"Můzy přicházejí pokaždé jen po špičkách, k tomu většinou ze strany, ze kterého to nikdo nikdy nečeká. Ale když už příjdou, tak člověku pořádně nakopou prdel."

Dvanáctá hodina odbila a já jsem se zrovna odhodlal, přes všechnu snahu těla zábranit mi v činnosti, vstát. Nikdy bych nevěřil, kolik námahy může stát otevření kukadel (ještě k tomu tak krásných jako mám právě já), obzvláště, když vám svítí přímo do očí svit, protože někdo aktivní, co pravidelně vtrhává do našeho pokoje, chtěl nechat vplout do bytu, kde se nacházejí neuvěřitelně i lidé, kteří ještě očividně mají půlnoc, ne trochu, ale tuny oslňujícího světla. Jsem ohromen, že dokážu unést skutečnost, že v neděli, kdy by si měl člověk spíše přivstat kvůli nahromaděným starostem a povinnostem, jsem schopen chrnět bez výčitek mého jinak neposkvrněného, bělostně čistého svědomí.
Nos větří smažení kuřecího masa se sýrem a broskví, které dnes zřejmě budeme mít k obědu.
Nenásilně se svalím z postele a doničený, po vzrušujícím nočním snění (ono já mám i denní snění, to se většinou uskutečnujě v dobách školy, kdy upřímně nic jiného na práci nemám), které si už bohužel nepamatuju, odhopsám do prostoru, kde voda teče proudem a pračka vydává zvuky, které se chvílemi těžko dají nazvat ždímáním a praním.
Mé sny jsou kupodivu opravdu vzrušující a i když postrádají vší logiku a smysl, svým způsobem mě dokáži obohatit (alespoň mám co vyprávět ve škole kamarádům). Jsem díky pár příkladům, které se mi zdály, u kamarádů hodně známý.
Legendární vyprávění o tom, jak jsem byl veverka a s ostatními přáteli, kteří rovněž získali vzhled veverek, jsem utíkal před psi, kteří nás v korunách stromů hbitě naháněli. Jediné, co jsem dodnes nedokázal pochopit bylo, jak můžou psi lozit po stromech, ale jelikož já sám jsem byl v roli veverky, tak po logickém řešení, které by vše snadno vysvětlilo a osvětlilo mi hlavní mylšenku, raději dumat nebudu.
Dalším snem, který mi sice narušil základy psychiky, ale objasnil fakt, že lidé nedokáží samovolně létat, bylo neustálé, po celou noc trvající, skákání z vysoké, nejméně třicetipatrové, budovy. Když jsem se pak probudil, pohled na otevřené okno v našem pokoji mi ještě více zarylo do hlavy pravdivou skutečnost, že lidé můžou být volové, krávy a podobně, ale nikdy ptáci, kteří umí létat.
Pokud sny vysvětlují naše problémy, které momentálně řešíme, nebo budoucnost, která nás nemilosrdně čeká, tak, i když zapojím hlavu a přepnu myšlení na nejvyšší otáčky (až mi hlava žhaví do červena), nedopídím se správné odpovědi a zdravé úvahy.
Pokud mě kousne pes v domění, že jsem veverka a já následným zešílením začnu skákat z vysokých budov, tak to teda potěž. Moc dobrý skokan nejsem, takže když skočím, tak většinou spadnu.
Oběd už voní všemi vůněmi a zpoza rohu slyším rodiče, jak v jednoduchém vícehlasém chorálu (z 11. století) zpěvně oznamují čas k pořádnému nadlábnutí. S nadčeným tónem vyřvávám odpověď, že už se valím, ale až po třetím znění chorálu (teď už podstatně hlasitějším) se objevuji v prostorách kuchyně, abych ukořistil talíř, který by svým barevným kompletem předčil i černobílou televizi. Než bych se nadál, mám v sobě nudlovou polívku, pestrobarevný talíř hranolek, masa a dalšího příslušenství, ovocný kompot a zákusek, jako příjemné zakončení neobyčejné odpolední hostiny.
