"Nemůžeme chtít, aby naše přání, letmé myšlenky či dlouhodobé představy byly ve zlomku vteřiny opravdové. Musíme se ptát. Musíme odpovídat, byť je to více, než častokrát těžší, abychom byli k danému okamžiku SKUTEČNA blíž a blíž."

Další pondělí, další týden, avšak ne všední, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale něčím výjimečný. Sice je to drobnost, ale stále to stojí za zmínku. Tento týden je totiž poslední před podzimními prázdninami, které se odehrají od 25. – 29. října (2008 pochopitelně).
Hned do startu týdne jsem si pořádně schrupnul. Ne však náhodou, nýbrž plánovaně. Při pohledu na hodiny ukazující půl sednou (nebo snad sednou?) hodinu ráno se mi hlavou mžikla myšlenka, která byla vzápětí do samého detailu zrealizována. Mám na devět hodin školu, první hodinu mám nepovinnou Italštinu, takže vlastně až na deset, pak hodinu Němčiny. Do Němčiny se mi nechce (abych nevypadal jako flákač, vše potřebné jsem se do další hodiny, která byla v úterý, doučil), takže mám až na jedenáct, ale, když se podívám na rozvrh, tak mám po hodině Němčiny dvě hodiny volné, takže s konečnou platností (teoreticky a prakticky dohromady) mi škola začíná v 12:45 a to hodinou „VHN – všeobecná hudební nauka“. Jak se ten svět najednou jednoduchý, člověk, aby takhle žil častěji a možná mu bude stačit ke štěstí jen ranní pocit při probuzení (kdo ví).
Obvyklé činnosti k zajištění pravidelného pohybu v domácnosti a jelikož mám chvilku čas, tak usedám k počítači (mimořádně ráno, protože ostatní dny usedám vždy a jen, v tuto dobu, do vlaku), abych se trochu zabavil. Zapínám pozvolna ICQ s přáním, aby byl online ten, jehož slova „zítra mám volno“ mi udělala nesmírnou radost. HLE! Kdopak mi to píše (otázka – jak to, že nejsi ve škole). Sebi byl ve střehu a hned zareagoval. Po krátkém a stručném vysvětlení mého pekelného „flákání“ (když už by se to tak řeklo) a pár prohozených slov jsme se domluvili, že mě počká u vlakové zastávky a doprovodí do školy (no prostě se uvidíme, což byla hlavní myšlenka celého domlouvání – alespoň podle mě).
Krátká cesta vlakem během které se ponořím opět do děje mé rozečtené a téměř skončené knihy. Hned vystupuji a v dáli pozoruji Sebiho, jak poslušně čeká. Padne krátký pozdrav, potřesení rukou a už si to šmajdáme ke škole, protože, i když mám dvě hodiny čas do začátku VHN, chci jít do školy a cvičit, jelikož kromě pár (trochu bezvýznamných) hudebně teoretických hodin mám i hodinu hlavního oboru. Bere mi batoh, protože zřejmě pohled na mě nevyvolává vlnu „uspokojení“, ale starosti, aby se mé tělo nijak nepříjemně neohnulo, nezlomilo či jiné pravděpodobné události. Cupitáme a povídáme si, jak už to tak během nějaké cesty bývá. Když dojdeme ke škole, rozloučíme se, ale nijak zvlášť hodně, protože se opět domlouváme, že si večer zajdeme do kavárny na něco dobrého.
Škola jenom se třemi hodinami je víc než potěšující. VHN přežiju v přiměřené míře s otevřenýma očima a v kulturních dějinách si pro celou hodinu vychutnám písemku, kterou jsem měl psát už asi před týdnem. Hlavní obor se také nijak neodliší od „bezstarostného“, neproblémového a tiše plynoucího dne ve škole, a proto nečekám, balím pár věcí a se zastávkou v šatně, abych se oblékl, už zdravím paní vrátnou a vycházím ze školy. Den vzdělávání pro mě dneska končí (prozatím).
