"Víte co?... nechte mě být,... vy žalostní psi. Cesta už dávno skončila. Spálím mosty...  se vším (se všemi). Budu jenom já a kolem prázdno... mně hnusící se širý svět."

Bylo nebylo, dneska vše spadlo. Zem se rozpadla a já při procházce centrem revolučního hnutí šlápl do nepříliš libě vypadající sračky, která mi zasvinila celou nohu. Den prostě kompletně na prd. Člověk ze sebe může dělat sebevíce lepší přirozenější stvoření a konec je kupodivu stále více podobný předchozím ztrátám na životech. Uhyne smysl a vlastní povinnost se stahuje k letmému zamávání při počítání mrtvých a živých.
Moje škola není co by fyzicky těžká, ale hlavně ze stránky psychiky. Hrát denně několik hodin, soustředit se, odbourávat stresy, nápory nepříjemných nálad (pocitů), jakoby ohluchovat okolní přívaly jiných zvuků. Moje škola není co by fyzicky těžká, ale opravdu hlavně ze stránky psychiky.
Zima, jako taková, je každoročním méně i více příjemným zjištěním. Hlava neustále šrotující jako továrna na levné boty si doslova odpočine, i když musím stále cvičit. Ovšem rozdíl je v tom, že nepřijímám kvantum zvuků, hluků, které musím ve škole vytěsňovat ze své „společnosti“. Jen klid (klid před bouří).
Nemám, byť je první některými toužebně očekávaný prázdninový den, náladu k hltavému smíchu, při kterém se okamžitě svalím jako mohutný strom k zemi. Zarmoutila mě v podstatně úplně banální prkotina (banalita – banalita). Sebi si našel (nebo byl nalezen) přítele. Za gratulací a nadšením se schovávala menší dávka závisti (kdo ví, jestli nenávisti) a chmurného vzteku, přitom nejde prakticky o nic. Neberou mi střechu nad hlavou, nepropouští mě ze školy, neumírají lidi v mém okolí. Přesto jsem trochu smutný. Neřeším nic, snad jen, že už tak upadající a bídné spojeni mezi námi bude ještě mnohonásobně ubíjeno z důvodu výskytu „ubíječe“. Ať chce, kdo chce, co chce, nic, víc.
V odstupu od prahu šílenství se rodí síla. Odstupuji, utíkám.