"S přibývajícími léty nezáleží na náplni a podstatě informace, ale na tom, jak a v jaké situaci (při jaké příležitosti) je podána."

JUJ! Včera jedna soutěž, dneska druhá. Toto letí a přitom se nic moc neudálo. Máme k dispozici nespočet hodin, minut a miliardy sekund a nedokážeme si užít mnohdy ani jednu chvíli. Pak nám v hlavě místo krásných vzpomínek setrvávají jenom zlomy, zvraty a ukrutně bolestné rýhy. Proč nemůžeme vzít gumu, otevřít kebuli a před zrcadlem mazat co hrdlo ráčí.
No, tak dneska vstávám ve slibovaných sedm hodin. V půl deváté nám jede autobus do Klimkovic, tentokráté na soutěž komořin a souboru (komořiny, seskupení menší než soubor. To je trio, duo, kvarteto, kvintet a podobně.). Musím totiž, jako hlavní organizátor, kterému byly předány klíče od hlavních místností a vstupů, otevřít naše patro, třídu, nacpat všechny nástroje i se stojany do autobusu a taky vypravit se spolu s ostatními hráči, kteří na soutěži budou také účinkovat. Pomáhá mi Iva a její mamka. Autobus nějak nepřijíždí, už je 8:45, tak mu dáme ještě čas, přeci jenom ráno jsou vždycky všude kolony a zácpy, možná se jenom sekl někde na křižovatce, tohle se může stát přeci každému z nás (tedy jenom tomu, kdo má řidičák). Dívám se netrpělivě na hodinky, je 8:55, autobus nikde, začínám být nervozní, proto rychle jednám, zkontrolujeme děckám noty, jestli je vůbec mají, protože to by byl asi největší gól a pádím spolu s Ivou na ředitelství, že nám nepřijel slibovaný autobus. Ředitel nás decentně seřve, že jsme měli přijít dříve a začíná volat na centrálu a stěžovat si, že nemáme autobus.
Problém byl v tom, že všichni říkali Základní umělecká škola ve Frýdku-Místku. V tom je ten vtip, jelikož v našem městě jsou tři takové školy. Jedna ta naše, druhá ve Frýdku a třetí je duchovní. Je jasné, že řidič nejprve jel k základní umělecké škole do Frýdku, pak nečekaně k duchovní a až nakonec k nám, což mělo za následek půlhodinové zpoždění. Takže je 9:22 a my konečně, všichni naložení, vyjíždíme směr soutěž v Klimkovicích.
Kromě toho, že jsme tam už právě v 9:22 měli být, nikomu to nevadilo. Všichni jsme se bavili, řidič jel, pak jsme ho navigovali, abychom vůbec správně dojeli a něco po desáté jsme byli na místě. Paní učitelka už venku netrpělivě kopala do kachliček a volala na nás tři (Katku, Ivu a mě), abychom už utíkali nahoru se rozehrávat, jelikož asi za 45 minut hrajeme, protože nám vytáhla číslo dvě (pořadové číslo).
Zapíšete se pak, se ozývalo ještě z venku ve dveřích, teďka utíkejte a rozehrávejte se. My jsme neohroženě vyskákali s patnáctikilovými nástroji do druhého patra, nasoukali se zpět do naši třídy a začali se rychle převlíkat a rozehrávat.
Než jsme se nadáli, už jsme hupkali nervozně před dveřmi, ze kterých následně vycházeli předchozí soutěžící, kteří právě dohráli svůj soutěžní program. Vzhůru za slávou reflektorů a znějící hudbou, která se bude linout z našich nástrojů. Opět ten pocit, že všichni přítomní v sále sedí jenom, aby si poslechli právě nás, protože my jsme ten vrchol vedení naší paní učitelky. Mít v triu dva konzervatoristy se jen tak někomu ze základní umělecké školy nepoštěstí. Tak toho také musí patřičně využít, když už jsme na škole poslední rok.
Zahráli jsme podle mě alespoň skvěle, i když občas ulétla nějaká ta chybka, ale to nevadí. Občas se stane, že nezahrajeme podle předepsaného gusta, jsme přeci jenom lidé a k tomu ještě mladí, takže se po nás i teoreticky nemůže chtít přesnost, která je mnohdy dána zkušenostmi a věkem.
Odcházíme z pódia zároveň s potleskem a odevzdáním nám do rukou balíčků se vracíme do třídy. Nejsme poslední, takže si vklidu můžeme sednout zpátky do sálu a poslechnout si ostatní, vyšší skupiny a dokonce i soubory a orchestry, které jsou taky na programu.
