"Foťák je zločinec, fotky důkaz a my nevinné oběti. Neutíkejme před nimi kvůli toho, že nám dokazuji naši existenci."

Složím se do vzpřímené polohy a mé reflektory zachycují první kousky slunečních paprsků, které se nebojácně dobývají přes tlustě průhledná skla našeho domovního bunkru.
Dnes svou nepřekonatelnou krásu, kterou bohužel či bohudík nikdo nevidí, nechám vrýt do paměti všech kolemjdoucích fotoaparátů a barevných tiskáren. Nespočet podob, nálad a pozic budou vystaveny neukojitelným pohledům fotografa a já se konečně alespoň na jeden den stanu objektem středu pozornosti.
Čeká nás totiž focení na tablo, což už samo o sobě vypráví o zábavě a legraci, kterou jistě přímo na místě zažijeme.
Člověk by si řekl, že problémy se nedějí každý den, ale naopak, nikdo si tím nemůže být tak jistý, protože zrovna u mě se vše, co by němělo být, potvrzuje. Ono se sice řekne, že se budeme fotit na tablo a fotky ponesou téma „vysněné povolání“, ale kdo má pak vymyslet to vysněné povolání? Takže jak to tak bývá, ještě ráno jsem panikařil, za co půjdu, nic nemám na sebe, bůh ví co v tom ateliéru bude mít a podobně. Ke všemu mi na icq psali kamarádi, že se u něj včera nefotili, protože je to prý tak strašné, že raději odešli jinam. Panečku, jsem v těžké krizi. Mám tam jít, nemám? Mluví pravdu, nebo je to jenom jejich představa, která se o velký kus liší od mého budoucího dojmu? NIC! Nehrotím to, prostě a jednoduše půjdu, jak jsem se domluvil s Luckou, do Frýdku a přinejhorším opustím mlčky ateliér s vizí, že se vyfotím někde jinde.
Do tašky vhodím červenou košili, nějaký štos not, který mi poslouží jako doplňek k fotkám „vysněné povolání – umělec“ a za chodu opouštím byt. Z rohu doléhají příkazy, kup známky, abys ty pohledy, co jsem ti nachystala na botník, mohl poslat. ANO! Už se celý blahem bez sebe trhám, abych mohl poslat pohledy, které jsem sám musel vytisknout, napsat, zalepit a poslat. Proč já to vlastně všechno dělám. Kvůli toleranci, kterou stejně od nikoho nedostanu? Kvůli uznání? Za co uznání, za to, že ze sebe dělám upřímně pravého blbce? Chuj s tím.
WOW! To už je tolik hodin a kdo mi to pořád volá? AHA! Lucka. Jasně, ona už přijela autobusem na Veselou, já tam měl čekat a místo toho tu čekám na babu až si koupí křížovky, abych mohl vzít ty nálepky na pohledy a vhodit je do poštovního koše.
Tramtadada, tramdatada ještě kousek a jsem na místě, kde mi říkala Lucka, že mám stát. Hnědé dveře, další dveře, schody dolů, raději zavolám Lucce, ať si pro mě příjde. TUT! TUT! Ahoj, kde jsi? Bla bla bla, no tak jsem zase tam kde jsem byl. Stojím před hnědými dveřmi a čekám na smilování. Budu si muset poradist sám. Stojím pak nervozně před kadeřnictvím, a když zaslechnu hlasy holek, tak se vthnu neohroženě dovnitř. JEJ! Uviděl jsem Soňu s natáčkama, tak kdo by se nelekl, ale nebylo to nic urážlivého, prostě odpoledne vidět někoho v takovémhle stavu se jen tak nepoštěstí, a jelikož na to není člověk zvyklý, tak jeho reakce by se dala předvídat.
Vlez do tamtěch nepopsaných, čistě hnědých dveří, tam je ten ateliér, ozvalo se zpoza rohu, kde seděla Lucka s doprovodem dalších dvou hlasů (Soňina hlasu a hlasu od Martiny). Pohlédl jsem za sebe a jediné nepopsané, čistě hnědé dveře byli na boku. Myslíte ty, které vypadají jako vstup do plynové komory? Ano, to jsou ony. Dej si tam věci.
