"Už se to blíží. Šlape mi to s velkým výsměchem na paty a já si stále nejsem bohužel ani v nejmenším jistý, jestli jsem se připravil!"

Tohle trojdení bylo v mém diáři (diáři paměti, protože papírový diář jsem zahodil už v den maturity a nemíním ho obnovovat. Maximálně od září, kdy to asi budu z velké pravděpodobnosti potřebovat.) opravdu velký, tučným, barevným napsáno, vyznačeno. Na tuhle dobu jsem se těšil pomalu dva týdny, které, jak už to tak po maturitě bývá, neutíkaly zrovna dvakrát rychle. Ale, když už uběhly, tak je vše v naprostém pořádku. Práci už mám taky za sebou, takže se není čeho bát, že si toto období konečně očekávané zábavy zcela užiju.
Ještě včera večer jsem si psal žhavé smsky s profesorkou, abych se domluvil, jestli dneska budu mít hodinu, nebo ne (dneska – myšleno 20. června). Se štěstím jsem se domluvil na dopolední sezení a to na 12:15, tak, aby mi vlak jel přesně a, abych byl na konzervatoři v požadovanou dobu. Takže dopoledne jsem kolem 9:00 hodin vstal, abych se v pořádku připravil a taky, abych si ještě krátce procvičil to, co jsem si na hodinu měl připravit.
Oživující kůra, uklidit si, protože s přibývajícími krabicemi nepostavené kuchyňské linky se prostor v největší místnosti našeho bytu zmenšuje. No a nic jiného nemohlo následně nastat, než, že jsem si vzal knoflíky a začal pilně cvičit, i když sám dobře vím, že před hodinou nacvičím velké kulové. Následně odbila jedenáctá hodina dodpolední a já si už to šinul po chodníčku k vlakovému nádraží. Vedro, že by i mrože střelilo. Kdo komu co udělal, že se musím cítit jako hranolky v oleji? No co, přicházím do vlaku a opětovně si sednu na stranu, kde chytám nejvíce slunčního svitu. Asi se stanu jednotkou na solární pohon, je mi to zřejmě předurčeno a i kdybych nevím co dělal, tak tomu neuteču. Hold blbcovi už jenom nohu nastavit.
Jedeme, jedeme, hola hej sluníčko nesviť a mnoho podobných slov, které mi hlavou lítaly. Při vystoupení z vlaku si všímám kamaráda. Viděli jsme se naposledy nějak po silvestru a pak už se mnou nekomunikoval. Hlavně, že to do silvestra vypadalo tak nadějně. No co na tom. Tak mě pozdravil a na těch asi 20 metrů, co jsme šli spolu, mi stihl říct, že bydlí ve Frýdku, že se mám někdy stavit, že bude rád. Pak si odkráčel pryč a já na konzervatoř. Aspoň nějaké to povzbuzení, když kluk odjede pryč na dva měsíce. Nebudu se nudit a s Tomášem je legrace,dokonce i když nejsme zrovna nalití. Takže hola hej, na konzervatoř klusej.
Proklouznout tiše kolem vrátné, která asi moc dobré nálady cestou do práce neposbírala, vyklusat do třetího patra na obor a jde se hrát na hodinu. Fakt se upřímně bez nějakých veřejných posměchů přiznám, že jsem dosud nepochopil, proč náš obor (bajan, akordeon) má základnu kajsik v nebesích, když naše nátroje váží přinejmenším 15 kilo. Takže se jako obvykle tahám po schodech do nebe, pak jsem celý vyčerpaný a funím, jako bych měl roztáčet mlýny v Nizozemí. Naštěstí nemám sebou nástroj, to bych se na to vyprdnul asi (to myslím ironicky, protože kdybych se na to vytentoval, tak tam nemám co dělat), fakt hotová katastrofa. Hlavně, že varhany jsou v přízemí.
Hodina proběhla bez větších problémů. Sice jsem první musel dumat nad tím, jak celou tu dobu přežiju, jelikož nástroj, který mám doma, se naprosto liší od nástroje, na který jsem hrál na konzervatoři. Ke všemu mi nástroj tak nějak pohupoval na těle, takže komedie byla na světě, slavila neskonale velký úspěch a jsem docela rád, že profesorka nijak nezešedivěla. Hodina a půl hraní a už to máme za sebou. Dostal jsem novou skladbu. Polyfonii od Händela, takže mám opět co dělat, i když to mám pořád, protože vždy se dá co dodělávat a dopilovávat.
Hned po hodině byl koncert. Nečekaně na Janáčkově konzervatoři. Ve dvě hodiny jsem přifrčel jak s vrtulí v dupě dolů, abych se podíval, jestli je tam moje zuškovská garda s mým nástrojem. Sotva jsme se všichni nashromáždili, podepsali papíry, valili jsme si odnést věci, trochu se i rozehrát do třídy, abychom měli vše hotové a jelikož jsme hráli až za delší dobu, sedli jsme si spokojeně do sedadel a nechali se unášet často zajímavými výkony. Když jsme pak přišli na řadu my, celí nadšení, že máme poslední vystoupení, jelikož snad i více jak polovina lidí z celého vystoupení byla dost unavená, v pohodě jsme s velkým úspěchem odehráli svoje číslo, obdrželi dárkové propagační věci od Moravskoslezského kraje a odklusali si vše zbalit, abych si pak mohl zase sednout a aspoň konečkem prstu se přitulit k Danovi, který mi na koncert přišel.
