"A i kdyby bylo málo, stále může být méně. Kdyby bylo víc, nechtějme už raději nic."

Čas se vleče. Nevím jestli je to jinou zemí, časovým pásmem, ale je teprve (už) 20. června 2008. Ještě před nedávnem jsem odjížděl natěšený směr Anglie a čím déle tu jsem, tím pomaleji to utíká. Den ode dne je vše stejné, i když každý den prožívám nové a nové dobrodružství. Z neucelených večerních debat se staly noci strávené u monitoru počítače, na který koukám na filmy. Každý večer, i až do rána, čekám, až ke mě můj kluk příjde, lehne si vedle mě a svým objetím vydá najevo to, že právě já jsem ve všem tom schonu jeden z důležitých bodů.
Za pár dní se stala hromada věcí. Ať už dobrých, či zlých, staly se a nejde je změnit. Také, proč bych ty dobré věci, které mi dali klacek pod nohu, měnil?
Dneska byla neděle. Zasloužený víkend po urputném pracovním týdnu. Ráno se probouzím vedle Dana a se stálýma jiskřičkama jej pozoruju, protože ještě spí. Pohled nevýdaných rozměrů a nevyčíslitelné ceny. Chvilku se převaluju a stále přemýšlím, jestli mám uskutečnit výlet (cestu), kterou jsem si včera usmyslil. Chtěl jsem se totiž podívat na Camden, což je jedna z mnoha částí Lodnýna, do obchodů s oblečením a také zajít jako tradičně nakoupit do "libráče" (obchod, ve kterém všechno zboží, nebo spíše drtivá většina stojí 99p neboli 1 libru). Po pár mohutných šarvátkách s partnerem, ranních rozhovorů a dumání nad důležitostí cesty jsem vstal, zašel do sprchy, "nasnídal se" a s pár penězi v kapse a oyster card (čipová karta na dopravu po městě) jsem kupředu hleď vyrazil novým poznatkům. Na Camden jezdíme zásadně metrem, jelikož čas strávený v "metrovém" vlaku zabere necelých 15 minut a autobusem by to jistě byla delší doba. Ke všemu východ z metra je přímo na ulici, na které jsou obchody, i když je celkem směšné říkat tuto věc jako velké plus, jelikož Camden je celá jedna velká ulice plná obchodů. Kam se člověk podívá je obchod, lidi, peníze, věci, jídlo... prostě vše, na co si člověk může jenom vzpomenout.
V libráči je nakoupeno, jdu se projít po ulici (zahrát si na mladého Brita) a okouknout co všechno za obchody se tu, ještě v neprobádaných krocích, skrývá. Vzpomínám si, že chtěl černé boxerky, když mi volal. V libráči je neměli, tedy možná ano, avšak já je nenašel a to jsem hledal opravdu poctivě, až mě málem chlapák, který zřejmě zastupoval roli strážce a ochranky, svým důležitým a drsňáckým pohledem podezíral. Naštěstí se vše obešlo bez nějakých problémů a z libráče jsem vyšel bez záznamu v trestním rejstříku. Ale, abych se vrátil k boxerkám. Napadlo mě, že bych zajel do Kilnburgu. To je další část Lodnýna, možná menší, nebo je to část části Lodnýna. Kdo se v tom má vyznat, hlavní je, že je to jedna ze zastávek metra, avšak metrem by mi to trvalo dlouho, proto jsem se zastavil na zastávce pro autobusy a koukal, jestli nějaký nepojede. Po asi deseti minutovém popomýšlení jsem se na všechno vykašlal. I když peníze mám a sám jsem si chtěl něco koupit, pojedu tam jindy a kupříkladu i s někým. Jedu tedy domů (domů jako k nám na ulici, kde momentálně bydlím s ostatními lidmi).
Den opravdu překrásný, i když mračna tomu nijak zvláště nenapovídala, slunce se pyšnilo svou září a my měli zase jednou povedený den. Počasí se opravdu vydařilo. Máme možnost pověsit prádlo, tak na co čekat.
