"Jsem, aby byl. Je, abych byl pro to, aby byl."

Naběhl nám poslední úplný týden strávený vjiné krajině "krajině svobody a možností". Po bujarém příchodu z práce, kterou jsme sis Monikou na poslední chvíli domluvili (obsluha na indické svatbě), jsme ani nemrknutím oka (teda alespoň já, jelikož Monika šla ještě na nějakou tu chvilkupovykládat své dojmy a historky z natáčení ostatním, kteří nebyli jistě znavenído takové míry, jako jsem byl v tu aktuální chvíli ja) usnuli a s trochounevyhraněného údivu jsme se vzbudili až kolem půl jedné odpoledne a to ještědíky řinčivé zprávě, která neposedně celá nedočkavá skotačila na obrazovce méhomobilního telefonu. Znaveným výrazem v obličeji jsem oboum (mě i kolegyni)přečetl obsah neočekávaného řinkotu, kde se nás kamarád ptal, jestli s nimnepojedeme na Camden (obchodní ulice). Po náročných ranních úvahách a trošepřesvědčování jsme se ani ne za hodinu pyšnili návštěvou Jerryho, kterému senás povedlo přesvědčit, a za necelou další půlhodinu už jsme všichni tři brouzdaliulicemi směr metro.
Pár menších problémů s kartou na cestovánípo Londýnu (Oyster kartou), které byli vyřešeny několika slovy u okénka sinformacemi a za pár necelých krátkodobí jsme všichni společně pochodovaliulicí popuštěné fantazii a lidského dokonale svobodného seberealizování. Jerrysi koupil pár věcí, my s Monikou nakoupili ve zdejším levném obchodě. Nakonecpo zjištění, že stánek s koblihama (to byl náš hlavní cíl, za kterým si šinulata naše cizinecká cestička) za jednu libru dnes nebyl vůbec otevřen, jsme seuráčili nazpět domů, kde bylo zanecháno spanilého fantazírování a návrat doreálu byl opět z nevelké části zcela nezbytný.
K večeru si opět velká většina usedla kolemstolu v přízemí domu, kde holdovai zábavě, tlachání a společenským konverzacím.Já, nemaje náladu, si konečně trochu i uklízím ve skříni (nejen v ní) a při tépříležitosti se začtu s puštěným rádiem v uších do časopisů, které jsem měl užpřed skoro měsícem v plánu si prolistovat.
Pohled na hodiny a hle, máme čistou půlnoc,dočtu si článek o nepochopení doby kolem roku 1968 a uráčím se do pelechu, ikdyž slyším, že vroucí kotel spodní radosti ještě nezhasína. Hold budu to míthezké usínání s hudební clonou.
Vidím, jak mi přichází kluk, neuběhlachvilka a už ležel zachumelený v posteli. Zřejmě absolvoval zase náročný den, aproto jej zkolila únava do nejpřijatelnější polohy pro nabrání energie. Opět nic,ani zmínka (pohybu, myšlenky) mé (snad i bídné) existence.
Odcházím do koupelny si vyčistit zuby,návštěva večerní toalety a pomalu klušu za stejným cílem, jako Dan, který jejuž zřejmě dosáhl.
Dnes už podruhé jsem si připadal jakojeřáb, protože přemístit 70 kilo živé a hlavně spící váhy se mi zatím mnohokrátza mého působení na světě nepoštěstilo a mít tu šanci, tak jsem se jí vždy sodstupem vyhýbal, jelikož s tímhle činem je svázán (alespoň v mém případě)nemalý trapas, kterého se raději skromně vzdám. Bohužel, tento okamžik žádnoufintou neobejdu a spát někde na zemi ba dokonce na zahradě v otevřeném stanu semi opravdu nechce. Jde se na věc. Jedna, dva, tři... Vše je na svém místě,spokojeně ulehám a halím své polonahé tělo do peřin a polštářů, když v tom seexistence spící zprvu půlnočním spánkem dopídí životaschopnosti a velmijednoduchým pohybem se přitulí pod mou peřinu. Někdo si ve všem tom chaosuvzpomenul na druhou polovičku. Jsem za to rád, i když... být více barevnější,pověsil bych si ten malovelký obraz na zeď. Zázraky se dějí nejen o vánocích.Usínám tedy v tak dlouho očekávanem pelechu, který umí dát (poskytnout) jen tenpravý a jediný. Trocha spokojeného mlaskání ze spánku ve spontánníchintervalech doprovázených vytrvalým "funěním" a chrápáním (aspoň mámjistotu, že je stále živ) a už se také nořím do světa snů a do pozice, kteránemá zdaleka tak daleko k zatvrdlému dřímání. Dnešku ahoj a ty zítřku příjdi pošpičkách, noc je přeci ještě tak mladá.