Po koncertě to byla jasná a rychlá akce. Vydrali jsme se všichni ze zkušebny, hodili vše do kufru aut, rozutekli se a já s klukama (Danem a Maňasem) jsme odkráčeli k vlakovému nástupišti, odkud jsem s Mrňasem odjel započat další cestu a to na Olešnou, kde jsme společně s jeho skupinou ze třídy stanovali. Domů pro všechny věci, ještě že není nikdo doma a už upaluju do náruče velkému paření a užívání si skvělé společnosti.
Zkrátit to zkrátím, jelikož za celou tu dobu se do života obyčejných lidí vplýtalo nespočet situací a chvil, které, kdbych měl popisovat (třeba i detailně), by zabraly velké množství přebytečných a už tak dosti informativních řádků tohoto článku. Lidi, kteří tam byli, tak si to pamatují, to bezesporu. Dan má kebuli určitě jako úložný sklad, takže se vůbec nebojím, že by postrádal v tomto psaní nějaké popisovací akce na připomenutí.
Stanování se tedy velmi vydařilo. V pátek, jelikož jsem byl i trochu unavený, jsem nechtěl do společnosti co kecat, takže se vše pak večer ustálo na samotné dovádění (lehce řečeno jsem prostě ležel, chvilkami spal, chvilkami poslouchal hudbu a chvilkami tiše sluchem pozoroval, jak si ostatní osadníci, včetně mého kluka,užívají bezstarostného života mezi svými), které přerostlo v trochu i závidění, protože, i když se, jak ostatní říkají, do společnosti hrnu nenásilným a velmi zajímavým způsobem, zrovna v ten den (večer) mi to nebylo samotnému vhodné. Vzpoměl jsem si na naši třídu, kde by jeden druhému vyrval oči, jen aby viděl to, co jiný ne a podobně. Ale to byl pátek, pátek deprese, kdy jsem se choval tak, jak sám jsem nevěděl. Nezastal jsem žádnou roli, nevybral jsem si ze žádné škály chování. Na rozjezd to bylo opravdu dosti trkaté. Ale co pátek, první den a to jsem za sebou měl koncert a hodinu u profesorky na konzervatoři, tudíž je to i pochopitelné. Asi dost převratnou novinkou, i když dost malou skutečností, byl nákup. Společné nakupování s člověkem, do kterého každý den vkládám nějaký ten penízek důvěry a, od kterého očekávám, že bude plnit tu dlouho očekávanou roli, kterou jsem mu tak razantně nasadil na tělo.
V sobotu bylo vše už jinak. Mohl jsem se chovat otevřeněji. Vyspal jsem se (bodejť bych se nevyspal, když jsem měl stan sám pro sebe a ke všemu byla ke stanu fasována bonusová akce a to princ) do růžova a ráno už vše začínalo být o dost lepší. Pokecali jsme, pohrali, poblbli, na večer se zamluvil bowling. Den opravdu nádherný, cítil jsem se jako kamarád, taky jsem se tak tvářil a taky jsem se tak choval. Byl to prostě bezvadný konec školního roku, i když já už měl konec asi před měsícem. Na bowlingu se z legrace zápasilo jako obvykle o nejlepší postavení v žebříčku, a proto (ještě, když se dodalo trochu piva) bylo zábavných situací, potlesků, výkřiků a skandování dost. Je celkem zajímavé, že po dvou pivech jsem vyhrál druhou část bowlingu. Když jsme se totiž vypotáceli z restaurace, kde byly dráhy k dostání, opravdu doslova jsem se potácel, jelikož při pití alkoholických nápojů a nečekaných pohybových zvratů se nic jiného nedalo čekat. Ale bylo opravdu dobře. Na konci celého nočního maratonu jsem se opil. Vše skončilo a já zase ležel v obejmutí, které jsem za celý den zase tak dlouho čekal.
A nastala neděle, dlouho (hlavně pro mě) očekávaná neděle. Všichni řešili vlaky, autobusy, auta a dopravu celkově. Já ji řešit nemusel, jelikož už jenom to, že bych udělal pár kroků a byl bych doma, mi bylo trapné. V hloubi duše jsem chtěl, aby Dan odjížděl až pozdě večer, ale neporučím, a proto už kolem 11:00 se všichni naskládali do auta, já dostal pusu na rozloučenou a šmarovalo se dál vlastním tempem, dle svého gusta.
Doma pár otázek, ale jinak nic extra. Den zvláštní, protože jsem si celou dobu myslel, že je pondělí. Důvod? Moje hlava si vsugerovala, že mi kluk odjede večer. Nevím proč, snad jen pro to, že není připravená na to, že ve středu na dva měsíce odjede. A i tak je to dost podivné, protože, kdyby už jsem měl, tedy moje hlava, měla strach (spíše nechtěla z jakéhokoliv důvodu si uvědomit něco), tak by naopak od přemýšlení „dopředu“, házela dny do bláta a uvelebovala se do doby, která je pro ni skvěle přípustná, protože snad i v té době ani netušila, že nějaké takové období (hluché období) bude.
Den skončil, skončilo „pondělí“ (neboli neděle). Užil jsem si to a užívám si to.