"Životu zdar, barvám sílu, ať je, i když každým dnem podstatně více vrásčitá, společnost zase o něco tolerantnější.."

Po několikáté se valně převaluji v posteli, tlemím na hodiny v čele pokoje a opakovaným vnitřním hlasem našeptávám, ještě chvilku si zdřímnu. Tak to provozuji až do jedenácté hodiny, kdy konečně vstanu, abych si vše uklidil a nachystal. Dneska ve čtyři hodiny je koncert v Havířově v ZUŠ B. Martinů, kde jako hosté (posluchači) z Janáčkovy konzervatoře v Ostravě budeme hrát. Bližší informace a také hlavní detail „program“, který bych měl prezentovat se snad dozvím dostatečně s předstihem, i když… když o tom přemýšlím, nepoštěstilo se naší paní profesorce vnímat čas stejně jako někteří z nás, proto se většinu (pro nás důležitých) věcí dozvídáme na poslední chvíli. Ale také musím říct, že můžeme být všichni rádi, že se je dozvíme, bez nich by to bylo o mnoho horší.
Venku jsou kupy sněhu, nehustě sněží, ale mlha tvořená menšími vločkami je plnou náhradou valícímu se zimnímu neštěstí. Vycházím o deset minut dříve, abych mohl Lukášovi vrátit do schránky klíče od bytu, které mi nechal udělat. I když jsem si dal trochu náskok, přešlapování, pachtění a boj s postupným přibývajícím sněhem minuty navíc jakoby ubodal a byl jsem opět tam, kam jsem se nechtěl v danou chvíli dostat. Stav nestíhání.
Dojíždím do Ostravy a kolem 14:10 jsem u konzervatoře, vyhlížím ostatní, abych se ujistil, že nejsem jediný, kdo aktivně napochodoval včas před termínem odjezdu. Vidím Peťu, jak valí přes přechod ke mně a také hned z rohu jdoucí paní profesorku, se kterou už pádím k autu.
Naše paní profesorka řídí opravdu dynamicky, používá všechny spolucestující k poklidné jízdě a byť si člověk místy říká, že kdyby vyskočil za jízdy z auta, udělal by lépe, vše nakonec vždy dobře dopadne.
Koncert začal a táhl se opravdu dlouho, s čímž jsme nepočítali, a proto se atmosféra kolem našeho vystoupení trochu zhustila. Měli jsme cca 20 minut na odehrání veškerého připraveného programu (20 minut je délka mého výstupu a teďka si vzít ještě výstupy dalších dvou celků. Panečku, kde ten čas nabrat.), 10 minut na odchod a odjezd, 20 minut na dopravu ke galerii Magna v Ostravě. Čas běžel jak splašené koně, všichni napjatí, sesbírali jsme jakési keramické chytače prachu, čokoládky na cestu, květinu pro hlavního vedoucího akce (paní profesorku) a hbitě utíkali k autu, průbojně naskákali i se „zavazadly“ do něj a vypravili se vpřed rekordnímu dobelhání se na místo budoucího činu.
Nezeškrábali jsme okna, proto jsme velkou část cesty téměř odhadovali, kam jedeme. Jakmile jsme dojeli do Ostravy, díky vytrvalé síle stěračů, okna se totálně vyčistila a alespoň na těch pár metrů byly naše „kroky“ bezpečné. Konec akce, vše splněno, už jen se dostat domů.
Je tomu celkem kupodivu nedávno, když jsem své kamarádce při cestě ze školy domů vlakem, kdy se mnou občas cestuje, vyprávěj, jak opravdu kouzelné je cestování a samotná jízda vlakem. Na otázku „proč jezdíš vlakem?“ jsem kromě menšího výčtu výhod mezi nimiž jsem jmenoval velikost, nehluk, pohodlí a možnost nerušeného spánku, pokud jedu ráno, avšak ne malým motorovým vláčkem, který kodrcá, i když stojí, jsem poukázal na pocit překvapení při cestě s volným protějším sedadlem.
