" Víc hlav, víc ví. A přitom stačí jen jedno tělo."

Den se rozjel v parádním tempu. Už od čtvrtka se učím na písemné maturity z účetnictví, takže není divu, že občas pořádně vyšiluju. Komu by se taky chtělo učit spoustu účtú a patnáct příkladů. Vysoké číslo, nechci to ani vidět. Nemáme se přeci do ničeho nutit, protože pak bude kvalita odvedené práce minimální. Ale co, přežiju to a pak bude zase dobře. Teďka zatnu zuby, opřu se a uvidíme, jestli z toho celodenního snažení něco vzejde.
Když už tak doma sedím, dívám se pomalu každou minutu na obrazovku počítače, který mi se vší radostí, že může opětovně žrát elektrickou energii, která poslední dobou s cenou nešetří, promítá celou řadu jednotlivých dílů seriálu „Simpsnovi“, rozmýšlel jsem nad jednou věcí, za kterou stojí za to se odtrhnout s rozzáženýma bulvama od blikající obrazovky a prachsprostě se na nějakou dobu ponořit do bezbolestného uvažování. Tím zapojím mozek, který už tak tou záplavou paprsků hloupne a jedinou radost z toho všeho mají pouze moje oči, které jsou štěstím bez sebe, že mohou ještě stále registrovat slet barev a pobyhů, který na obličeji pořítače doslova překypuje.
Což takhle udělat si fiktivního partnera. Nebo kamaráda, člověka, prostě tvora, se kterým bude snadné komunikovat, chovat se k němu dle své představy tak, že mě nebude tížit závaží svědomí, když jej, uvidím, truchlit.
Lehce řečeno, co kdybych se pokusil si vypěstovat chorobnou samomluvu s rozdvojenou osobností. Ne doslova rozdvojenou. Budu na něj vázán. Budu s nim mluvit den a noc, bude mým společníkem a bude mou součástí, i když na důkaz hmotného (ne však viditelného) zjevu se budu vždy ohlížet při rozhovoru na stranu.
Taková „osoba“ mi vlastně nemůže téměř nic udělat. Nemůže komunikovat s ostatními, kteří se kolem mě potulují. Jen se mnou, což považuju za největší plus a nesmírnou výhodu. Je to do jisté míry můj dvojník. Známe se léta, padli jsme si do oka už při prvním zamyšlení a ke všemu splňujeme přísloví, že ve dvou se to lépe táhne.
ANO! Vymyslel jsem to. Je lehké začít. Začít se dá vždycky hned. Když ležím v posteli, povídám si s nim. Dejmetemu, že je to kluk, chlap, prostě člen mužského rodu. Jméno nemá, protože by celá debata byla velmi konkértní a pocit neúplna a tajemství lidi vždy vedlo k nekonečnému chodu, protože už od počátku je lidský tvor jako jedinec velmi zvědavý. Reálnou (viditelnou) podobu mít nutně nemusí, i když by se mohlo zdát, že jeho bránou by mohl být pohled v zrcadle a různých předmětech, které dopřávají člověku vlastní obraz. Je jenom na mně, jestli ho právě tady zhmotním a nemusí nutně vypadat dočista jako já, protože mé oči a mozek vlastní nepřeberné množství fantazie.
Komunikace bude opravdu prostá. Na otázky mi nebude odpovídáno, dokonce mi otázky ani nebudou kladeny. Vše se uskromní na jeden hlas (a to můj), na jedno myšlení (nečekaně moje). Sám vydedukuju možné varianty, možnosti, které svým tichým souhlasem nebo nesouhlasem posune na další pole rozhodování a pak do finální fáze.
Je to skvělá představa. Udělat si člověka na míru, ale pravda, nikdo mi stoprocentně nezaručí, že to bude probíhat v pořádku. Co, když to zajde tak daleko, že mě sám bude pronásledovat a při chtíči jej odpojit od svého života mi bude blíž a blíž? Co, když mi ho při pohledu do zrcadla oči přetvoří v krvežíznivou bestii a člověk na druhé straně, kterého jsem si vykouzlil mě začne mučit a samolibě vydírat? Bude to i problém ve vztahu, protože v tom případě bychom byli tři, i když nechtěně. City mu nedávám, jen poslušnost, toleranci a nepřeberné umění člověka mlčky vyslechnout. On mi vlastně může nechat zhroutit svět. Znovu zvažuju, jestli je dobrý nápad riskovat pro chamtivé budování idealizovaného vztahu před dosud neváženými živými tvory kolem mně. Nechám si to projít hlavou. Nemá to nohy, tak kam by mi to mohlo utéct. Vskutku zajímavá úvaha, ale dost! Bolí mě hlava.
Dneska si zase píšu s Filipem. Konečně jsem se z jeho profilového nicku dozvěděl jeho jméno, tak mám možnost ho i oslovit (a do budoucna i rozmazlovat). Studuje v Ostravě na vysoké škole. Je to hezký kluk a zdá se, že se mu i líbím. Dokonce mi slíbil, že mě bude učit na klavír, abych za ty dva šílené roky dokázal udělat zkoušku na konzervatoř na obor varhany.
Uvidíme co se z něj vyklube. Chová se mile a je to ke všemu Slovák, což je úplně úžasné zjištění (ideální kombinace: Slovák, vyšší, starší, muzikant). Zítra bychom se mohli sejít, protože jsme o tom už mluvili. Bohužel jsme se ještě nedomluvili, takže to musíme zítra dopilovat. Snad je to alespoň z poloviny tak normální kluk jakého bych si přál. Je nás tu šest miliard a já jsem snad jediný, kdo řeší takové blbosti.
Pro dnešek bylo hloupnutí číslicemi dost. Poslední dobou se přstihuju u takových činů, které by mě v minulosti do velké míry znepokojily. Je sobota, já sedím u televize, dívám se na ni (to není až tak znepokojující), ale mám tu i příklady, příklady do účetnictví a během reklam, nudných chvil si pročítám správné odpovědi a relativně v poklidném režimu se učím.
Zajímavý účinek před zkouškou. Člověk už se necítí tak svobodomyslný, neovlivněný a nezbývá mu nic jiného, než připustit, že mu na něčem záleží. Pokud jsem doteď na školu kašlal, měsíc a půl před hlavní maturitou jsem ochoten nespat celé hodiny, nepít celé dny a nejíst jenom proto, abych nepokazil první snad zatím nejdůležitější krok v životě. Přeci jenom maturitu má dneska každý blbec, takže z toho vyplývá, že ji musím mít už jenom proto, že kdybych ji neměl, tak jsem přímo debil a také je to propustka k dalšímu vzdělání.
Upřímně si říkám, ať už to mám za sebou. Jenom lusknout prsty, mrknout okem, bafnout, kéžby to bylo tak lehké. NEVADÍ! Nezvdávej se, jsi dobrý, nikdo není jako ty. (to je pravda, protože jsme všichni důkazem originálu)
Dobrou noc mí drazí poddaní a zítra ať je tisíckár snažší a  lepší den.