"Nebyl první, ale byl jediný, kdo mi každý večer slíbil, že zítra... vyjde slunce."

Den zvláštní už samotným ránem. Hon a chaos mě dovedl až k tomu, že jsem ráno (jelikož jsem postrádal čas) do školy odcestoval autobusem. Ano, právě tím dopravním prostředkem, který nejezdí přesně, nejezdí tak často a ke všemu jezdí úplně nečekanými uličkami, ke všemu se člověk málokdy vyzná v autobusových jízdních řádech, nedej bože, aby se dozvěděl informaci, kterou potřebuje. Jak jsem říkal, nemám rád autobusy a s trochou pravdy se dá konstatovat, že je přímo nesnáším, ale bohužel, byl jsem vydán napospas krutým ranám osudu. K mému spokojenému štěstí jsme zrovna v nejméně vhodnou dobu čekali (celý autobus) v koloně aut před Ostravou. Místo plánovaných (dle jízdních řádů) třiceti minut (necelých) jsme jeli téměř čtyřicet pět minut, ke všemu s více jak pětiminutovém zpoždění autobusu. Takže, když jsem měl vyjet v osm hodin ráno, v Ostravě se objevit kolem půl deváté, autobusem jsme vyjeli něco minut po osmé a do konečné stanice jsme zdárně dorazili po 8:45 hodin. Už v autobuse jsem se smířil s tím, že je marné z UÁNu běžet co to dá, abych stihl první hodinu dne, byť byla až na devět. V klidu, ničím nerušen, za poslechu hudby, jsem si to mašíroval až jsem došel konečně do třídy, kde se mnou nestíhaná výuka konala.
Krokem do učebny plné lidí a samozřejmě kantora jsem odstartoval nekrátkou sérii otázek. Identifikace, důvod pozdního příchodu, místo nacházení se v minulých hodinách a podobně zapeklité otázky, na které jsem však během chvilky našel pohotově odpověď.
Za celý den se toho moc neudálo. Uběhlo to jako voda už snad jenom z toho důvodu, že počet hodin (hudebně teoretických) nepřesáhl ani zdaleka počet prstů na čtyřprsté ruce.
Druhá, důležitější část dne nastala až po mém příchodu domů a usednutí za počítač s cílem komunikovat s klukem. Ráno jsme si totiž napsali pár sms zpráv, které byli v tak zvaném „básnickém jazyku“ a vlivem metafor a různých filozofických představ se stalo to, že, i když jsem znatele a hbitě odepisoval, pravou náplň těchto zpráv jsem ani v nejmenším nepochopil.
Nastala tedy hodina „H“, kdy vše nepochopené dostalo rázem přesná měřítka a slova významu více, než přesného. Po jednotlivém procházení zpráv a vysvětlování rolí, které se během telefonní komunikace vystřídaly, jsme konečně (společnými silami, protože vlastní silou bych s takovou přicházel na vše o další dlouhé dny déle) dorazili na hlavní otázku dne, která spletitými úvahami, konstatováním a konečným rozhodnutím byla zodpovězena krátkou, výstižnou, i když trochu neformální odpovědí. „Hmm… JO“ se vyobrazilo na displeji monitoru. Zazněly zvony svátečního konce a naše dva životy byly opět natolik samostatné jako tomu bylo před čtyřmi měsíci. Kráčíme tedy každý svou cestou a následky, které tato nelibá situace způsobila si řešíme dle vlastního uvážení.
Argumentů, důvodů bylo jasně hned několik, při hlubším zvědavém dumání se vše rozvětvovalo, až jsem z celé konfrontace vyšel, jako člověk, který se opravdu k Danovi nehodil, i když zpočátku vše zářilo radostí a zářivou budoucností (i tak je mi to bohuže divné. Stále a pořád.). Vše se provalilo v časovém horizontu celkem delší doby, což je zcela normální (takové věci se jen tak neobejdou bez delších provokativních předmluv, rozhovorů…), a proto informace, které lítaly světem v okamžiku bouřlivého psaní, i když podstatné, nebudu rozepisovat. Jen mezi řeči se raději přikláním i osobnímu vyslovení, než pomocí jiného prostředku. Vždy se lze dohodnout a také kupříkladu někam přijet. Můj závěr zněl (zní) jednoduše. Je to student, který se tímto rokem ocitl na prahu maturitního ročníku, kdy většina lidí popadne nejistota z budoucnosti zvláště pokud jsou na škole, která nemá jasný směr nebo obor. Pokud chceme dělat kariéru nebo jít za svým snem, je kluk, kterého jsme (momentálně) měli tak rádi, svým způsobem přítěž, jelikož snad nikomu se nikdy nechce tomu druhému ublížit, obzvláště pokud dopředu víme, že takováto možnost může nastat. Strach z budoucnosti je globálně velmi známý. Prožívají jej lidé, kteří se teprve rozhodují jakou cestou se vypraví do světa, ale také lidí, kteří mají budoucnost vymalovanou a teoreticky se nemusí ničeho bát. Třetí části závěru je celkové snažení. Prostě to vzdal, jak už jsem mu v sms zprávě před ulehnutím do postele napsal. Tím (mým shrnutím) jsem však nechtěl naznačit, že je to jeho vina. Musíme si vyložit karty na stůl a říci, že jsem to očekával (očekávali), byť jsem věřil, že vše dobře dopadne a dával tomu patřičný čas, jelikož jsem věřil, že tuto starost budu řešit, až nadejdou měsíce, ve kterých už nebude vše tak lehké. Jsem kat a ty jsi nevinná oběť, napsal mi, když jsme se jednoho dne právě o tom stejném tématu bavili. Vše dostalo nečekaný spád. Proběhly nošovické pivní slavnosti, kde jsme si oba sebe navzájem užili a spolu s přáteli si vychutnávali doušky plné radosti a dobré nálady. V ten okamžik bylo hlavní řešitelné téma vysoká škola. Minulý týden, byť se nepovedl k obrazu nejen mému, ale i Mrňase jsem cítil, že i přes všechny neduhy a nedobré nálady byl určitý okamžik, kdy jsme oba věděli jak jsme šťastni, že vedle sebe toho druhého máme. Posléze mi dokonce objasnil svůj plán do budoucna, se kterým jsem byl velmi spokojený a, který mi dodal takového uvolnění, že jsem se už konečně ničeho nemusel bát a mohl započít fázi bezstarosti, naprosté důvěry, jistoty a začátku kompletní změny.
