první, trochu popisu na počítači a jdu spát, protože zítra vstávám v sedm hodin ráno a opět budu bojovat za první místo. Ne však tentokrát sám, nýbrž se svýma spoluhráčkama.