Otevírám skříňku se školními potřebami, učebnicemi a jiným bordelem, abych se ujistil, zdali je vše tak, jak jsem zanechal před jarníma prádzninama. Snad bych se měl podívat, jestli ve škole něco nehrozí, protože mi kalendář dneska šetrně naznačil, že zítra se jde opět do školy, tak ať jsem na to psychicky připraven. Po chvilky pohledu jak bludna ovca souhlasím s mým druhým já a s nápadem, že se tu vrátím v jiný příhodný čas, zavírám skříňku.
Ha! Zajdu si do obchodu podívat se a něco si koupit (skřítkové mi už zase kradou prupisky a člověk ne a ne je dostat). Z obýváku se linou zvuky podobné hlasům mých rodičů. Ano, je to tak, letí ke mně příkazy, co bych mohl koupit a také otázka, jestli mám peníze, s už předem známou odpovědí „ano, mám“. S ne dvakrát skotačivě radostným souhlasem vracím zprávu do obýváku, beru bundu a už si to cupitám do obchodu.
Aniž bych si to uvědomil, v obchodě jsem nepobyl ani půl hodiny. Při vstupu jakoby mě zachvátil chtíč mít rychle vše nakoupené, i když jsem na seznamu měl jen obyčejnou destilovanou vodu, která mimochodem stála pouhých 9,50 kč. Když už se mi flaška válela s účtenkou v tašce a začalo pršet, tak proč bych chodil domů. Směr kostel, zařval jsem si v hlavě a vykročil jsem do kaluže, hluboké, že se mi boty proměnily v rozbité vodní skůtry. Ještě by mě mohlo zajet auto a bylo by vše v naprostém pořádku. Jak jsem si v duchu řekl, tak se i stalo. Ne, že by mě někdo nebo něco zajelo, ale chlápka, který utíkal, nevím z jakého důvodu, k autu, málem decentě smetlo auto vyjíždějící z parkovacího místa. Je ten svět ale plný vzrušení, pořád se něco děje, zaznělo mi v kebulce.
V kostele nikdo není, počasí celkem ujde, ale to nic nemění na tom, že u varhan mi bude opět kosa.
Protože už mám praxi, zvládnu činnosti k zahájení hraní na varhanách dost rychle. Vysléct bundu, zapnout varhany, zapnout světlo, zapnout topení na pedály, zapnout topení vedle mě, nastavit rejstříky. Na programu je fuga e-moll od Johanna Sebastiana Bacha. Nemám noty, tak lovím v paměti a po několika zcela nesmyslných notách končím, abych se mohl věnovat (spíše pokoušet) „skládání“, protože k tomu noty nepotřebuju. Jakmile si zahraju motiv, který jsem složil asi před dvěmi týdny, začnu ho inovovat. Dobrý nápad, to bych si měl zapsat. Popadám prupisku, ale jak se dívám, tak se dívám, papír nikde. Knih je tu sice jak do cipa, ale nevím zdali by byl dobrý nápad psát do kancionálu, nedej bože do jiných „svatých“ knih. Naštěstí mám účtenku z obchodu, a i když není moc velká, tak to na pár poznámek bohatě stačí.
Blíží se sedm hodin večer. Aby si moji rodiče nemysleli, že jsem svědomitý při cvičení na hudebním nástroji, vydávám se domů.
Využiju chvíle, kdy u počítače nikdo není a přifařím se vesele drbat s kamarády. Pár otázek z toho, pár otázek z onoho a malinká diskuze se rozrostla až mi bliští samou radostí oči.
Kamarád mi napsal, že jestli bych nešel s nim a s holkama v Ostravě, 15. března, na Red party, která se koná na Ostravském výstavišti v pavilonu „C“. Po vzdychnutí z možné neúčasti jsem slíbil, že se budu snažit si sehnat peníze na vstup, který činí od 250 – 300,-- kč. Je to sranda, když člověk nejprve něco slíbí a až pak, po dlouhé době, zjistí, co je třeba k uskutečnění. Já se tedy pokusím udělat vše (nebo teda něco udělat, když ne vše), abych se akce zůčastnil. Při nejhorším zkusím vybrat nějaký ten bankomat. Když už dokáže někdo vyloupit banku a odnést si krokem půl miliardy, tak bankomat by neměl být takovým tvrdým oříškem.
Všichni leží, doma je klid, jdu taky. Zítra škola, natočím si budika na 7:00 a zalomín, dokud mám ještě reálnou šanci se do nějaké zdravé míry vyspat.