"Ať už je to jak chce, (občas, často, vždy, někdy, na chvíli, napořád) musíme zavřít oči a jít vpřed! Proti zdi. Jen tak poznáme, co před námi tak neohroženě stálo a čeho jsme se tak (někdy i) zbaběle báli."

Už delší dobu si tak sem tam hlavou prohazuji myšlenku, která mi nejednu noc nedá spát a nejeden den bdít.
Ráno vstávám, jak už v poslední dobou je hitem, před desátou (ráno). Za doprovodu předčasně žijícího bytu odcházím do koupelny, abych ze sebe shodil pyžamo, mé staré já, zbytečný tělesný obal, který mě po ránu vždy táhne k zemi, jelikož jeho lenost nezná mezí a oddávám se tekoucí vodě, která mi každým svým kapavým dotykem dodává sílu, jež nutně potřebuji.
Svým ojedinělým způsobem jsou rána, která každý den, 365 dní v roce prožívám, naprosto stejná. Jen zřídka se stane, že mi k plnohodnotnému blbnutí během světla nepomůže ranní sprcha. Obvyklý scénář, který znám už nazpaměť, zleva doprava, shora dolů, zepředu zezadu – všemi směry. Originální, jednoduchý rituál, který mě vždy přivede k životu.
Je pravé poledne, chystám se obědvat a svou víkendovou sobotu začínám usednutím k počítači, komunikaci s přáteli přes ICQ, prohlédnutí mailové schránky, bezhlavém brouzdáním po internetu. Avšak stále přemýšlím a stále sem tam hlavou prohazuji myšlenku, která mi nejednu noc nedá spát a nejeden den bdít.
Odpoledne pokračuje procházkou venku v doprovodu mého hafana, který, i když nikde není sníh (všechen roztál), si skotačivě očichává dokryté kusy země, keřů, stromů, kupek listí. Běhá sem a tam, užívá si blížícího se Jara.
Cvičím, samozřejmě škola je velmi důležitá a nejen z toho důvodu, že zrovna na pondělí mám umět plno věci, na úterý dalších x, ve středu taky a tak dále a tak dále. Cvičím, i když se mi zrovna dvakrát nechce. Ruka mě bolí, palec je slabý a celkově mám zmrzlé ruce, se kterýma leč se snažím o stošest, nic moc nenadělám. V sedm hodin večer odcházím do kostela. Dlouho jsem nehrál a jelikož si mám připravit program na konzultační schůzku do Brna, bylo by přihodné, abych cvičil. Pár věcí umím, tak snad jen dopilovat a vyjet si za panem profesorem, který mě už s radostí a úsměvem na tváří očekává. Čím více na to vše myslím, tím více se bojím. Je to snad strach z neúspěchu, z něčeho nového nebo snad jen z toho, že jsem člověk, který se před jakýmsi rokem a půl rozhodl, že půjde na konzervatoř studovat varhany, hraje sám, bez jakéhokoliv vedení (stálého vedení)? Právě tohle mi vrtá hlavou, avšak je to jen střípek toho, co ve skutečnosti trápí mou hlavu.
Hlavu mám plnou zmatků. Potřeboval bych podporu a, i když mi všichni říkají zkus to, uvidíš, nic za to nedáš, tak hlavní potíž je v tom, že z velké části i právě jim nevěřím. Potřeboval bych někoho, kdo mi bude opravdu věřit, někoho, kdo hudbě rozumí. Je sice krásné, že by mě podporoval Lukáš (to bych si cenil, ale přeci), ale on, jako obyčejný laik, nemá takovou váhu, jako někdo z přátel, který hudbu sám aktivně dělá. Jsem zřejmě náročný a měl bych si sám sobě říct narovinu, jak to se mnou vypadá, zesumírovat si myšlenky, utřídit a zcelit, ať vím, co chci dělat, kdy, jak a jaké mám možnosti.
Tato myšlenka mě trápí už necelé dva týdny. Představa o budoucnosti, kdy budu studovat denním studiem (normálně) Ostravskou Janáčkovu konzervatoř obor bajan a zřejmě do druhý týden, snad i každý týden dojíždět na Brněnskou konzervatoř, abych vystudoval varhany, mi na pozitivnímu náhledu nijak moc zvláště nepřidává.
Za znění tónů písně Edith Piaf – La Vie En Rose zavírám oči, usínám. Den byl příliš krátký, abych o něm přemýšlel a vyvozoval sebekratší závěry. Přemýšlím, stále přemýšlím a nic mě nenapadá. Zítra je tady den. Snad nebude hůř.