"Jak daleko musí člověk utéct, aby utekl? Jsme přece normální! Nebo snad ne?."

Velikonoční pondělí nastalo a všichni kluci, chlapi, kloučci, panáčkově vstávají, často brzo ráno, aby si vykoledovali co nejvíce a prohnali při nejmenším dva tucky holek, dívek nebo už dospělých žen. Karabač, větvičku, vodu nebo něco, čím jistě osazenstvo opačného pohlaví nebude spokojeno, vyhladovět, vyžíznit a jde se kupředu pravá do ulic. Vyhladovět a vyžíznit, jelikož někdy se stane, že místo pomlázky se dostane nějakého toho pití, párečku nebo i celého oběda. Jsou to svátky nekonečného chlastání a žraní, takže se není čemu divit, že se většina z bojovné skupiny na právě tento den v roce těší. V tomto dnu každý, alespoň trochu schopný, nabyde aspoň malé množství darů (většinou sladkostí, tradičních vajíček, lihovin a mnoho podobného).
Už se vidím, jak se s plnou parádou proháním mezi holkama, liskám je nějakým prutem s mašličkama po prdeli a holduju alkoholu společně s vajíčky a mlsáním. Ona je to opravdu vábivá představa, zvláště, když pomyslím na ty panáky, pivo a jiné nepostradatelné tekutiny, které dodávají lidstvu už po staletí zábavu, ale i (musíme si to přiznat) pár nehod a obětí neukojitelné touhy stále a do nekonečna chlastat.
Je 10:00 hodin ráno, půjdu navštívit bývalou paní učitelku ze základní školy. Každý rok k ní chodím na návštěvu si pokecat, zdělit informace o mých úspěších nebo neúspěších, dát si čas a trochu i pomoct. Vždycky na Vánoce, Velikonoce, Silvestr a podobně. Je to hrozně milá stará paní, která se snaží lidem pomoct. Je ochotná, milá, hodná a skvěle upovídaná.
Jako obvykle zazvoním na zvonek, z rozhlasu se ozve „prosím?“ a já, jako tomu bývá zvykem, odpovím „dobrý den paní učitelko.“ Pak vyjedu výtahem nahoru a už si zouvám boty, abych mohl vkročit do bytu. Paní učitelka už mě s úsměvem vítá a začínáme se bavit. Čaj nebo capuccino, které mám tuze rád, nějaký ten oplatek a hned už mi vypráví, kde byla, co dělala, že malá Eliška už chodí do školky a plno různých informaci, které sice pro ostatní nejsou nijak důležité, ale mě i dost zajímají. Také je hezké, když člověk vidí, jak je „starší“ člověk rád, když může vyprávět a komunikovat s někým, jelikož tomu v takovém věku už moc nebývá. Manžel je také doma, je nemocný, tak odpočívá a snaží se co nejrychleji dát do kupy. Vidím, když zrovna sedím v kuchyni za stolem, že zrovna vaří. Zeptám se, jestli nechce pomoct, ale paní učitelka si vždy ví rady, takže pomoc odmítne, ale za to mi slíbí, že mi dá ochutnat polívku, kterou ji naučila mamka.
Klábosíme, ukazuje mi fotky, hloubáme nad nemocemi a životem, který dnešní společnost považuje za vrcholný a pomalu končíme s vařením. Je 12:00, chystá se první chod (polívka), ještě trochu barevné ozdoby a může se roznášet. Také ochutnávám a musím říct, že je to vynikající. Následuje druhé jídlo, přípitek na moje úspěchy, které paní učitelku očividně nadchly. Schyluje se k 14:00 a je načase, abych se odpelášil domů, protože mám ještě nějaké povinnosti.
Loučím se paní učitelkou, dostávám ještě symbolicky něco na zub, jelikož jsou právě zmíněné Velikonoce a za pochodu a rozlučkových slov sjíždím výtahem dolů a odcházím směr náš vchod.
Den je zvláštní. Celkově celé Velikonoce jsou čímsi ojedinělé a nezvykle zajímavé, až mi to nahání hrůzu. Když jsem se ráno podíval ven, první šok nastal při pohledu na bílou pokrývku, která se nacházela na pomalu všem, do stálo pevně (někdy i nepevně) upevněno na zemi. Sníh? V tomhle času, kdy má být vše pokryto zelenou trávou, v níž se procházejí malinká žlutá kuřátka v doprovodu „sněhově“ bílých králičků, kteří, tak až drsně tradičním způsobem k Velikonocům patří. Sníh? Jde vidět, že Aprílové počasí opět zahájilo válku a lidi nepřestane fascinovat, udivovat a štvát. Nedá se nic dělat. Musíme doufat, že vše sleze v pravou dobu, abychom ještě v červenci při koupíní se v řece nemuseli ležet na skvěle tlustých dekách, abychom se nedotkly sněhu, který nás bude obklopovat.
Počasí se nám zbláznilo, teďka už jenom, aby krávy padaly z nebe. Psi požírali klokany a lidi bezhlavě naráželi do protijedoucích aut. Svět se zbláznil a já nezůstávám pozadu. Kdo ví? Možná právě já jsem strůjcem celé změny. Jeden nepatrný článek z celé kolonie, celého řetězce a dovedu udělat takový chaos. Pohledem razím zdi, slovy lechtám nebesa, a když padne tma, svítím na kilometry daleko zářivým světlem. Svět se opravdu zbláznil! Je to dobře nebo to tak nemá být? Copak může něco tak malého a velikostí bezvýznamného obrátit všechno naruby? A přeci se cítím jako pán. Jako pán světa, když se pod mou rukou klaní stromy a voda uhýbá, aby se nespálila. Ptáci kafrají, lidi běhají sem tam.
Nezbláznil se svět jen v mých očích? I kdyby, tak jsou to moje oči a ty můžou vidět co chtějí, kdy chtějí a jak chtějí. Nic není skryté, nic taky na první pohled viditelné. A přeci se točí! (kdo a co, to už nevíme, svět se přeci dočista zbláznil a my nezůstáváme pozadu)
Večer padá z nebe tma a já vklouzávám do peřin. Pán šel spát, „světě, jsi svobodný“.