"Čas je jen (bezvýznamný) most mezi pohybem a prostorem. Jednou jdeme spát, podruhé se zase probudíme."

Na dnešek jsem se opravdu těšil i netěšil. Snad poprvé, kdy jsem se sám sebe doslova mlátil samotným chtíčem, aby vše bylo tak, jak to má být a přitom si sám sobě chtěl uvědomit reálnost, že to jinak nebude. Dneska byl tzv. den „Rozlučka“. Blbý název, ještě pro blbější věc. Zítra mi odjíždí kluk. Zdálo by se, že kolem toho dělám opravdu velké caviky, protože člověk neřekne, kdyby se už nevrátil, ale, když mi za dva měsíce opět napíše, že přijede ke mně do města a zajdeme si k vodě, vypadám jak největší prožívač na světě. Každému bych mohl říkat, že to nechci prožívat, ale, až je to k popukání a k smíchu na sto mil, tělu neporučím a hlavně, což opravdu velkou razancí ovlivňuje moje aktuální vnímání dění v okolí, hlavě. Ta samotná je pomalu až závislá (parazitující) na člověku, který se mi šťastnou náhodou připletl mezi nohy do života a neutekl.
Den má hodně hodin. Dopoledne (ráno lépe) se objevím v pokoji pném věcí a spolu se spráskutím rukou si do prostoru zařvu, je čas dělat kuchyňskou linku, kterou už od pondělí pracně stavíme. Mám totiž čas jenom do 13:45, posléze odcházím na autobus směřující do Kopřivnice. Dnes je den „Rozlučka“, dnes nechci pracovat, dnes se těším společnosti vybraného a milujícího jedince, dnes nechtějte, abych rozdával smích mezi kouty už tak zmáčených okapů.
S bráchou jsme tedy začali zbijat skříňky, abychom je už na ztíra měli hotové, protože nám taťka říkal, že jakmile nalepíme tapety, tak nasadíme celou linku, abychom to do pátku stihli. Plánky, nože, kladívka, hřebíky, prkna se mihnou všude, kam se jenom podívám a není divu, náš pokoj je největší v bytě, a proto není možné, aby se nevyužil ke konstruktérským účelům.
První skříňka zbitá, druhá, třetí, do toho píšu Maňasovi a částečně i Danovi, jelikož komunikace není nikdy dost a kvalitní rozhovor dnes už málokdy člověk člověku poskytne. Obzvláště, když mám tak skvělé tema, jako právě konstruování skříňí do kuchyně. Už jen to, že to dělají dva umělci (brácha a já) je samo o sobě velkou show.
Občasné otcovy věty typu „tak co umělci, jak jste to zase zprasili (smích)“, par natažených rukou, zatlouklých prstů, a když se podívám na hodiny, vesele mi napovídají, že ještě pět minut a můžu odejít. Převlíkám se tedy, beru pár věcí, které ještě musím zařídit a než se naděju, utíkám na autobus, protože pohled na hodinky ukazující 14:00 hodin dočasně na dost velkou vzdálenost rozproudí nohy, protože autobus, kterým musím jet, vyjíždí ve 14:05. V cukuletu jsem na místě. S vypláznutým jazykem, poskakujícím hlasem odpovídám na otázku „kam to bude“ a jakmile si sednu na sedadlo (tak, aby na mě nesvítilo už tak strašlivé slunko, bez kterého by se sice léto neobešlo, ale mě to radosti nepřidává), opadlo ze mě vše, co mi jako koule na noze většinou bránilo ve spokojené chůzi či běhu. Starosti jsou ty tam, já jedu za klukem, já jedu pryč, já mám den „Rozlučka“!
