"Zrozením nového života dáváme (svému) životu nový rozměr. Ať se směje, ať truchlí, ať svá přání nezastavitelně chrlí kolem sebe, ať skotačí a tancuje, jak jen mu to svět dovolí. Vždyť právě pro to (jsme) se narodil."

Zase vstávat do školy. Šest hodin ráno, odebírám se s nepřítomným pohledem na svět kolem sebe do vodních komnat, přičemž neuběhne ani půl hodiny, abych už se viděl na cestě k vlaku (naštěstí naposledy do vlaku v tomto týdnu. Je přeci pátek.) Nasedám, vstupuji do uličky a, jako je tomu každý školní den, pozoruju mlčky všechna sedadla, abych našel místo, kde bych mohl cestu absolvoval. Usedám naproti mladému blonďákovi, který nezúčastněně pozoruje lidi pochodující na vedlejším nástupišti. Po krátké chvíli , při které jsem si nechal zkontrolovat svou jízdenku průvodčím, zavírám oči a při poslechu hudby na celou cestu usínám. Nebudu se učit, číst knížku, kterou pokaždé, když jedu vlakem, čtu, ale odpočívat, jelikož jsem se v noci moc nevyspal. Cesta ubíhá rychle. Zastávka za zastávkou, člověk za člověkem, vystupují, nastupují. Přijíždíme na místo, nečekám na nic, cupítám si to přímo na konzervatoř. Bez zastavení, během chvilky odnáším věci na obor a opět sklouzávám do haly za svými spolužáky, jelikož naše první hodina jsou „dějiny hudby“ (DEH). Člověk by takovéto hodiny neměl absolvovat bez řádného spánku. Po několika zkušenostech se mi vše dnes doslova a do písmene potvrdilo. Ze začátku nic nenasvědčovalo tomu, aby se z koutů mého „JÁ“ vyrojila únava (po probuzení vsazená do pout a zavřená do klece), avšak ke konci, kdy počet informací převyšoval rámec ranního vnímání (vstřebávání), jsem se dostal do stavu totální oddanosti skrytým potřebám (únava byla vypuštěna, jako krvelační psi chtějící čerstvé maso). Chce se mi spát a to velmi. Na chvíli zavírám oči.
Třetí hodina je věnována rozvoji cizích řečí - Italština. Nepovinný předmět (jen pro mě a moji kamarádku klavíristku. Ostatní, což jsou zpěváci, mají tento jazyk povinný.), ale protože mi jazyky jakž takž jdou, tak jsem se rozhodl, že si vystuduji i Italštinu (pravdou je, že dnes čím více jazyků člověk umí, tím lépe). Po třech týdnech se objevím ve třídě mezi ostatními (pravidelně chodícími) lidmi, čímž si vydobiju sympatický úsměv naší učitelky. Pracujeme, čteme, opakujeme. Učíme se Italsky.
Dvě hodiny cvičení a následuje hlavní obor. Představuji svůj nově koupený nástroj. Naše hodiny jsou opravdu skvělé. S profesorkou se většinou dost pobavíme, protože mé časté přeřeky jsou více než smíchu plodné. Jsme oba „mladí“, snad proto si tak rozumíme. Hodina je v „přátelském“ duchu a právě to mi vyhovuje. I když nedopadla dvakrát ke spokojenosti nás obou, protože každý nástroj je jiný a předchozí nástroj byl i větší kvality, tudíž bude zase nějakou dobu trvat, než si na něj zvyknu a také, což je ještě důležitější, než se s ním zžiji, tolerance mě vysvobodila ze špatného závěru.
Pátek je den rychlého příchodů domů, tudíž se mi podařilo kolem čtyř hodin odpoledne vyrazit dveře bytu a s černým kufrovým krunýřem se prodírám úzkými rámy dveří. Odkládám zátěž, jsem „volný“.
Dnes je den návštěvy přátel. Na řadě je má kamarádka Silva a její malý (už roční) syn Matyáš. Jsem zvědavý jak se změnil, jak vyrostl a co všechno už dovede (popřípadě, co všechno jsem stihl za dobu, kdy jsem je nenavštívil, propásnout).
