"Každá pusa marná, když je s otevřenýma očima. Každý pohled marný, když je se zavřenou pusou."

Po zkušenostech z minulých let (kulturních akcí), kdy jsem z plesu přicválal domů většinou kolem druhé hodiny ráno a po zdařilém a rychlém spánku jsem své oči otevřel při odbíjení deváté (desáté), mé rysy v tváři strnuly při pohledu na pár ručiček pokojových hodin, které si na důkaz přítomnosti kruté reality poklidně bez jakéhokoliv ohledu ukazovaly dobu po pravém poledni. Jak otřesné, zarážející a odvážné. Ačkoli nejsem ten, kdo hned po spánku zuřivě žhaví oblasti mozku, musel jsem si uvědomit, do jaké situace jsem se nenávratně nahrnul a vymyslet tak geniální a chybou nenapadnutelný plán (poznámka: radím těm, kteří na tyto případy nejsou zvyklí ať ničeho takového nepokouší, protože následky mohou být nenávratné, čímž naznačuji, že je to velmi riskantní). Mám cca čtyři hodiny času, než odcestuji do Ostravy.
Po vydatném slití vodou a dopraveni nepříliš šíleného sousta jídla k obědu do žaludku jsem zbývající dvě hodiny vysedával u počítače s puštěným filmem (na který jsem se sice nedodíval, ale po shlédnutí několika téměř identických snímků jsem si o konci vybudoval určitou dosti věrohodnou představu).
S kamarádem jsme si první sedli do jedné z dobrých pizzerií na rohu za obchodním domem Laso, dali si napůl pizzu a popovídali si o poměrech mezi lidmi, o jejich rolích ve společnosti, o společných, našich i ostatních trapasech, do jisté míry jsme si i za vzpomínali na časy střední školy a nezapomenutelné zážitky a povinnosti (plesy, stužkováky, maturitní večírky). Po zaplacení a zjištění, že času ještě dosti, jsme zavítali do McDonaldu, z části kvůli nevídaně nepřiměřenému mrazu venku a z části (pro mé vlastní potěšení) kvůli plazmové televizi, ve které hráli střídavě reklamy na nové filmy, které právě přicházejí do kin, videoklipy.
Konec dobrý, všechno dobré. Vlak přijel tak tak, protože mrznout v podloubí podchodu k nástupišti se mi dvakrát nechtělo, obzvláště, když po usednutí do sedadla zakňouraly prsty v mých botách nebývale kvílavou píseň nespokojenosti. Stručně byli zmrzlí až ke konečkům, i když ve vlaku bylo příjemné teplo.
Vlak, jakožto dopravní prostředek, je velmi pohodlný (čím kvalitnější a delší trasa cesty, tím pohodlnější a luxusnější doprava), avšak také musím zdůraznit možný výskyt negativních vlivů, kupříkladu opilí výtržníci, nepříliš společenští lidé, ba dokonce až neuvěřitelně hezky vypadající průvodčí (zvláště, když je ve vagónu přítmí). Ano, i sexy průvodčí dokáže nadělat paseku. K mému štěstí a slušnému vychování se vše obešlo, při cestě domů, bez následků, ale musím na tento hrozitánsky svůdný faktor poukázat. Jenomže aktuálně, aby nebylo náhodou zážitků a pocitů z jízdy dosti, do části vozu, ve kterém jsem poklidně seděl a poslouchal Césara Francka – Choral No. 2 in b minor, přivandrovali dva starší kluci, zřejmě v náladě a podpodnapilém stavu, z nichž jeden vyrazil směrem ke mně, vyřkl pár pochybných slov, obrátil se na patě a šinul si to opět ke svému kamarádovi, s nimž za doprovodu hlasitých výkřiků práskal, jako smyslů zbavený, do stolečku. Tuto hrozbu jsem přečkal, vystoupil druhým vchodem, abych spolucestujícím, kteří mimochodem vystupovali na též stanici, nevrhl i primitivní možnost k nějakému zlotřilému incidentu.
K dovršení půlnoci už jen tři hodiny, je večer, brácha (ten starší než mladší) na baseballovém plese, ostatní doma už v polorozkladu spánku, pouštím opět všudypřítomný (poslední dobou) smrtitel nudy – film – za intervalového pojídání piškotů s přesnídávkou (také) usmrcuji dlouhou večerní míli (chvíli).Na stránkách mi napsal velmi pohledný mladý kluk. Po letmém prokouknutí jeho „dat“ se mi v hlavě doslova vymotalo v před očima rozsvítilo jméno daného člověka. Bývalý kluk Maňáska mě poctil pár slovy na uvítanou. Pár řádku textu, diskuze a opět pádil dál. Až milé, jakým „tónem“ psal a také, že používal při vzkazu mé jméno, což mě příjemně i zarážejícně potěšilo. Udivující, jaká překvapení skrývá pozdní doba večerní.
(drásá mě svědomí kvůli možné nedostatečné přípravě do školy. Píšu „možné“, protože předkládám varianty, že jsem na sebe v tomto směru tvrdý, neústupný, ale také, že jsem k sobě upřímný a nebojím se vyslovit si prostou realitu. Tak či tak jsem jako na ostří nožů.)