Když přijedeme konečně do Kopřivnice, vystoupím na zastávce u polikliniky. Protože mě ten chlápek v autobuse kompletně zblbnul, tak jsem si hned uvědomil, že vystupuju blbě. Není se čemu divit, já taky všechno nepochytím a kývám jako osel. Takže je jasné, že mě napadlo přemístění na jinou zastávku, nejlépe tam, kde mě Dan čekal. Proto jsem se vydal na cestu, z části sledoval směr ujíždějícího autobusu a snažil se najít ono místo, kde jsme se měli setkat, avšak jak jsem si to už dříve myslel, já se „ztratil“. Neztratil jsem se, to fakt ne, jelikož jsem všechno svedl na toho řidiče. Bohužel mi to Dan (parchant jeden – smích) nechtěl ani v nejmenším věřit, proto se celou dobu smál jenom mně. Během cesty domů jsme zkopírovali pár věcí, které potřebuju na konzervatoř, koupil jsem si jídlo, které jsem pak vyhodil, protože ta houska byla opravdu jako beton a ke všemu mi vůbec nechutnala, Dan si vyměnil peníze na libry a nakonec jsme šli ještě do Kauflandu si něco koupit. Po pár povinnostech jsme už konečně zavítali do bytu. Jaký uvítací manévr s dveřmi jsem zahlédl, to si jen tak z mysli asi nevydoluju, protože rozrazit dveře, seřvat psa, to se jen tak v mém okolí nevidí.
Ale co, hlavní je, že jsme doma. Máme na sebe čas. Já mu ještě trochu přišel poladit nástroj, bo nevypadal dvakrát dobře, i když po celém sešroubování do sebe se zdálo, že jsem ho spíše zničil. Aspoň má důvod, abych mu koupil nový (až budu mít samozřejmě peníze).
Poladili, poblbli, užili si každý každého, nabalili věci a pak společně s Danovou kamarádkou odklusali na autobus. Vyslechl jsem si pár příběhů z výletů, který kamarádka absolvovala a v duchu si řekl, že do této skvadry rád zapadnu, protože se člověk může těšit neobyčejně zajímavým a vzrušujícím životem.
Autobus nám přijel cca o deset minut později, takže není divu, že jsem se očima snažil celý čas jízdy posunovat číslice na co nejmenší, protože při otázce „v kolik ti to jede z Jičína“ sem ani v nejmenším netušil, jaký čas tam byl napsaný. Ale co na tom. Svedu to opět na řidiče a určitě jede ještě nějaký autobus.
Dobu od půl deváté nebudu raději komentovat. To co jsem předvedl by se nepodařilo ani vystudovanému herci, protože, když si zpětně vzpomenu, raději se za to stydím. Byla to chvilka slaboty, kdy jsem zjistil, že mi nejede žádný autobus, ke všemu jsme stáli a čekali na úplně špatné zastávce, takže není divu, že nám nic nejelo a já se pak pomalu znervoval do takové formy, že jsem chtěl zbít každého, kdo jenom na mě promluvíl. Nakonec jsem zavolal kamarádovi, po tedy několika neúspěšných telefonátech a také po několika neúspěšných domluvách Dana s jeho iniciativou mě, jakožto jeho nejdražšího, dopravit domů v požadovaný čas.
Naštěstí kamarád přijel. Bezevšeho jsem upaloval k autu, a když jsem pak slyšel, že tady už mě opouští, tak se všemi silami jsem zatlačil poslední slzy zpět do očí, dal mu pusu, rozloučil se a jen viděl, jak s plnou parádou zavazadel odchází pryč a mě nezbývalo nic jiného, než si nasednout do auta a ujíždět co to stačí domů, kde na mě čekali velmi rozhněvaní rodiče.
Je asi kolem 22:35. Bouřlivě otevírám dveře, hlavně nikoho nevzbudit, protože to tak vypadá, že naši spíš, takže je raději nebudu budit, nemuselo by to totiž dopadnout nejlépe. Tiše, za doporovud maminých rychlých vět, vklouzávám do postele. Ještě jedna smska (z velké části omluvná) Danovi, zavírám oči, kéžby začínal zítra poslední týden prázdnin.