Dneska byl v celku zvláštní den. V domě nikdo, všeho všudy jen já a Dan. Oh, jak romantické, ale, když si můj vysněný partner vezme knížku (Harry Potter...), tak je všechna romantika zažehnána a také, nemůžu ho otravovat 24 hodin denně, i když jsme spolu. Neberme svobodu druhým, když nechceme, aby nám druzí brali tu naši. Prostě a jednoduše řečeno, neomezovat.
Do pěti hodin času dost. Proč do pěti hodin? To vždycky přijede z práce Monika (naše kamarádka). Vždycky zazvoní a já ji otevřu s úsměvem dveře. HLE, je nás o jednoho více. Uvaříme, trochu poklidíme a zase si jdeme svou cestou.
Dneska jsme měli v plánu, že pojedeme všichni na Camden (možná opět, ale místo je to vskutku velkolepé a krásné natolik, že není možné, aby se tam člověk nevrátil) a sedneme si k vodě na naše oblíbené a vyhlédnuté místo. (vodou jsou myšleny "Londýnské vodní cesty") Bohužel však informace, že je Camden zavřen (buďto na nějakou dobu, nebo napořád, i když to je velký nesmysl), nám plán dost zmastila, takže jsem (jsme) celý den seděli doma a (možná i trochu násilně) relaxovali. Mám aspoň čas upéct buchty, pravé české buchty, jak stojí na obálce krabice, ze které se můj výtvor vytvoří. Zprvu vše vypadalo, že se v tom utopím sám, ale zanedlouho (až tedy bylo těsto vykynuté a začínala samotná kreativní fáze) se přidali i ostatní (tím myšleno Dan s Monikou) a práce nabila zábavního rázu. Šup do trouby a už zbývá jen hlídat, ať nemáme nechutné černoušky.
Zbytek dne už je tradiční, jak už se to osvědčilo v posledních asi dvou dnech. Lehnu si na postel a budu koukat na film, protože je jich tu nezpočet a není přeci možné, bych toho nevyužil. Ostatní (a tím už myslím všechny, co tu na domě zbyli) jsou dole a holdují zábavě, konverzaci a při krátkém seběhnutí pro buchty (alespoň na ochutnávku) a pití i trochu alkoholu (který mnohdy na zábavě přidává). Proč se nebavím s nima? Je to v celku prosté. Ani ne, že bych neměl náladu, ale díval jsem se na film, a když skončil, tak bylo snad něco kolem 23:30, což je doba většinou pro spánek nebo alespoň vplouvání do spánku. Také je mi blbé sedět s pitím (vodou a šťávou) mezi lidmi, kteří si ťukjí vším možným, z velké části asi však ne nealkoholickým pitím, ale můžu se mýlit, protože jsem stav stolu moc nezpozoroval.
Lehce řečeno, spím kudy chodím (nemám náladu?). Nejsem v práci, ale většinou pořád spím. Nejhorší na tom všem je, že se nudím, tudíž spím, a když se vyspím po obědě odpoledne, tak nespím večer, a proto otravuju Dana, který však tvrdě spí, protože on narozdíl ode mně tvrdě pracuje (jak před pár dny sám řekl). Já mu to věřím, však po něm nic nechci. Nenařizuju mu, aby se mnou jel na pamtáky o víkendu, aby se mnou někam šel, ať dělá to a to... prostě a jednoduše ho nechávám, protože ho chápu. Taky pravda, když mi člověk usne hned co lehne do postele, tak ani nic jiného se od něj čekat nedá.
Jak si co uděláš, takové to máš (myšleno s prací). Já pracuju jenom čtyři dny v týdnu, umývám okna, pravda nesedřu se. On dělá pět dní v týdnu, rozbíjí nevím co, dělá nevím co, neboli těžkou práci, dost se za celý den unaví. Každý svého štěstí strůjcem.
Teďka pudu dolů, vrátím talíř, všem oznámím hezkou "dobrou noc" a odkráčím nahoru konečně zalehnout, protože začínám slyšet hlasitou hudbu a mlčky (potají zakrytý peřinou) budu čekat, až se můj statný princ dobelhá spát, protože jak je známo, v pondělí (zítra) vstává v 6:30 hodin do práce.
Dneska je den naprosté svobody. Dneska je den volna. Snad do zítřka alespoň z části přežiju. Usínám s vizí krásného zítřka s uvědoměním, že dnešek byl také skvělý.