"Omlouvat se je známka slušného chování, z blbin a drobností se skládá hlavní kostra života a těžké je jen to, čemu dovolíme, aby bylo těžké."

Je týden po bujarých oslavách (pivních oslavách) v Nošovicích, po kouzelné pozdně večerní chvilce dvou zamilovaných lidí a příjemně prožitém dnu s přáteli, litry piva, lidského radování (hluku). Je týden po konči týdne a už je zase konec týdne.
Den se chylí k samému začátku. Otevírám oči a při zjištění, že všichni práci povinní (či práci dobrovolní za účelem výdělku), už putují svou cestou a včera domluvené vstávání, dojezd na konzervatoři v (neuvěřitelnou) hodinu (6:30) se stává až šokující reálnou skutečností. No co už, jednou jsem vstal a jednou jsem se tak domluvil, i když uvažuju, jestli střetnutí s kamarádem, který právem jede do školy narozdíl ode mě, má takovou nesmírnou cenu (cenu jedné hodiny spánku). Počkám až všichni odejdou, abych se vyhnul otázkám typu „proč jedeš tak brzo, když můžeš spát, stejně nebudeš tak dlouho cvičit…“ a podobně, a pak jako rychlá střela (jelikož už mi zbývají jenom opravdu malinké minuty, které se mi ke všemu vytrácí s každým pohybem ze všech kapes, jež zrovna na sobě mám a kutálí se co možná nejlépe do spár, kam se sotva můžu dostat) hodím sprchu, nachystám si věci včetně svačiny, jelikož v mém každodenním působení hraje nesmírně velkou roli a plnou parou utíkat (spíše poklusávat a snažit se o nerušený, netrhaný a hlavně zdravě vypadající běh) na vlak, který mi jede (jako tomu obvykle bývá) za 25 minut (možná i to už je pozdě). Oh, jak je ten čas rychlý. Rychlejší než my.
Dochvátám na vlak, spocený jako po maratonovém běhu (snad několikadenním běhu) vystoupám nadprůměrně vysoké schody s neforemným batohem toho asi nejcennějšího nástroje co prozatím naboural můj život, procházím uličky, hledám kamaráda, usedám a zjišťuju, že jsem v úplně jiném kupé a vlaku, než mi říkal. Ranní nevědomost se musí omluvit, jinak bychom jako lidstvo nedopadli dobře. Naštěstí mi můj zachránce zavolal a ujistil mě, že jsem zcela normální, že si akorát přesedl, protože, když mě viděl s těmi „zavazadli“, tak došel k názoru, že bude potřeba více místa, než-li jedno vedle něj, a proto mě svými krátkými, stručnými a lehce pochopitelnými slovy dovedl až na to pravé místo, které se mi v tom krátkém schonu nenápadně schovalo do míst, kde moje oči nedohlédnou.
Plynule plujeme po oroseně studených kolejí, čas od času odejde nějaký ten člověk a vlak je hned o něco lehčí. V Ostravě – Kunčicích odfrčí na protější kolem i Daja a mně zůstává celé jedno sedadlo jen pro osobní požitky, avšak ne na dlouho. Zavřu oči a při opětovném otevření se ocitám vedle nástupiště Ostrava – Stodolní (Centrum), což mě nutí k neuvěřitelně pekelnému pohybu, kterým dosáhnu to, že už zdravím při vchodu do školy paní vrátnou a po odložení všech zbytečných věcí, které mi při hře a existování během dne moc nepomohou, si to mašíruju hezky do !třetího! patra na obor, abych mohl v útulné třídě na bílo vymalované nerušeně, jen já sám, cvičit. Odkládám věci a opět, jelikož já miluji chůzi (chůze je zdravá, choďme co nejvíce, chůze je zdravá), tak už podruhé v tomto dnu navštěvuju paní vrátnou, ne však se slovy pozdravu, ale žádostí o přidělení klíče, kterým si svou útulnou izbičku odemknu. Tuto cestu a pozdrav plus hodně si podobné fráze opakuju asi celkově čtyřikrát, než se opravdu s plnou platností vůbec dostanu k tomu, abych mohl alespoň projít dveřmi a nachystat se ke cvičení. Hold některým není dáno logického a praktického myšlení, protože mají času dost, i když zrovna čas je věc, kterou nejvíce postrádají. Jak se říká, i na blbé musí slunce svítit.
