"Kamarádi se v posteli nelechtají."

Štědrý den, začalo nám sněžit, i když sněhu je sotva do jedné dlaně. I tak to bylo o cosi kouzelné.
Štědrý den. Den, kdy se má opravdu masová většina tak ráda, že zahodí všechny starosti za hlavu (prakticky jenom na tento den) a blaženým úsměvem si při předávání dárků přejí všechno krásné, po čem lidská duše smí toužit (i za hranice unesitelné míry).
Nesmím to však brát takto tragicky. I když mi tento rok Vánoce připadaly jako kousek zbytku z minulého „perníčku“, který je akorát trochu oprášil, mělo to své kouzlo a pravý rej a atmosféra začala právě odbytím půlnočního zvonu, neboli na půlnoční mši. Ale ještě před tím následovalo nespočet hodin, které jsem trávil doma.
Vzbudil jsem se asi v deset hodin, napsal mé bývalé paní učitelce, kterou tak rád navštěvuji a čekal na odpověď, že je všechny můžu poctít svou návštěvou a udělat si hezké Vánoce s lidmi, se kterými si můžu bezpečně vždycky něco říct a, kteří ocení mou přítomnost. Bohužel jsem se odpovědi nedočkal, protože měla paní učitelka hromadu práce a naše setkání jsme tedy přesunuli na termín, který nám oběma bude naprosto vyhovovat (víkend mezi svátky).
Čas k usednutí ke stolu s rodinou a započetí samotného smyslu „Štědrého dne“ byl ještě na dlouhé cestě ke dveřím, a protože jsem měl čas si vytvořit svůj program, neváhal jsem a jednal. Myšlení se mi svinulo nenamáhavě jen na jedinou činnost – cvičení na bajan do školy. Po pár zprávách od kamarádů, kteří byli na ICQ aktivnější, než já, jsem zjistil, že Štědrý den je chvíle, kdy si člověk vychutnává vánoční atmosféru, odhazuje v dáli starosti a problémy, věci, které má kupříkladu do školy, do práce a užívá si tedy volnosti. Já to vše jaksi přehlédl a chvíle klidu jsem tedy trávil u „svého“ nástroje. Před večeří jsem si zahrál ze dvě hodiny, abych měl dobrý pocit, skladba totiž nebyla dvakrát lehká a vše musím nacvičit do první hodiny hlavního hodinu (5. ledna), abych mohl dále se skladbou pracovat a mohl si dopřát v únoru kurz na Slovensku.
Půl šesté večer přišel pravý čas šupnout dárky pod stromeček, sednout si na předem připravené místo s talíři, příbory, skleničkami na šampaňské – pustit se do jídla. Kolem čtvrt na sedm jsme pracně v pořádku dojedli a nejmladší člen (brácha Radim) mě to výsostné privilegium, aby jako první vklouzl do obývacího pokoje a oznámil, zdali jsou dárky pod stromečkem či nikoli. K už tak důležitém privilegiu bylo přidáno i rozdávání dárků.
Hafan si jako každý rok dováděl (pral se s nimi) s kusy balícího papíru, všichni byli ohromení, co dostali a po náročném úklidu, kdy nám hafan znemožňoval nějakou ucelenější uklízecí činnost (myslel si, že si s nim hrajeme, proto neváhal a kusy balícího papíru, který jsme tak pracně cpali do tašek, vytahoval a dále také roztrhával na ještě menší kousky, které se ještě větší silou vůle ještě hůře uklízeli) jsem (jediný z celé rodiny) čekal na jedenáctou hodinu večerní.
Chvíli jsem si zpříjemnil opět urputným cvičením do školy. Nedalo mi to a čtyři hodiny nic smysluplného nedělání jsem vyměnil za školní přípravy, v poslední hodině také zkouknutím filmu.
22:45 – připravuji se na prostředí v kostele, na půlnoční mši, na mého nového „kamaráda“ Lukáše, který souhlasil a každoroční „vrchol“ Štědrého dne absolvoval se mnou.
Do kostela chodím z 99% kvůli hudby. Zbylé jedno procento se dočká občas nějaké pozornosti slovům, které pan děkan nebo jiný faráž na mši v kvartovém rozsahu často pozpěvují (pokud se to zpěvem může nazvat). Proto mám někdy problém pochopit, co se zrovna kolem mě děje. Netuším, kdy se má vstávat, kdy modlit, kdy něco jiného. Mše byla opravdu okouzlující, avšak, když člověk zavítá do chrámu s plným močovým měchýřem, četné vstávání a usedání mu bezpečnosti a pohodlí nedodá. Musel jsem to vydržet. Samozřejmě po ukončení a následném vyběhnutí ven jsem našel první možný kout, kde jsem svou potřebu bezhlavě naplnil.
Bylo cosi kolem půl druhé ráno, tak mi Lukáš nabídl, že můžeme jít na čaj. Neváhal jsem a jelikož byla zima, nápad mi přišel vhod, vzali jsme nohy na ramena, šli krátce, pili čaj.
Během návštěvy, která trvala do pěti hodin rána jsem vypil čtyři čaje, které, byť jsem si je dostatečně osladil, byli trochu „nakyselené“ (byly tedy kyselejší), tudíž jsem se nemohl divit, že mi v žaludku všemožně bublalo. Lukáš mi dal polštář, jelikož právě ten mi vždycky zaručeně pomůže. Schoulit se do polohy „kulička“ a dát si mezi nohy a hruď polštář, pořádně vytrvale dýchat a nechat žaludek, ať se s danou situací patřičně vyřádí. Jak jsem řekl, zaručený recept pro lepší pocit (netrvalo dlouho a byl jsem zase v pořádku. Samozřejmě jsem si pak další čas nedal.)
Hodně hodin, málo času, jedeme autem domů (Lukáš mě zavezl, abych nemusel v té zasněžené zimní vánici půl dvacet minut šlapat). Kolem půl šesté ráno usínám. Dnešní den se vydařil a navzdory tomu, že mě bolí hlava a ještě trochu v krku (který se stejně, jakmile se vzbudím, opět rozbolí), se den náramně povedl. S dobrou společností, kvalitním programem se člověk nemůže nudit a už vůbec ne si stěžovat.
Asi jsem se zamiloval. Dobrou noc.