Hned za rohem (původně jsem si myslel, že bude stát u Leoše – socha Leoše Janáčka – jak obvykle všichni stojí, ale můj pohled nic jiného, kromě ztuhlé betonové sochy, nezastihl) na mě čekal. Na nic jsme nečekali a rozešli se do kavárny „Daniel“, která je kousek od školy. Po zjištění, že místa nejsou dvakrát volná a ke všemu většina osazenstva, kteří hodovali relaxu v této velmi hezky zařízené kavárně, byla právě z mé školy, jsme nakonec ukotvili v nedaleké kavárně „Sedmé nebe“. Debata probíhala v několika fázích, ale celkově by je člověk mohl rozdělit na dvě etapy. Zahřívací a odvázaná. Zahřívací nesla většinou téma, při kterém jsme se rozhodovali, kterou věc si objednáme. Během této doby jsem si stihl vybrat peníze z trochu vzdálenějšího bankomatu v bance a k mému štěstí i vyřídit věci na pojišťovně ohledně bazénu, který mi pojišťovna (jak jsem se dozvěděl) proplácí (avšak do určité výše. U mě, jakožto muže staršího 18ti let, je částka 1 200,-- Kč.). Po doběhnutí a usednutí ke stolu s čekajícím spolupachatelem mě uvítalo capuccino (mnou tak „milované“) a úsměv na tváři Sebiho, který už celý netrpělivý koukal, až si zase budeme povídat. (prý se o mě bál, jestli jsem se náhodou neztratil. Oh, jak pozorné. Až jsem se celý v duchu červenal.) Po vypití našeho oblíbeného „moku“ (capuccina) mě pozval nebo mi spíše nabídnul, zdali bychom si nedali víno. Červené, bílé, zeptal se a já mu odpověděl, že je mi to jedno (víno jako víno. Kdybych byl odborník, tak si jistě rychle vyberu, ale jelikož piju víno jen párkrát, tak mi odpověď zase takový problém nenaskytla.). Červené, odpovídám. Prosím tedy jedno červené a jedno bílé pro mě. Během krátké chvilky nám mladá slečna přinesla dvě sklenky a my si spokojeně pokračovali v rozhovoru.
Den byl krásný, do školy jsem jel sice s nástrojem a batohem, ale co se týče odění, tak to bylo opravdu skromné. Krátké tričko s mikinou (bundu jsem nesl v rukou, i když by se zdálo, že v mé situaci – ověšen všemi možnými věcmi, které na ostatních člověk těžko nalezne – tomu tak nebylo vůbec možné), protože počasí bylo výjimečně velmi blízko mých představ. Svítilo slunko a do toho foukal jemný vánek. Během dne jsem moc změnu počasí nesledoval, jelikož jsem byl většinu času někde v nějaké místnosti (prostory konzervatoře, kavárna), ale i tak, když jsme odcházeli na nádraží, bylo příjemné počasí. Zrovna teďka si vzpomínám, že jsem bundu opravdu neměl. Asi jsem počasí venku opravdu uznal za vhodné na takovou úroveň, že mi bunda byla zcela zbytečná. Den byl tedy opravdu vydařený ať už po stránce „atmosféry a nálady“, tak „společnosti a komunikace“.
Po vínu jsme si to opět šinuli do školy. Nikoli však z důvodu vzdělávacího, nýbrž pro zadní malý kryt mého nástroje, protože jsem si ho chtěl doma trochu opracovat. (malé technické proměny) Protáhl jsem ho uličkami školy, trochu povyprávěl co a jak tak čas utíkal, objevili jsme se už na rovince vedoucí k vlakovému nádraží Ostrava – střed. Ještě tam jsme chvíli skotačili (zima nám pálila pod nohy jednu ránu za druhou), protože jsme měli ještě cca 20 minut čas, proto jsme naši „celodenní“ akci ukončili samotným závěrem debaty a to pár citáty, které za nějaký ten čas mého působení na tomto světě ze mě život vymámil, pár úvah, které v danou situaci, byť nebyly zcela na místě, přiskákaly. Nejede jen vlak, ale také tramvaj a to Sebimu. S párslovným rozloučením a překvapivou pusou (já mu ji chtěl dát taky, ale asi jsem hodně přemýšlel a on, protože toho využil – nevědomky, byl první) odešel směrem domů. Já se přidal ke kamarádovi, kterého jsem viděl v hale nádraží, přičemž se spustila lavina vyprávění, ale já, plný dojmů a celkem i upřímně radosti (pusa byla opravdu překvapivá a obzvláště hodně potěšující), jeho informace s hrubým sítem filtroval. Po pár desetiminutách jízdy si nasazuji sluchátka, ve kterých mi hraje varhanní koncert mého spolužáka a „profesora“, čímž kompletně odbourávám valící se zhluk z kamarádovy strany. Svět je tichý, zní pouze tóny varhan. Zavírám oči, abych zbytek cesty prožil ve spánku.
Doma opět klasická situace. Přicházím domů, rozrážím dveře, abych dal najevo, že jsem se vrátil na to správné místo. Krátce seběhnu znovu dolů, aby si můj hafan provětral kožich a udělal co potřebuje (z velké části pohrál jak malé dítě s listím, které spadlo z korun stromů z důsledku častých podzimních stromových záchvěvů).
Unavený a částečně stále ještě na živu vnímám doznívající symfonii vína, které jsem si příjemnou společností vychutnával. Stáčím se do klubíčka, halím se druhou srstí, čekám... (na koho?) Zavírám oči, dnes už po druhé, avšak dnes už naposledy.

(*37)