Jako tomu bylo včera, tak dneska to samé, co bychom nemohli, když už tu jsme oba dva, tak toho musíme využít. No jasně, že s Kačou (kamarádkou z konzervatoře) budeme dělat blbosti. Přeci jenom jsou některá vystoupení nudná, tak není možné, abychom to nedoplnili nějakým tím pohybovým výkonem, alespoň trochu rukama. Pár narážek, hlášek a připomínek. Kreslení do seznamu soutěžících, který si Kača koupila už včera, nemohlo chybět a už se nám místo písmenek zbíhaly kresbičky, někdy malé, někdy větší. Člověk, když nás viděl, tak si řekl, že oni dva mají o zábavu postaráno. Sem tam se připojila i Anežka a hlavní soutěžní myšlenka se v tu ránu dočista ztratila. Pohled na některé soutěžící až zarážel dech nebo pobízel k smíchu, ale každý ať hraje jak umí. My taky nejsme dokonalí.
Když přišli na scénu soubory (nejen komorní, čisté, ale i orchestrální, neboli nečisté) poslechli jsme si náš soubor z Frýdku-Místku (ve kterém jsem ještě před rokem hrál), protože začínal jako první a pak jsme si šli s Kačou na párek. Párek stál pouhých 15,-- kč, takže to naše studentské kapsy nijak moc nezatížilo. K tomu nějaké pitíčko za 6,-- kč, nejlépe pomerančové, jelikož jsem si chytrolín zapomněl doma pití a jde se opět poslouchat. V tom jsem začal rozebírat téma, které mi už včera večer Honza naťukl do hlavy. Ví to, nebo to neví? Toť otázka a já jsem si zadal, že to rozlosknu. Trochu jsem s tím začal, abych to nějak přiblížil, a abychom do toho lehce s elánem vklouzli. Pak, když jsem kupoval pití, jsem Kači řekl, že to vyřešíme pak, až nahoře, což byl asi špatný počin, protože jakmile se Kača obrátila ke mně s tím, že by to ráda dořešila, ozvala se Any, že to ví taky. Nezáleží na tom, co řekla, ale jak to řekla. Nebylo to zrovna dvakrát taktní a ona to ví, proto se mi taky začala omlouvat. Byla to jako neřízená střela, která bohužel dopadla s velkou přesností na místo určení. Ale pravda, co s tím nadělám? Nic a rmoutit se kvůli tomu je asi ta největší kravina, už jenom z toho důvodu, že tím nic nevyřeším. Není nad to se lidem ukázat v pravém světle, i když je občas trochu jinačí, než si mnozí přejí.
To všechno však nepokazilo zábavu, která se už od rána směle rozjela. Po pár pohledech Kači a omluvách Ane jsme opět pokračovali. Když už jsem snad pětkrát řekl Kači, že mi to nevadí, že se nic nestalo, začala mi hladit nohu. Místo údivu, který určitě toto u mnohých lidí vzbuzuje, jsem se začal smát s otázkou směřovanou k Ane, copak dělá Kača jí. Ani se neptej, odpověděla a nespoutaně jsme se všichni začali smát, div že jsme nepřehlušili soutěžící, kteří se na podiu mořili, aby odvedli ten nejlepší výkon.
Dneska začalo více, než včera, sněžit, a bylo to hodně znát. Když jsem se podíval směrem ven z okna, viděl jsem velké vločky, které dopadaly na zem. Bylo jich opravdu hodně, i když na zemi nebyla ani tenká sněhová pokrývka.
Vyhlášení postupujících soutěžících do celostátního kola a jede se domů. HURÁ! S triem jsme postoupili do celostátního, což znamená, že od 1. do 3. května budeme čas trávit v Teplicích (v Čechách) a budeme se snažit podat ten nejlepší výkon, abychom dosálhli těch nejvyšších met. Je to naše poslední soutěž za základní uměleckou školu, tak si to patřičně určitě užijeme.
Řidič jede jako strhaný, div, že nám není blivno. Jakoby chtěl dohnad tu půlhodinu z rána, kdy přijel v tom zmatku po půlhodině konečně na správné místo. Když ještě k tomu sněžilo, že vločka byla větší než samotný rodinný domek, zdála se cesta místy (hlavně v úseku, kde se ještě spravovaly kraje cest a podobně) dobrodružná a nadevše vzrušující.
Zítra mám poslední vzrušující den, tak to abych se dobře vyspal. Je sedm hodin večer, v televizi nic zajímavého nedávají. Mávám bílým šátkem a odjíždím do ztracena.