"Čas nehraje vůbec žádnou roli, ale POZOR! Už vám zbývá jenom hodina. Měli byste přidat."

HURÁ! Mám první krok za sebou! Jedna čtvrtina už klopýtá za mými zády a já se můžu připravovat na další trasu. (hned zítra, jak trapné)
Ráno jsem vstal s budíkem, jak obvykle do školy vstáváme. Budík v 7:00 hodin a já kolem 7:15, jak to máme ve zvyku. Krátká oživující sprška, která mě vždycky tak nechtěně svalí na kolena, div, že mě netrefí šlak, trochu toho jídla, nejen sebou, ale i k snídani, abych se při pohledu na školu nevyvrátil hned v první zatáčce, nebo mě samou mdlobou nesrazilo projíždějící auto spolužáků, kteří místo, aby chodili pěšky, si vozí své líné prdele (ve vší legraci) na čtyřkolovém benzínožroutu (nebo plynožroutu, podle toho, kdo jaké auto vlastní).
Do tašky jsem si nahodil jen ty nejnutnější věci. Prupiskový arzenál, plno papírů, lenoch, protože budeme psát na čistý bílý list papíru, knížku, kterou zrovna čtu, kinder pingue, protože v reklamě říkali, že dodá sílu (i když já tomu sotva tak věřím), pití na pět dnů a hlavně pravidla českého pravopisu.
Plný batoh, těžký jako kráva a ještě se s tím musí člověk každý den tahat do školy a ze školy. Při mém celkovém štěstí jsme 75% celého obsahu (odpadu) nepotřebovali. Lenoch a papíry jsme dostali, pravidla nesměla být vlastní. Prupisky na stole, kniha na čtení nedotčená, pozitvní bylo snad jen to, že jsem si alespoň zasportoval. Hold posilovat záda se jen tak někomu zadarmo nepoštěstí.
A jak probíhal první test písemné maturity? Opravdu zajímavě. Všichni slušně oblečení, s menšími nervy v kyblu, jenom já měl rifle a černou košili s červenou mikinou, klidným výrazem a předsvědčením, že zatím o nic nejde. Pořád se divím, že mě připustili do čtvrtého ročník a k tomu ještě k maturitě.
Na hlídání jsme do třídy vyfasivali bývalou učitelku českého jazyka, které se vždycky tak nějak potichu bojím, protože její barva hlasu doprovázená občas nehezkými výrazy v obličeji mi nepřipadaly nikdy jako vyjádření vřelého přátelství. A co teprve, když promluvila, to se už i stromy ve vzduchu nesly (je jasné, že to myslím s trochu větší dávkou nadsázky).
Ale co nadělám, maturitu mít musím a utéct kvůli nějakému tvoru, kterému se nepoštěstilo usměvavého obličeje, to by byla asi velikánská hloupost.
Už jsme správně rozmístění, neboli cik cak, jak to bývá tradicí na naší škole, aby se předešlo opisování a podvádění! Krátké (půlhodinové) poučení „o bezpečnosti na pracovišti“ (tedy jak se máme chovat, co máme dělat, co nesmíme provádět a mnohé podobné) a jde se na věc.
Rožnul se meoptar, zjevily se maturitní témata, na která všichni tak netrpělivě čekali, div, že nábytek neohryzávali, a všem se s postupným čtením zatajil dech. Tolik řádků, tolik slov, kdo to má číst, když si ještě vzpomenu, že na vybrání a opsání jednoho téma mám pouhých pět minut? Nemel a do práce, ozvalo se zpoza rohu ucha (to mi napovídal mozek. Kus slámy, která si velebí v mé kebulce). A tak jsem neváhal, vzal prupisku, papír a nohroženě se pustil do psaní asi nejtěžšího ze všech nabízených celků, do líčení.
Jásot učitelek češtiny sice nezněl nijak heroicky, ale svůj účel splnil. Cítil jsem se jako šikovný a inteligentní kluk a v záplavě samých opakovaných temat, jako zlatá rybka, kousek naděje.
Končit jsme měli ve 12:22. Můžu se stoprocentní upřímností říci, že čas, který nám byl pro vykonání prvního kroku poskytnut, jsem v plné šíři využil. Nejen, že jsem zvládl napsat líčení na dvě a půl strany, i když se stále bojím, že to nebude stačit, ale zůstal jsem také ve třídě jako poslední ze skupiny. Dopsal, doopravoval, odevzdal, chvátal domů. Co více si přát po čtyřhodnovém slohovém maratonu?
Příchod domů (v asi 13:15 hodin odpoledne) zaznamenal nejen můj hafan, který vždycky poslušně leží v pelechu a čeká až příjdou jednotliví osadníci rodiny, ale i mamka, která má k mé smůle zrovna nemocenskou, proto jsem byl hned z kraje, když jsem lezl přes dveře do bytu, podroben informativnímu výslecu. Jak se ti dařilo, jak jsi to napsal, co jsi psal, co psali ostatní a plno jiných palebných bomb, které se na mě během krátkých chvíl, velkou rychlostní řitily. Nemám jí to za zlé, ale v určitých chvílích je lepší člověka neotravovat a nebombardovat ho otázkama a poznámkama o věcech, o kterých se nesnadno mluví, zvláště, když se jedná o pocity z vykonané práce. Na otázku, jaký mám z toho, co jsem napsal, pocit, mi v hlavě problesklo jenom, že mám hlad a chci spát. Ale tohle jsem nemohl říct, protože by ji to neuspokojilo a ptala by se dál. Takže pšššt, bylo a bylo, nebude a není (nesmí být)!
Odpoledne, venku je dokonce kousek světla. Ideální k učení se na další den otravných maturit. Mám za sebou jenom jeden den, ale už tak se mi nechce a nelíbí se mi to. Tentokrát do ringu přichází angličtina. Stále slyším ty hlasy, nechápavé hlasy, jak se mně ptají, jak je možné, že maturuju z angličtiny (nemluvě o tom, že všechny celkově zaráží fakt, že maturuju čtyři dny. Nepomyšlaje na to, že já vůbec maturuju!). Už je tomu tak, nic s tím nenadělám a demostrace by mě tak akorát připravila o možnost úspěšně ukončit vzdělání na současné škole. Ruce pryč, je to dábel s nohama napřed.
Zítra půjdu do školy až na jednu hodinu odpoledne, protože jsem obsazen ve třetí skupině, která píše jako poslední v pořadí. Mohlo by se zdát, že budu chrnět až do deseti dopoledne, pak se vláčným tempem snesu do vany, abych si dopřál pohody a teprve pak se odeberu na další zkoušku. NE! Sám jsem si řekl (to má pak větší účinek), že vstanu v sedm, nanejvýš osm a ještě se podívám na obchodní dopisy z angličtiny, ze kterých mám strach.
Budík natočený, už bestak chrní. Chudáček, každý den se jistě strachuje, kam ho zase zašantročím, jelikož právě jeho velmi často někde zatrácím (jen pro informaci, budík mám v mobilu).
V televizi stejně nic kloudného není, takže mi nezbývá nic jiného, než se rozloučit a odpádlovat směr plánování, jak pomocí zmutovaných pastelek ovládnout moji postel a následně celý širý svět.
Sláva barevným pastelkám.