"Dnes na mě lidé začali ukazovat prstem. Já vykročil vpřed z řady, aby na mě lépe viděli."

Posledním týdnem doprovázeným pomalu se blížící atmosférou uvolněných zítřků jsem se dobrodil přes velká úskalí nástrah života až k zábavnému, oznamujícímu, informativnímu a vysvobozujícímu dni, který před zářným víkendem zaujímá nebývale velkou roli.
Po noci a ránu stráveném v posteli jsem jako obvykle otevřel oči a rozhlédl se na širý svět kolem mně, který už po mnoho dní a nocí ukazuje, jak dokáže být nevyspitatelný. Stále a stále přináší mému zornému poli něco nového, nevídaného, neuvěřitelného, zcela primitivního, nudného, zastaralého a fádního. Chci vidět neslyšitelné a slyšet neviditelné.
Do školy jsem se uráčil odjet až v půl desáté, jelikož kromě nechutě vstávat tak brzo jsem do doby jedné hodiny odpolední neměl na programu nic tak vážného (ve skutečnosti vůbec nic), aby měto vyburcovalo k již rané lidské aktivitě. V jednu hodinu hodina hlavního oboru, předtím chvíle cvičení, ideální čas odjezdu se stanovil na půldesáté dopoledne, avšak musím počítat s půl hodinou navíce, jelikož dnešním dnem jsou dráhy ČD doprovázený na úseku Paskov-Vratimov výlukou, která bude probíhat už od ranních hodinách (7:30) do pravého poledne (12:00).
Příchod do školy doprovázelo udivení z hojného počtu malých tvorů – dětí – které zřejmě přitrajdali se svými učiteli na představení (zdali taneční nebo herecké, ani v nejmenším netuším), které jistě končilo, proto se kvanta malých potvůrek shromažďovalo před branou našeho ústavu, což mi nedopřávalo ani malou naději se do školy bez problémů dostat. Počkal jsem tedy až konvoj lidí vyprázdní prostor mezi dveřmi, vstupní halou a dveřmi do foyer, abych se pak s klidem v šatně přezul a mašíroval si to nenávratně na patro našeho oboru.
Nevědět neznamená nic a člověk by měl alespoň předvídat. Proto jsem si vzal poslední dvě skladby, které jsem hrál ještě před přípravou na celoroční zkoušky z hry na bajan a snažil se během necelé hodiny, která mi po všem možném courání se po škole, městě a jinde zbyla, natlačit do prstů správné tony a „hudební interpunkci“, abych páteční hodinu s paní profesorkou nezavršil neplánovaným fiaskem. Z části se podařilo, naše hodina více, než-li „hrací“ byla spíše verbálního charakteru. Dostal jsem další nové skladby, které rozšíří okruh mého repertoáru a dodají mé technické stránce hraní zase o další stupínek navíc.
Po škole, která skončila odzvoněním signálu konce hodiny, jsem se Soňou prošel trasu k Magistrátu města Ostravy, abychom se následně dozvěděli, že už je zavřeno a máme-li něco na srdci, bylo by příhodné se dostavit v následující pracovní den (pondělí příštího týden) v ranních hodinách (7:30). Maník, který nám tuto informaci poskytl byl zřejmě pracovník ochranky a pokud mám být upřímný, nebyl zrovna dvakrát příjemný, čímž se domnívám, že jej něco trápilo. Pokud tomu tak není, profesní demence zavládla celým spektrem svých možností.
Venku začalo pršet a pokud nejsme v prostředí anglické společnosti, kultury a míst, je toto počasí poněkud ojediněle nečekané, nepřijatelné nebo snad nevídané. Představa bezstarostné cesty domů s nástrojem na zádech, školním batohu na hrudi se tedy rázem rozplynula jediným závanem kapky letící vstříc zemi, která se větší a větší rychlostí přibližuje. Naštěstí k mé záchraně zavolala mamka, aby mi oznámila příjezd a očekávání mého taťky na vlakovém nádraží, aby mě mohl odvést a nemusel se tak tahat v nehostinném dešti domů.
Den zavržen večeří s rodinou v nedaleké restauraci, do které po konzumaci a nelibých pohledech a chutí jídel se už s jistotou nevrátíme, doplnil zpříjemnění nálady vanilkovou zmrzlinou s čokoládou a humorným filmem na internetu.
Starost s nenalezení práce v zahraničí (Anglii – Londýn) narůstá s každou menší chvilkou svobodného myšlení, a proto se nemohu nabažit pocitu brzkého zklamání. Očekávám však kousek štěstí, který by mohl buďto mému bratrovi nebo přímo mé osobě spadnout do klína, čímž by zajistil alespoň měsíční přísun dostatku peněz k přežití v moderní džungli mimo domov. Za méně jak dva týdny tomu budeme svědkem.
Dnešní den byl řečeno slovy básníka "poznávací zájezd". Pokud si nejsme stoprocentně jisti, že vedle nás někdo sedí, nenechávejme svá vědomí bez dosahu těla (schránky). Nenaklánějme se bezhlavě oken vozů, jelikož mohou být v naší přítomnosti jisté bytosti oznamující příliš mnoho skutečností, se kterými se můžeme ocitnou hlavou vystrčenou právě opačným směrem.