Jet nejlépe k večeru, kdy všichni dojíždějící spěchají domů, je tomuto kouzlu přímo požehnáno. Po pár jízdách jsem si vytipoval jak vagón, který je za hlavní tažnou lokomotivou řazen, tak i čas a hlavně samotné zastávky, na kterých je pravděpodobnost úspěchu největší.
Kouzlo spočívá ve velmi jednoduché věci, primitivním okamžiku, který platí všude a vždy, když je člověk sám.
Vlak zastavuje na větší zastávce, dívám se z okna, vůz sám o sobě napěchovaný a za zvuku skřípání brzd pozoruji a čekám, kdo z netrpělivě stepujících bytostí bude mým spolujezdcem. A právě to je kouzelné, vrchol dne.
Paní s halenkou, kudrnatými vlasy, a počtem let odrážející se na její vrásčité tváři, mladý pohledný student vracející se ze školy domů, který čte knihu, kterou jsem nedávno vrátil v knihovně nebo starší pán, který při dosednutí na sedadlo vlaku zavírá automaticky oči a celou cestu snadno prostí. Lidé noví, lidé, jež vidím často, ne-li každý den. člověk nikdy neví.
Pocit překvapení je vždy nenapodobitelný. teprve až tehdy se člověk pobaví, pozná a poučí. Někteří si hledí bezmezně svého, ani na jednu stranu nevrhnou sebemenší pohled, jiní se s vámi bez zábran dají do řeči a pak chrlí jednu povídku za druhou. Když si čtu knížku, protijedoucí občas pokukuje, kterou publikaci jsem si vybral, občas prohodí pár slov, letmo se usměje a pokračuje nerušeně v cestě a tichu.
Do jisté míry může být překvapení doplněno přáním. Kupříkladu jsem jednou jel mou obvyklou trasou ze školy a při zastavování vlaku na nástupišti jsem zahlédl šikovného mladíka se zajímavým kompletem oblečení. Zřejmě se vracel od kamarádů domů, protože slova, vyřčena do mobilního telefonu, posléze vše naprosto potvrdila.
Jakmile jsem viděl, že daný člověk putuje ke dveřím vozu, ve kterém jsem se nacházel, toužebně jsem si přál, aby právě „on“ poctil mé „sedadlo naproti“ svou návštěvou.
Netrvalo dlouho, mé přání se s radostí vyplnilo. Vlak se pomalu zaplnil a mé poslední místo (volné místo) obsadil, právě vyhlédnutý mladí. Překvapení doplněno tužbou bylo naprosto grandiózně vyvrcholeno a já si užíval příjemného cestování v příjemné společnosti.
Kouzlo volných vlakových sedadel je pravé zpestření každodenního rychlého jednání a přehlížení pocitů a vnímání jak jedinců, tak společnosti. Jezdím vlakem velmi rád, protože nikdy nevím, kdo mě naproti kouzelně překvapí.
Doma obvyklé otázky. Jak bylo? Jak jsi zahrál? Venku je zima a plno sněhu, humus co? Kde ti lidi berou energii se pouštět do zubožených lidí, kteří se s dvacet kily navíc (20 kilo má můj nástroj v batohu, který nosím na zádech – naštěstí ne každý den) dobelhají z posledních sil domů a chtějí si hned v první chvíli oddechnout. Ke všemu slyšet rozkazovací hlas ohlašující „jdi s Benem ven“, to je překrásné, načež přijde další člen rodiny a konstatuje „asi se ti šlo blbě v tom sněhu celou cestu“. Na to bych odpověděl „ano, opravdu je to blbé, přeci jenom se to mé ideální chůzi ani zdaleka nepřibližuje“. Zbytek nechávám líbezně proplouvat ušima. Bolí mě levá ruka, už bych s tím zápěstím měl k někomu zajít.
Sluchátka! Hudba! Nerušený noční komat.