Abych byl v sedm hodin už před branou jejího království, vyrážím včas na cestu. Stačí dvacet minut a jsem na místě (na druhém konci města, kde Silva bydlí). Výtahem vyjedu do třetího patra, ale, jak po čase zjistím, kamarádka bydlí ještě výše. Dobelhám se ke zvonkům, lehce zazvoním, otevírají se dveře a místo radostného uvítání otevře kamarádka Silvy s pozdravem „ahoj“ doprovázeným hlášením, že vedle zvonku je velkým a hlavně tučným napsáno „NEZVONIT!“. Já byl upřímně šťastný už jenom z toho, že jsem v té sněti nepopsaných dveří našel jejich byt. Upozornění o nezvonění jsem si opravdu ani v nejmenším nevšiml. Však co? Snad mě za to nezastřelí, to by bylo smutné.
Prohlížím si ještě ve dveřích celý byt. Není sice moc uklizeno, ale i tak vypadá útulně. Zpoza rohu kuchyňské linky se vybatolí malý Matyášek, který mi jako jediný nevítá slovy, nýbrž svým krásným úsměvem, ve kterém už se rodí plno malých (mléčných) zoubků. Nadšen, že k nim zase strejda zavítal, mašíruje směrem ke mně, aby mě řádně uvítal. V půli cesty mu však „mamka“ misi pokazí, usedá s ním ke stolu, protože je právě čas něco sníst.
Malinkými ručičkami postrkuje misku s kaší co nejdále od sebe, avšak jak sám posléze uvidí, odpor je marný. Při pohledu na mě se začervená a schová na stranu, protože se očividně před strejdou stydí. Přichází další člen z „rodiny“ (mohlo by se zdát, že manžel, avšak není tomu tak) a přidává se k bouřlivé debatě. Zapíná notebook, který posazuje na kuchyňskou linku (na jediné možné volné místo, protože linka jinak překypuje vším možným. Dokonce i věcmi, které by každý viděl určitě jinde, než právě tam.). Malý Matyášek, jakmile spatří zázrak moderní techniky, vehementně natahuje své malé prstíky, aby si (dle Silvy a jejího přítele je to jeho oblíbená hračka) na chvíli pohrál. Bouřlivě „bouchá“ do tlačítek a radostně se směje. Jak málo stačí dítěti ke štěstí (za našich dob jsme bouchali do kostek nebo do toho druhého).
Šárka (kamarádka) odchází domů, jelikož zítra brzo vstává na kurz k přípravě na vysokou školu. Zbývá naše známé uskupení. Silva, Michal, Matyáš a já. Během pozorování televize pokračujeme v diskuzi, během které rozvineme nejedno téma (kluci, škola, hudba, Matyáš, problémy, radosti, strasti, otázky...). Po deváté hodině se dosti nervózně dívám co chvíli na hodinky, ale jakmile přinese Michal gumové žížalky a nemalý pytlík, ale pořádný pytel, mé starosti v prostoru a čase utichají, mizí v dáli. Člověk jednoduše neodolá a při slovech „vem si kolik chceš“ neváhám a (trochu malicherně) nabírám celou ruku. Michal na nic nečeká a opakuje vše s přesností po mě. My si rozumíme, o tom není sporu.
Debata končí. Odcházím si pro věci, odevzdávám půjčenou knihu horoskopů (takové krátké zpestření chvil), slibuji, že se zase zastavím a odebírám se tichým krokem po špičkách, abych nevzbudil malého, který už zatuhnul a spí, ke dveřím. Loučím se slovy brzkého vidění, skáču, schod co schod se nořím hlouběji a hlouběji až konečně vklouznu do mrazivého večera plném hvězd, ticha (jen auta občas mlčky projedou, však bez povšimnutí, bez jakéhokoliv náznaku). Odcházím domů.
Je pátek, deset hodin večer a při otevření dveří bytu zjišťuji, že rodiče už dávno spí (akorát mamka se vzbudila, aby zjístila, který z synů se v tuto dobu vrátil) a brácha je opět bůh ví kde. Zatoulám se do svého pokoje, rožnu lampičku a dívám se na film. Uděláme si krásný večer, večer při jednom. Beze svíček, jen se světlem monitoru. Kolem půl druhé ráno se konečně rozhodnu své tělo zabořit do měkké dlažby postele. Nejsem unaven, ale v rámci zachování systému „žití“ je to (zcela) nutné, nebo snad ne?