Konečně cvičím, ale něco mi hryže v hlavě (brouk to není. To by mi ho tam musel první někdo nasadit.). V hale byly nachystány stoly a ze slov jednoho z účastněných u vrátnice jsem se dozvěděl, že akce, která mimochodem začala už včera, ještě zdaleka není u konce a informace, že studenti budou chodit do tříd přes zadní dveře za vrátnicí, tomu přidává na pravdivosti. Proto jsem byl zmatený (už v sedm hodin ráno). Blížila se půl osmá hodina a, jak bývá zvykem, už v tam brzkou dobu může každý přítomný v budově konzervatoře slyšet všechny možné zvuky, tóny, hudební nástroje, neboli celkovou muzikantskou činnost, avšak zrovna v tento moment bylo možné slyšet pouze můj nástroj a to ještě jenom tehdy, když jsem na něj hrál (já). V poslední minutě mého panického myšlení přišla do třídy Anežka, která všechnu moji představu o volném dni jediným krokem uzemnila. Je 7:45, skočím se dolů podívat jestli jsou tam ostatní spolupachatelé ze třídy a logicky se zúčastním první hodiny (dějin hudby).
Den v plné parádě nastartoval. Dějiny hudby jsou jednou ze základních věcí na konzervatoří. Poznat skladbu, analyzovat ji, přiřadit do směru, období a plno jiných informací, které po vystudování budeme moci o čemkoliv, kdykoliv, kdekoliv vypovědět. Problém je snad v tom, že (není to zase tak strašné, přeci jenom je to jeho práce) náš pan profesor opravdu až přespříliš mluví, a když si to vezmu upřímně, tak takováto hodina hned po ránu tíhne většinou pouze na jednu stranu (doslova). Zbytek školního dne už je více méně aktivnější, jelikož hned druhou hodinu letím do bankomatu, pro učebnici italštiny a také do lékárny za Honzou pro oznámení, že slibované DVD se všemi sériemi seriálu Simpsnovi nechal doma. Naštvaný (a je to oprávněné, protože jsem mu obětoval jednu hodinu, kdy jsem mohl cvičit do hlavního oboru, který jsem měl hned o čtyři hodiny později) tedy odpaťkám do právě přijíždějící tramvaje i ve zlomku vteřiny jsem zase tam, kde jsem tak náramně usínal.
Hlavní obor je pro mnohé z budoucích potencionálních muzikantů (studentů „muzikantské školy“) největším stresem, zkouškou, důležitostí, strachem, ale i zábavou, odreágováním a podobně. Středu mám za sebou, takže bych se neměl bát možnému „vyhazovu“ z hodiny, i když mám určité pochybnosti a ještě častěji mě doslova žužlá, cucá, hryže a kouše svědomí, protože vždy se dá ještě více cvičit a ještě více naučit. I když mi opravdu svědomí podkopávalo nohy (dokazovalo to tím, že jsem ještě posledních pár minut před samotným započetím „páteční zkoušky“ fidlal na knoflíkách, co to šlo), kupodivu vše proběhlo hladce a já s úsměvem na tváři odkráčel jako největší king. Úkol splněn, prošel jsem.
Odpoledne jsem věnoval přiměřenému konzumování pivního moku. Součásti malopočetného týmu byl i Maňas, který si tyto naše relaxační „přestávky“ doprovázené zpletitě živým hovorem ujít. Ne nadarmo se říká, že „i muži mají své … přestávky…“. Doprovozen až na vlak jsem se s mým příznivcem dobrého šmaku (pití) patřičným slovním pozdravem a mávnutím ruky rozloučil. Prosím jízdenku, děkuji, tuc tuc tuc ccc tuc tuc tuc ccc…
Doba vybalit nástroj, uklidit věci a slavná éra víkendů, volna může bezpečně začít. Slunce už opět zapadá i já jsem pozvolna omamován červenavými paprsky, však ne na krátko, protože jakmile dosvítí, uzamikám brány zraku, odhazuju klíč, courám se v uličkách zapomnění. Světu rychlou cestu, nám bezpečný každý krok (a co víc?).