"Opravdu umřeme, když umřeme ve snu? Pokud ne, proč se tedy i ve snu ze všech sil snažíme zachránit?"

Vstanul jsem už v osm. To není ode mě zrovna dvakrát očekáváníhodné, ale co už? Sprcha v doprovodu několika hrnců a nádobí, které se z kuchyně, která je zcela nepoužívatelná, přesunuly právě do koupelny, kde bylo k dostání, protože se vypnul přívod do kuchyně a záchoda, který je na kuchyň napojený, trocha vody.
Ráno, když jsem šel vynést koš, což poslední dobou dělám často, jsem zjistil úžasnou věc. Asi před několika měsíci nám přistavili novou popelnici (takového toho žrouta, co musím vždycky odklopit tu jeho papulu a nacpat mu do pusy všechen odpad). To by bylo v pořádku, přeci nebudeme všechno házet do té jedné, která už tak vypadá velmi nepravděpodobně pohromadě držící, nebo vedle (kolem) ní. Ale zarazilo mě, že zrovna jenom do té nové všichni lidi (i možná z dalekého okolí, jak to při pohledu na stvůru jednu vypadá) rvou svoje koše a na starého dobrého dědečka plecháčka se nedostane. Možná je to tím, že je nováček blízko našeho vchodu a lidi, jak už to tak bývá, jsou líní na to, aby udělali pár kroků navíc. Kdo ví? Ale jedno musím uznat, že plecháček je zcela diskriminován. Nováček se až samou nacpaností nemůže zavřít, protože lidi do něj stále vkládají něco a o asi dva metry dále (možná ani to ne) se s radostí směje zavřený plecháček. Mám jasné vysvětlení pro tento dost zajímavý mrav a to, že lidé potřebují nové věci odzkoušet, zničit a podobně. Proto je jedna popelnice nacpaná, zatímco druhá může volně dýchat.
Jakožto správný demonstrátor a individualista, využívám papuli starého dědečka plecháčka, protože nemám potřebu se přiřazovat k ničivé mase lidí, které oslnila nová černoplastová popelnička.
Hned z rána, po mém probuzení, mi přišla zpráva. Často se tomu tak děje, i když docela nechápu z jakého důvodu. Přisuzuju to nejen já, ale i Dan telepatii, i když já spíše nadmíru delší šťastné náhodě, protože vždy, když sem se vzbudil a jenom vzpoměl na něj, tak sem se po chvíli ztrávené přemýšlením mohl těšit blikajícímu upozornění na zprávu v telefonu. Nečekaně to byl a vždy je můj kluk.
Není se čemu divit. Píše mi pořád, dokonce i rád a já ještě z větší vášně jeho zprávy čtu, přičemž se mi bliští oči zářivostí a úsměv roznáší padělané polibky na všechny strany. Psal mi, že už nechtěl včera večer (jak jsem mu psal zprávu, než jsem šel spát) psát, protože už tak jsem toho měl dost, a proto píše až teďka. To je krásné. Nemám mu to za zlé, nýbrž jsem rád, že na mě takhle a v tomto směru myslí. Já se přiznám, že jsem čekal asi dvě hodiny, jestli mi příjde obratem večer zpráva, pak jsem usnul, tudíž jsem zcela zaspal velké očekávání. Myslel jsem si, jak jsem ho nenaštval, protože moje chování nebylo zrovna kolikrát omluvitelné a celkově za celou tu dobu na autobusovém nádraží ztrávenou. Obratem mi přišlo, že se nemám za co omlouvat. Není nic zlé, co by nemohlo být hroší. Aspoň poznal jeden můj vzorech chování, který se občas na pultech prodeje vyskytne. Není až tak závadny, ale při otevření rozpoutá, byť na krátkou chvíli, velkou neplechu.
S kamarádkama ještě seděl v hospodě (jak je jeho zvykem a co na něm obdivuju a za co ho mám, i když to tak nevyzní a nevypadá, rád. Je to možná ode mě podivné, ale alespoň za mě se mi to líbí, jelikož je to typycký Čech a jak už to tak bývá, u piva se vždy vyřeší velká řada věcí.), kecal a psal zprávy. V 12:15 nastoupil do autobusu a během celé jízdy až k hranicím a pomalu za ně mi poslušně posílal informace, kde se nachází, co přejíždí a co dělá. Hold já jsem takový starostlivý až to zdravé není.
Mezitím jsem doma opětovně dělal s taťkou kuchyň, která se už zdárně pohla o pár kroků vpřed a to bez ztrát na cti, životech a duševních poruch. Zašel jsem si do města vyřídit pár věcí, odvedl malého bráchu do aquaparku za druhým bráchou, zavolal Danovi a těšil se, až nastane poslední týden v srpnu a dlouho očekávané září.
Přiznám se a to doloží nejeden člověk, že za celý den jsem opravdu dobré a normální nálady moc nepobral. Padla na mě depka jak sud s vínem, přejel mi ruce, nohy, a i když jsem to sám sobě nechtěl připustit, hlava opětovně stávkou zablokovala všechny možné síly, a proto jsem vypadal jako matka v poslední fázi před porodem. Výkyvy nálad, nervózní a tak dále. Maňas mě trochu usměrňoval, takže skákat z okna mě nenapadlo (ne, sranda, to bych v životě neudělal). Když zajel za hranice, napsal jsem v rychlosti posledních pár zpráv. Srdcevylévající zprávy, za které jsem se i z velké části styděl, jelikož jsem to nebyl já, ke všemu se proti mně vzbouřil zrovna největší celek ze všech. Nával emocí, slzení očí, už je to tady a to se nedívám zrovna na „Chirurgy“. Jsem citově labilní, už je tomu tak. Kromě toho, že to sám vím a pozoruju to už delší dobu, tak jsem to vyčetl z jedné knížky, kde psali charakteristiky jednotlivých znamení. Opravdu šok, když člověku napíšou přímo důkaz, který pak podloží fakty. Až jsem se z toho otřepal.
No nic! Je devět hodin večer, ustelu si a pudu spát, protože v televizi je fotbal, na který se dívá taťka a není třeba, abych ho otravoval, protože mě zrovna fotbal, kromě toho, že ho moc ani nechápu, nebáví. Ještě do toho všeho přišla bouřka, jak už mi kamarád na ICQ urputně psal, takže o zábavu bylo postaráno.
Ještě než vypnu počítač, odhalím žaluzie, abych mohl pozorovat moji oblíbenou sněť blesků a hromů, které mě už od mala dost fascinovaly. Blesk tam, hrom duní, to bude krásná bouřka, ale já raději vypínám počítač, protože nikdo nikdy neví, co se může stát, bouřka se zchlastá a napere to do zásuvek. To bych se už asi doslova na místě rozbrečel, takže na nic nečekat, vypínáme.
Tma jak v dupě, z dneška se musím vyspat. Když nemám dvakrát dobrou náladu, vždy je dobré si lehnout, zavřít oči a jednoduše usnout, i když pak mám složitě se bijící sny, velmi to pomáhá. Ulehám a modlím se za lepší, neheroický zítřek, bez návalů nepřeberně zbytečných emocí, které mi zaplňují okapy a zadrhávají stěrky na skleněném zraku.