"Když můžu ve snu zabít s pekařomlynářem skřítka ve válce proti gestapovi s vinnými chlapíky, není možné, abych neudělal maturitu!"

Dneska je opravdu zajímavý den. Mnozí by si řekli, že nějaké pondělí není ničím výjimečné, ale dnešku se opravdu poštěstilo být neopakovatelným. Není to datumem, i když 21. dubna 2008 se vidí, respektive žije jen jednou.
Je den před čtyřmi kroky „K“. Když jsem se podíval do diáře, který si tak pečlivě nerovnoměrně vedu, zahlédl jsem známku barevného pohybu a návštěvy na stránkách budoucího času. Při otočení se mi naskytl nepopsatelný pohled, který by se mohl popsat jako vytřeštěný pohled z nepřijemného strachu, který nastal zakéřným najetím na dny písemných (dlouho očekávaných) maturit. (jej, to je ale blbá věta a budou i horší) Červená barva silným zvýrazňovačem mi vrazila do systému vidění dvě tučná a výrazná písmena. „PM“ zdobily čtyři stránky diáře („PM“ – písemné maturity). Tehdy jsem si konečně na sto procent uvědomil, že jsem se v pořádku dožil čtvrtého, maturitního ročníku.
To je sice chválihodné, ale v následujících dnech, červeně vyznačených, se rozhodne, zdali jej vůbec přežiju.
Fascinující den je to i proto, protože se mi té noci zdál nesmírně fantasmagorický sen. Dokonce jsem v něm hrál hlavní roli (nečekaně).
Musím dodat, že tento sen je dostupný pouze lidem, kterým už je o nějakého to kolečno více, protože právě tady spojitost mezi logikou a činy nikdo nenajde. Dokonce ani já ne a to jsem samotný tvůrce (tedy pořád doufám).
Byl nečekaně den (jak už to v mnoha mých snech bývá), sluneční svit svítil a já se objevil ve škole (ve škole, ve které momentálně studuju. Tragická ironie, ale co s tím nadělám.). Jak k popukání. Člověku se zdá o škole. Noční můry mě ještě zřejmě neopustily. Chuj s tím!
Tak tedy seděl jsem ve škole, v lavici a za úkol jsme měli do onoho dne odevzdat nějakou práci. Avšak, i když se mohlo zdát, že ji mám bezproblémově hotovou, opak byl reálnější, než klamavé zdání. Ve snu, aby se mi něco zdálo je tady dost nemožné. Už se pomalu ztrácím.
V rukách jsem měl papíry, mou práci, bohužel nesvázanou, tedy nekompletní, nedodělanou.
Nabourávaly mě nezčetné otázky a připomínky pana učitele Němčiny (kromě toho, že měl sotva co kafrat do zmíněné práce, mě celkem dost překvapilo, po probuzení, že ve snu obsadil nějakou roli. Vystrnadit se mi jej bohužel nepodařilo. Marná snaha!). Já mu ale celou tu dobu tvrdil, že práci hotovou mám, ale nějakým zázrakem nebo spíše nešťastnou náhodou jsem mu hlavní myšlenku mého výtvoru nemohl říct. Přtom to bylo tak lehké. Sice už si to do detailu nepamatuju, ale jednalo se o zavedení výrobku na trh (cosi s cukrem jsem tam cítl. Lízátka?).
Zazvonilo. ZVON ZVON! Šli jsme domů. Taky nám popravdě nic nezbývalo.
Doma na dvorku stála moje práce, kterou jsem (PODOTÝKÁM!) držel v ruce. (OH! Jak nelogické.) Stál tam německý gestapa s četou vojáků. Vedle nich vykládali sudy vina nějací maníci a než jsem se nadál, gestapo vyhlásil útok. Vytasil meč a se svou oddanou tlupou se rozeběhli do boje proti chlapíkům, kteří opodál pracovali (těm maníkům s vínem).
Říkal jsem si, co nepochopíš, to tě nezbaije. Kdyby to byla pravda, tak nehážu zpět koule se zapálenými knotky, které po nás (mě a kamarádech) všichni (gestapo s tlupou a vinní chlapi) vrhají. Při mohutných bojích se na nás vyřítili skřítci, přičemž jednoho jsem zavalil jakousi střížkou ze slámy a společně s obézním pekařen (nebo to byl chlápek od mlýna?) s bílou zástěrou jsme toho hajzlíka prťavého zabili. (kruté, ale stále nic nechápu. K tomu všemu netuším odkud se tam vzali skřítci a ještě nakonec ten samotný pekařomlynář.). Po celé akci jsem od taťky dostal tři koruny. Kdo ví, za co to bylo.
Minýlý týden v úterý jsem dostal od alergoložky prášky a „inhalátor“ (já tomu tak říkám, nevím jestli je to správný termín) na plíce a proti astmatu. Tvrdila mi, že to mám brát, aby se mi lépe dýchalo. Uvažuju, jestli jí mám věřit. Ale ty sny jsou fakt vzrušující.
Opravdu vzřušující den. Zítra písemné maturity, já v klidu, v pohodě, zdají se mi nelogické magorfantastické sny. Jde to se mnou z kopce, ale doprava nahoru. Kdo by si myslel, že jsem maturant. (HA HA! Zalykám se smíchy a padám ze židle.)
Ve škole jenom jednu hodinu kvůli nehorázně malé účasti, což znamená pouze jedno a to velký nárust absence. (naše třída je v tomto roce nejlepší třídou s největší absencí na škole. To by se mělo oslavit.) Zašel jsem si vrátit knížky do knihovny, podíval se do obchodu a vesele si to šmatlal domů za doprovodu Evi, která se pak v cestě odpojila na svůj směr domova.
Večer malebné vysedávání u barevné kamarádky (televize). Dnes je „Ošklivka Katka“ a „Zoufalé manželky“, tak není možné, abych se nedíval.
Ještě abych zmínil, že jsem se s Filipem včera nesešel. Důvod? Škaredé počasí a ke všemu byl sám Filipek nemocný. Co jsem komu udělal, že jsou všichni kolem mě najednou choří? Dejte jim morfin a jede se spanile dál.
Bolí mě chrbát, odplouvám do pryč. Postel jako loď, peřina jako plachty, polštáře jako záchranné vesty (i pro nejmenší) a tři plyšoví medvídci (lvíček, méďa a pejsek) jako posádka. Vzhůru objevovat cizí kraje!