Uběhl týden a pod záštitou všech možných důvodů doprovázené nečekaným propadnutím nastal konec (sice očekávaný, ale dosti překvapivý). Upřímně se přiznám, že důvody, které mi napsal jsem sice přijímal (ano, má pravdu, s tím plně souhlasil – jsem přeci člověk a ke všemu ještě nedokonalý), ale stále, jak nad tím stále přemýšlím, tak je nechápu. Sedím u počítače, koukám na monitor a svým způsobem čtu jakoby kritiku na mé divadelní představení. Hra „láska obyčejného blázna“ byla opravdu chvályhodná, ale s přibývajícími chybami, které se neustále vršily a vršily zřejmě nebyla natolik ohromující, že vše muselo skončit.
Mám právo se zlobit. To zcela určitě a také se zlobím. Jenže, na co se mám zlobit, na koho se mám zlobit a, i když mám to právo, mám právo jej využít? Máme někoho rádi. Máme někoho rádi takového, jaký je.
Když se s někým někdo rozejde, ze strany „oběti“ to má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že všechen čas, prostředky (jak finanční, tak jiné) můžu bez problémů přesunout do ostatních sfér, kde se jistě jen tak neztratí, naopak dost pomohou. Jelikož mám více času, můžu se věnovat naplno věcem, které mě snad budou v budoucnosti živit (nemluvě o tom, že mě kupříkladu baví).
Nevýhodou zůstává snad jen to, že jsem ztratil kluka (hold už mi nikdo nebude v zadních řadách sálu sedět a poslouchat, jak jeho kluk úspěšně stoupá a plní si své sny). Z mého pohledu mi budou scházet nejvíce ruce. Zní to poněkud divně, směšně, ale má to své opodstatnění. Sice je to, dá-li se to tak nazvat, prkotina, ale svůj účel vždy hravě zvládly. Budou mi chybět jeho ruce. Nebylo snad většího štěstí (až k pláči), když mě jeho mohutné „lopaty“ objaly. Poslední hlavním bodem nevýhod je absence myšlenek s následným navozením dobré nálady. Když ráno vstanu, nebudu se těšit z každého uplynulého dne, protože vím, že mě o víkendu nečeká cesta za mým klukem, ale hezky zůstanu doma a budu pilně cvičit. (po několika takových měsích se daná činnost stává sterotypem a to mě opravdu moc netěší)
Den zvláštní už samotným průběhem. Vše se odehrálo tak rychle. Je večer, píšu kamarádovi, že jsem si zase neochotně přidal na své konto další nezdařený pokus o „důkaz dlouhotrvajícího gay vztahu“. Odpovědí byl obratem telefonát, který mě potěšil více než dosti. Popovídání si a tak zvané „vykecání“ do zdi mi natolik pomohlo, že od momentálně aktuální situace jsme debatu rozšířili na ostatní části světa (maturita, škola, práce, kamarádi…), což po ukončení mělo za následek rozjařenou usmívající tvář na mém obličeji, tedy alespoň dočasnou.
Je už zase příliš hodin a únava už mi klepe tiše na rameno. Je čas spát. Den zvláštní samotným koncem. Usnul jsem… s přáním, aby mě zítra ráno čekal s kyticí růži před mým vchodem.
Všeho je hodně, důležitého je jen pár a celkově vlastně o nic nejde. Nebyl první a zřejmě (to je na tom všem to smutné) nebude poslední. Stále se budeme honit za něčím, co nám podkopává nohy v domnění, že to za nějaký čas ustoupí a my najdeme kupku zlata, kterou tak do roztrhání těla hledáme kde se jenom dá. Budu tedy stále hledat zlatou kupku? NE. A pokud ano, budu čekat až mi řeka vrátí to, co mi odplavila. (naivní, ale nikdy neříkej nikdy)