WOW! Tolik lidí, že člověk málem nepoznal fotografa, ale jelikož byl jediný lidský tvor svírající v rukou foťák, tak jsem doufám dobře odhadl, že je to právě on ten hlavní.
Chvilku jsem postával, díval se, jak se ostatní směle fotí, prohlížel si fotky, které fotograf pořídil a v duchu slintal blahem, že tak dokonale, jako mí spolužáci, budu vypadat za malou chvíli i já, když se postavím před objektiv černé skříňky.
Focení se náramně povedlo. Postřehy od druhých z rána na icq jsem doslova nepochopil, jelikož se mi to náramně líbilo a společnost všech lidí, včetně maskérky a fotografa byla zcela normální a zábavná. První Martina pak já, Lucka, Soňa, Eva a podobně. Jelo to jako na běžícím páse. Když odešla učitelka, která se mimochodem s náma taky fotila, aby měla taky tak krásnou fotku, jako my a nedarovala nám ohyzdnou starou černobílou fotku, jako naše ctěna paní ředitelka školy (která nám i tak bude mařit celkový dojem tabla), a ostatní lidi, kteří už byli vyfoceni, zbyli jsme my, naše silná skupina, parta do všech sfér času, prostoru a dění. Fotka v normálním bílém tričku, pak vyzívavě bez trička, následovalo „vysněné povolání“ (v tu chvíli jsem šel definitivně za pana bláznivého skladatele, jak mi to bylo navrhnuto). Opět s tričkem, tedy košilí a následně bez košile, bez které se fotilo už po zbytek celé akce. Takže pomalu všude na fotkách mě může člověk spatřit takzvaně „polonahého“ (myslímt tím, že mám kalhoty, sice roztrhané, ale mám, a mám holé pouze tělo od pasu nahoru). Fotky se mi líbily, i když nevím co si ostatní o tom budou myslet. Ale kašlat na ně, oni taky nejsou dokonalí a já jsem prostě takový jaký jsem a jestli se to nikomu nelíbí, tak ať si chuchne. Lidi toho napovídají, a když se podívají na sebe, tak by nerjaději zašli k plasticému chirurgovi, aby právě on napravil ty jejich nekrásné bolístky.
Cha cha, chi chi, cho cho, ozývalo se z ateliéru. Zábavou jsme všichni překypovali, tudíž se z nás nějakým způsobem musela dostat, a proto nikdo neváhal zahlásit něco, po čem se automaticky spustil hřmotný výbuch smíchu. Nesčetné nastavené, normální, ničím originální postoje nahradily postupem času zajímavé a netradiční pózy. Fotky se vytvářely už v opojení legrace a vtipků, které se houpaly v ovzduší.
Těším se, až se nám konečně všechny fotky, sice zatím jenom na DVD, ale i tak, dostanou do ruk. To by mělo být, pokud se nemýlím, už v úterý nebo ve středu. Takže je stále na co se těšit.
Po focení jsme se všichni unaveně posbírali a pomalu začali opouštět ateliér. Doprovodili jsme Soňu s Martinem kousek, pak Jarču přímo domů a poslední skupina (Martina a já) odkráčela směrem k vlakovému nádraží, kde jsem ještě s Marťou čekal na vlak a až si nasedla, tak jsem šel domů. Vždycky to tak dělám, lidi doprovázím a přitom si s nimi povídám. Je to takové slušné gesto a doufám, že si toho i vážím. I když byla venku zima a já měl pouze jenom něco málo na sobě, tak jsem ji doprovodil. Byl to namáhavý den, ale stál za to.
S příchodem domů nastaly mnou očekávané otázky. Jaké to bylo? Jak jste se fotily? Kde to je? Jaký byl fotograf? Kdo všechno se fotil? Kdy budeš mít fotky a plno jiných otázek, které se chrlily z úst ostatních spolužíjících členů rodiny. Malé frknutí všechno zavřelo a jako odpověď zcela postačilo. Bylo sedm hodin tak nezbývá nic jiného, než se podívat na poštu, televizi a spokojeně vtisknout svůj obličej do měkkého polštáře.