"Němý se ptá hluchého. Co rád posloucháš?"

Často přemýšlím, proč se lidem před očima odehrávají stále a pořád dokola ty chvíle, které bychom chtěli zakopat hluboko pod zem a kráčet novým světem. Proč se nám v mžiku vybaví jen pár sekund celého našeho miliardového životního času, které nám do očí vženou slzy radosti, i když je venku zrovna bezvětří. Život se nám skládá z malinkých kousků stébel trávy, které se volně nesou vzruchem.
Jdu cestou domů a při pohledu na odjíždějící vlak se mi vybaví jen střípek okamžiku, kdy jsem ještě jezdil do Opavy za svou láskyplnou bytostí, které jsem si dovolil darovat cenný čas a část svých činů. Jsou to jako sekaná videa. Jenom jeho pohled, dotek, odraz, záblesk, obraz a náhle je vše pohřbeno černotou. A přitom na to nechci myslet. Vhání mi to vlhkost do těla a pocit, že jsem něco ztratil mi nabourává zážitek, který jsem ještě před několika minutama se vší noblesní vervou prožíval. Je to vir, parazit, který funguje na bázi nečekaného zvratu a lidské emocionální napadnutelnosti. Živí se naší nevědomostí, nepřipraveností a sílí v okamžiku, když se chceme vrátit opět do dob obrázů, jež jsou dnes uloženy v archivu.
Je neděle, volno, tak je logické, že svoje tělo odhalím ze spárů peřin a polštářů nejdříve v deset hodin dopoledne. Čas mě nijak netlačí, a proto využivám chvílí strávených v pelechu. Krátká sprcha, přeci se hned neutopím. Naštěstí, kdyby už přišlo k tomu možnému, tak můžu vyplavat, protože jsem se jako malý naučil, něčemu naučil. Že zrovna nejvíce přemýšlím právě ve sprše. Stojím tam jako solný sloup, několik málo minut. Socha z kamene, po kterém teče voda a objímá jí všechny křivky těla. Dojdu k zděšujícímu nalezení skutečnosti, že ještě stále dýchám, zhodnotím kritéria, která jsem si stanovil, pouvažuju nad načatou sklenicí dne a spustím nekonečně tichý pláč, který pod rouškou vody nelze poznat.
Neděle od slova „nedělat“. Tahle informace byla známa už daleko, daleko v minulosti, a proto se doma takzvaně „válely šunky“. Ještě zítra a v úterý nástup opět do ústavu. V hlavě chmatám po alespoň nějakých možnostech záchrany před ubíjející nudou. Ano neděle, nedělá se, ale myslím, že tohle mi zrovna dvakrát vonět nebude. Toužím po akci, která se mi nijak zvlášť nedostává. Dneska je to opravdu bídné. Hlava nemá žádné nápady, společnost jakoby spala, veškerá činnost se omezila na odpočívání, relaxování a aktivity, které mi do pohybu dají tak maximálně proleženiny.
Po dlouhé době si otevírám stránky chatu a pokouším komunikovat s lidmi ostatních měst. Vcelku se mi to daří, povídám si sám pro sebe, píšu do neznáma a nikdo mi na moje prosby o milý a smysluplný pokec neodpovídá. Asi mám blbou barvu písma, kdo by taky četl cosi zeleného. Chuj s tím, přeci se jen tak pro nic za nic nezblázním. Chce to pěkně velký důvod, aby mi to pak vydrželo na celý život.
HA! První ryba na háku. No, nic moc jsem si nepomohl. Otázky typu: Kolik ti je? Odkud jsi? Mě ničím neberou, ale tak s kapkou zkrelsení odpovídám, i když částečně nerad. To se nám to krásně začíná, ještě mě bude chtít zbalit jakési staré individuum. Kam ten svět spěje. A jak jsem si myslel, tak se i stalo. Otázky směřované k autu a nabídka k jízdě na nějaké pochybné místo za ještě pochybnějším člověkem, no radosti mi dodává jenom to, že se můžu smát do takové míry, jak jen chci a dotyčný neznámý to ani nezaregistruje. Končím s tebou, vidím že z nás dvou tu mozek mám jedině já.
Jdu na stránku, snad to bude více vzrušující, než zrovna na chatu. Jsou tu sice lidi a dokonce si s nimi povídám, ale moc zaměstnanější a přemýšlivější se necítím. HA! Někdo se na mě kouknul a jaký je to kus, tak mu napíšu, nic tím neztratím, když tak, tak je o jednoho člověka více, který mě zrovna dvakrát nemusí. Ale jak se tak koukám, tak mi dal „plus“, což svědčí o tom, že se mnou zřejmě dveře nevyrazí. Jde se na to, akce zbalit a zabalit, začíná vřít voda pod pokličkou.
WOW! Odepsal, kdo by to řekl, tak snad bude sranda a konečně se zabavím. Není nad komunikaci. Skvělé povídání, tolik lichotek, pochvala, takoví lidé se vidí málokdy. Co bych toho nevyužil, alespoň mi trochu stoupne sebevědomí, a snad nikdo by neodolal, aby ho neobletovala krásná slova plná povznášejícího pocitu, že patří do kvalitní série. Ale nepředbíhejme budoucí situace a hezky podle rozumu. Ještě se to může strhnout v nehorázně velký, prsatý trapas.
Teďka mi hlava zaštěrkala. Zítra je velikonoční pondělí, opět bychom mohli navštívit známé, protože přeci se s nimi moc nevídáme a kdo více by mohl ocenit naši přítomnost, než právě oni.
Čas plynul a HLE!, je 20:00 a začíná sledovaný cyklus soutěžních show „Xfaktor“. Jdu se dívat. S neznámým, šikovným se loučím a odbelhávám se s ochrnutým zadkem na židli do kuchyně, která mi dopřeje ideální pohled na barevnou kamarádku (televizi).
Některé výkony jsou opravdu povedené, některé málo povedené, u některých mi nestačí, než se mlčky, aby to nikdo v televizi neslyšel, zasmát. Mám své favority, kdo by je také neměl. Potřebujeme někomu fandit, a když už ne sobě, tak alespoň druhým, kteří mohou něco dokázat. V polovně bouřlivé show přepínám na mnou milovaný seirál „Chirurgové“.
Nevím jestli mě má hamba fackovat. Zjistil jsem jeden dosti důležitý fakt, který zřejmě protíná celý můj život. Jsem emocionálně labilní. A vím přesně z čeho to je. Nemůžu se nikomu citově vybít do takové míry, abych pak při každém dílu „Chirurgů“ nebrečel dojetím. A CO! Odplavovat potřebuje každý a každý na to máme jiné metody, tak co kolem toho tolik kecáme, nechť je to vyřešeno.
Kdo teda postoupil a kdo ne? CO?! Některé ksichty (s prominutím) bych vyhodil hned, ale jak vidím, tak vzhledová stránka dělá divy. Sice to juchá jako malá sviňa, ale pokud je to roztomilé, tak se to vždycky uchytí, i kdyby opravdoví zpěváci řvali, že by skla popraskala. No uvidíme v dalších kolech. Doufám, že se bude v nejbližší době zpívat jazz, swing a podobné žánry, jelikož sám vím, že jsou skladby těchto žánrových skupin velmi těžké a právě v těchto chvílích se ukáže, kdo je jaký zpěvák.
Crrr, crr, bink, bink! 24:00 (00:00) hodin. Chce se mi spát? Netuším, ale aby se neřeklo, odcházím. Nashledanou.